Rádio Vaticana

Císařovo císaři, Boží Bohu

9.11.2007

Slyšel jsem o dvou smutných případech z poslední války, z dob nacistické vlády. Jejich protagonisty byl v Holandsku kalvinistický pastor a v Německu katolický kněz. U pastora se začali scházet lidé, kteří pomýšleli na odboj. Ale věc se prozradila Gestapo začalo pastora vyslýchat. A měli poměrně snadou práci. Byl přesvědčen, že nesmí za žádných okolností neříct pravdu. Plakal, utrápil se skoro k smrti, ale všecko vyzradil a všecky udal. Někteří z nich pak zemřeli v koncentračním táboře. Druhý příklad byl katolický kněz v Německu. Pro toho zase byla kamenem úrazu povinnost vůči státu. Ikdyž je vláda v rukou lidí, se kterými nesouhlasíme, základní povinnosti platí i vůči nim. Vždyť římský císař byl za časů Kristových okupantem Palestiny a přesto Ježíš nařídit dávat mu to, co je jeho. I hitlerosvký stát má právo kontrolovat, co se děje. Proto farář se smutkem v srdci, ale s vědomím splněné povinnosti odpověděl policii, nač se ptala. Nerad chodil ven, jen aby nic nevěděl. Ale přesto se doslechl dost věcí, které pak přivedli jeho farníky do neštěstí. Smutné případy, a o to smutnější, že vycházely z dobré vůle, z osobního přesvědčení o povinnosti, bohužel konkrétně zmýlené.

Je z toho vidět názorně, že mohou přijít do tragického konfliktu mravní, náboženské povinnosti s tzv. občanskými. Jde tu také o prastarý problém poměru mezi církví a státem. Na první pohled se zdá, že už je jasně rozřešen v evangeliu. Máme dát císaři, co je císařova a Boho, co je Božího. Princip je tedy jasný. Ale není tím konkrétně řečeno, co vlastně patří do jedné a co do druhé oblasti. Je těžko je oddělit. V dějinnách bylo o tom mnoho sporů a dodnes jsou v zákonech různé pochybnosti o kompetenci. Pozorujeme v historii také mnoho stadií vývoje.

Když přestalo pronásledování křesťanů v římské říši, když se pak naopak stalo náboženstvím státním, vyvstal ideál tzv. byzantské symfonie. Stát i církev mají stejný cíl, usilují o to, aby se království Kristovo uplatnilo ve světě. Rozdělují si jen kompetence. V zemských zákonech se určí co kolu patří, aby nebyly zbytečné rozepře. Ale rozepře byly stále. Zvlášť ožehavou se stala otázka, kdo jmenuje biskupy, kdo ustanovuje klérus. V tzv. bijích o investituru došlo až k válečným konfliktům. Ale i tam, kde byla situace, jak se zdálo, velmi vyrovnaná, zůstale jedna základní potíž., kterou si zastánci křesťanského státu neuvědomují. Není tam dobře možná náboženská svoboda. Tam pak, kde není svoboda, nakonec trpí křesťanská víra sama, ikdyby se zdálo, že má privilegované postavení. Moderní ruský myslitel Fedotov rozvádí tuto myšlenku do krajnosti. Tvrdí, že mezi státem a církví nějaká zásadní shoda není vůbec možná. Princip státní moci je donucování: je tu vláda, která má moc, jsou tu zákony, které nikdo nesmí překračovat, policie, vojsko. Církev je naopak určena k tomu, aby vedla lidi ke svobodě Božích dětí. Jde tu tedy o dvě instituce v základě protichůdné.

Ale přesto musejí spolu žít a dokonce spolupracovat. Jaké je řešení? Dnešní doba nenalézá nic jiného než zásadní odluku církve od státu. To slovo mělo do nedávna špatný zvuk, protože se zaním skrývalo ne upřímné oddělení, ale boj proti církvi. Proto považoval II. vatikánský koncil za důležité přidat k tomu vysvětlení. Uznává zásadní neutralitu státu v náboženských otázkách. Není záležitostí vlády, aby je řešila. Ale to neznamená, že se stát od všeho náboženského distancuje. Nedá se veřejná vláda omezit jenom na policejní dohled. Povinností veřejné správy je, aby podporovala pozitivně všechny opravdové lidské hodnoty: vědu, umění, technický pokrok, kokonce i sport a tělesnou výchovu. Náboženství pak je jedna z nejdůležitějších hodnot lidstva. Nemá tedy právo, aby se mu od státu dostalo patřičné podpory? Staví-li veřejná správa hudební konservatoře a sportovní stadiony, platí-li učitele tělocviku, má nechat bez podpory ty, kdo vyučují mravnost a nestarat se o místa, kam se chodí občané modlit? Byla by to neuvěřitelná nedůslednost.

Z druhé strany jsou si všichni vědomi, že je těžké stanovit trvalá pravidla pro uskutečnění rozumného soužití. To vyžaduje upřímný a stálý dialog, který je základ demokracie. Kdo má ten dialog vést? Navykli jsme si ztotožňovat církev s biskupy a kněžími, stát pak vládou a úředníky. Ti se musejí hledět dohodnout. To má výhody pro prostého občana. Nemusí se do ničeho plést a všecko může kritizovat. A kritizovat se opravdu dá. Dialog, vedený jenom na instituční úrovni, končí psanými dekrety a úředními výnosy, které nemohou zasáhnout plnost života.

Proto křesťan, který bere vážně své povinnosti ke státu, namyslí především na vládu a úřady. Je si naopak vědom, že žije ve společnosti tolika jiných občanů, kteří jsou svobodné osoby jako on, a s těmi se hledí na prvním místě dohodnout. Hledí jim pomáhat, aby mohli uskutečnit lidský ideál. Stejně se pak očekává pomoc od nich. Tam, kde je tento pocit všeobecně živý, se najdou brzo i konkrétní ustanovení a řešení ve sporných otázkách. Demokracie totiž předpokládá i spory a diskuze. Když na počátku první republiky prezident Masaryk prohlásil, že budou mít u nás katolíci tolik práva, kolik si ho vydobudou, považovali to někteří za protiklerikální výrok. Ale právě v duchu Masarykovy demokracie se tomu dá dobře rozumět. Ta počítá s tím, že základní práva jsou stanovena v ústavě. Ale o jednotlivé aplikace se musí každý umět hlásit. Píší občané městské čtvrti na obec žádosti, aby se upravila cesta, která se jim stala nesjízdnou. Upozorňuje se v tisku na nedostatky školního systému. Stejné právo a povinnosti mají věřící pozvednout hlas, aby se jim usnadnilo vykonávání náboženských funkcí a mravní výchovy.

Duch pravé demokracie předpokládá, že se to děje legálně, slušně, s respektem vůči druhým, ale také pevně a vytrvale. Život se totiž nikdy nezastaví a denní problémy je potřeba řešit denně. Moralisté minulých věků, když mluvili o povinnosti křesťanů vůči státu, dávali důraz na příkladnou poslušnost vůči spravedlivým zákonům. Dnes je rozhodně důležitější, aby dávali příklad v uskutečňování pravé demokracie a ducha vzájemného dialogu, porozumění a pomoci ve svobodném úsilí o všecko dobré.

Tomáš Špidlík