Rádio Vaticana

Legalismus

19.10.2007

Často jsme už slyšeli tuto námitku? Křesťanská morálka je pořád ještě v duchu starozákonního legalismu. Je to úplný a dokonalý systém zákazů, všeho toho, co normální člověk nesmí. Divíte se pak, že takové učení dnes nikoho neláká? Kdepak je ta ?svoboda Božích dětí??(Řím 8,21), o které píše sv. Pavel? Nač Apoštol národů tolik zdůrazňoval svobodu od Zákona, když křesťané znovu a znovu upadají do pokušení všecko uzákonit a zredukovat radostné poselství evangelia do registru zákazů.

Tato námitky se dají přednášet působivě a přesvědčivě. Dokud řečník odbourává pomýlené pojetí, jde všechno hladce. Potíže začnou, když mu pokynou, aby stavěl něco jiného, pozitivního. Pak začne obyčejně zase negativně, vyloučením toho, co by nové být nemělo. Teoretik revolucí Bakunin neváhal prohlásit, že bořit znamená tvořit. Nejsou ovšem všechny revoluce stejně hodnotné. Jde o to, co chceme zbořit a co míníme postavit. I prorok Jeremiáš si byl vědom svého revolučního poselství. Pororoci se považovali za vykladače Božího zákona. Co však znamená zákon? Hebrejské slovo Torah překládáme výrazem Zákon a myslíme na psanou sbírku předpisů. Původně to však byl souhrn naučení, živých slov, podání. Byla to zkušenost starých lidí, jak žít moudře a rozumně.

V době perské vlády, když se Židé rozptýlili mezi národy, dostal funkcionář ústřední správy písař Ezdráš rozkaz od ?velkého krále?, aby všecka ta poučení kodifikoval a ověřil jejich platnost v ?národním krbu?, v Judski (Esdr 6,1 ? 8,36). Stalo se to sice z motivů politických, ale význam činu byl velký. Sbírka naučení a podání se stává skutečným Zákonem. V pořečtěné Alexandrii v Egyptě se stal Mojžíšův Zákon juridicky platným pro židovskou menšinu. Jeho předpisy vykládali specializovaní právníci.

Ať už se nám to líbí nebo nelíbí, skutečnost je taková, že daleko přesněji a snadněji vyjadřují zákony negativně. Člověk nerad slyší, co všecko musí. Stačí, když se mu řekne, co nesmí, v ostatním se pak cítí svobodným. I desatero je v osmi případech negativní, jen dvě z nich vyslovují pozitivní povinnost. První příkaz v ráji bude zákaz: ?Nebudeš jíst ze stromu poznání dobra a zla?(Gn 2,16-17).

Než právě tato negativnost může být něčím velmi hodnotným. Je to odbourávání něčeho, ničení, odsouzení k neexistování. Nepokradeš! To znamená: v naší společnosti nesmí mít místo krádež. Nezabiješ! Vraždy se tu nesmějí vyskytovat. A podobně je tomu i jinde. Všechno, čemu říkáme společným jménem zlo, se má vyhladit.

Už to samo by stačilo, abychom viděli negativní zákony v pozitivním světle. Ale Starý zákon jde ve svém pojetí Božích příkazů ještě dál. Informuje své posluchače o skutečné situaci člověka: ?Hleď, dnes ti dávám před oči život a štěstí, smrt a neštěstí (na volbu). Chci tím, co ti nařizuji, abys miloval Boha, svého Pána, chodil po jeho cestách ...? (Dt 30, 15-16).

Mluvíme-li tzv. legálním, právním pojetí spravedlnosti ve Starém zákoně, nezapomeňme, že se nesmí vytrhnou texty z prostředí, ve kterém vyrostli. Dnes se tomu říká ?Sitz im Leben? a klade se na to velký důraz při vědeckém pochopení výroků, osob, událostí.

Není to náhoda, že jsou v Pentateuchu mravní zákony nerozlučně spjaty s historií vyvoleného národa, předpisy se vplétají do líčení bojů a do vypravování o pochodu z Egypta do Zaslíbené země. Nemají samy v sobě absolutní smysl. Ale jsou nutným požadavkem k dosažení životního ideálu: dobytí země.

Mluvíme o Starém ?zákonu?, ale říká se též stará ?smlouva?. Bůh se často na tuto smlouvu odvolává: ?Budete-li skutečně poslouchat můj hlas a zachováte-li mou smlouvu, budete mými vyvolenými mezi všemi národy. Celá země je totiž moje; vy pak mně bude lidem kněžským, národem svatým? (Ex 19, 5-6).

Smlouva znamená stanovení podmínek mezi dvěma stranami. Příkazy Zákona je podrobně vypočítávají. Ale podmínky mají smysl jenom v souvislosti s tím, k čemu jsou stanoveny. Zákon je v Bibli cestou k tzv. příslibům, jak říká sv. Pavel: ?Židé dostali přísliby? (Ef 2,12). Ostatní národy nevědí, co chtějí, ale my víme, kam jdeme, oč usilujeme. A to je potřeba mít před očima.

Je to ideál velký a bohatý. Nedá se vyjádřit jedním slovem. Bible užívá výrazy různé, všecky obrazné. Nejjednodušší a pro beduiny na poušti nejsnadnější k pochopení byl symbol země. Usadit se v bohaté zemi, co lepšího si mohl přát kočovný exulant? Zachování příkazů je proto motivováno tímto příslibem: ?Bůh ti požehná v zemi, do které jdeš, abys ji vzal jako majetek (Dt 30,16).
Aby se ideál stal přitažlivější, líčí se její hojnost, bohatost, bezpečnost, slibuje se vítězství nad všemi nepřáteli a nakonec trvalý mír.

Těch několik náznaků už stačí k tomu, abychom pochopili smysl Zákona a jeho příkazů ve Starém zákoně. Jsou podmínkou k uskutečnění ideálu života, k tomu, aby dlouhá pouť pouští měla smysl a aby k něčemu vedla.

I v Novém zákoně se mluví o přikázáních. Jsou sice nová, ale nejsou snazší, naopak kladou větší požadavky. Ježíš z nich nemíní nic slevit? ?Jestliže mě milujete, budete zachovávat moje přikázání?(Jen 14, 15).
Je tedy naprosto zbytečné uvažovat o tom, může-li nebo nemůže-li být křetanství bez přikázání. Není ani tolik důležité myslit na to, aby byla vyjádřeny pozitivně a nebo suše negativně. Obojí formulace má své výhody a nevýhody. Existuje však jedno opravdové nebezpečí, to, které známe ve formě farizeismu: dát příkazům a zákazům absolutní smysl, nevidět jejich vztah k příslibům, k ideálu života, ke Kristu. V tom případě se pak stávají zákony nejenom nesympatické, ale často i nemorální. Slovní hříčkou bychom mohli mluvit o nemorální morálce. Ztratí-li se z očí obraz Krista, jaký smysl ovšem mohou ještě mít jeho příkazy nebo zákazy? Tu je síla a slabost morální výchovy? Do jaké míry dovede pochopit zákony v souvislosti s Kristem.

Tomáš Špidlík