Rádio Vaticana

Poslední soud

16.11.2007

Homilie k 33. neděli v mezidobí

Dívali jsme se se skupinou turistů ve Florencii na klasické malby v museu Pitti. Při krátké návštěvě se můžeme soustředit jenom na to, co je hlavní, co se jinde nedá vidět. Ale ve skupině turistů jsou vždycky typy, kteří neposlouchají výklad, kteří přejdou bez povšimnutí Raffaela, ale sami cosi kdesi v koutku objeví, co chtěl průvodce pominout. Tentokrát tu byl nějaký starý pán, co se pořád opožďoval, nakonec pak zůstal stát u nějaké malby posledního soudu od neznámého autora. Neobdivoval ani harmonii barev, ani světlo, ale kroutil povážlivě hlavou nad kostlivcem, který vylézal z hrobu a nasazoval si pravou rukou vlastní hlavu na krk. Zřejmě to bylo pro něho pokušením proti víře. Takhle by mělo vypadat vzkříšení z mrtvých?

Zřejmě ne. Malíř má právo rozvinout trochu fantazii, zvlášť když jde o tzv. eschatologické zjevení o posledních věcech člověka, o kterých se dá těžko mluvit jinak než obrazně. V tom smyslu vykládáme i zjevení Písma a předpovědi samého Krista. K vytvoření obrazu je ovšem třeba fantazie, ale obraz, je-li to pravdu obraz, není to, čemu se říká čistá fantazie. I kdyby byl bizardní, vyjadřuje něco, co je opravdové, je to skutečnost, která se nedá často jinak povědět.

Vzkříšení z mrtvých je skutečnost, ve kterou věříme. Jak si to představit? Tu se uplatní svoboda uměleckého tvoření. Ale i v té svobodné obrazotvornosti je jistá logika.

Mrtvé pochováváme do země a tam se rozpadají. Život je naopak na světle a síla života je v jednotě a soudržnosti všech údů. Máme-li povstat k životu, musíme překonat rozpad, kterému jsme v zemi podlehli. Středověcí a renesanční umělci dovedli vylíčit tento okamžik bizardně, plasticky. Méně konkrétně, ale dogmaticky hlouběji, je tato scéna znázorněna na ruských ikonách. Tam je země a moře ve formě velkých úst. Která vracejí mrtvé. Jsou to táž ústa, týž jícen, který dříve zemřelé pohlcoval.

Díváme-li se na ten obraz v biblické souvislosti, je tu všelicos k zamyšlení. Na počátku stvořil Bůh zemi, souši. Podle představy Genese tu byla vodní propast. Ta pak zůstává stále obrazem zničení. Vzpomeňme si například na Jonáše. Utíkal před Hospodinem. Ale všude ho Boží rula zasáhla a pro něho trestá i jiné. Navrhne tedy plavcům, aby ho hodili do propasti moře, nicoty, odkud není návratu (sr. Jon 1,1-16).

Moře je tedy, řekli bychom, svou vlastní přirozeností prvek, který pohlcuje, rozkládá, ničí. Proto stvořil Bůh pro člověka zemi. Podle představy Genese stojí souše na sloupech, pevných základech, které se nepohnou, nezboří. Člověk tu žije bezpečně, je na pevné skále, kterou ničivá vodní propast nerozhlodá. Tu pevnou zemi Bůh při stvoření pokryl pestrým kobercem trávy, květin, obilí, stromů. Oživil ji zvířaty, aby se stala pro člověka rajskou zahradou. Ale stalo se něco podivného. Bůh oživil i vodní tůň rybami. I tam se všechno hýbe a množí. I voda se stává zdroj a prvek života.

A přece tyto dva prvky v jistím okamžiku se jakoby zpronevěřují svému určení. Pohlcují a rozkládají lidi. Stávají se jícnem smrti. Nedovedeme si představit, že by se stvoření vymklo z rukou Božích. Vymklo se však člověku. Podle biblického učení se země stala prokletou. Je to tatáž země, kterou Bůh požehnal. Do prokletí ji přivedl hřích. Člověk se vzbouřil proti Bohu, země a moře se tedy vzbouřili proti němu. Požehnání dává život, prokletí přináší smrt. Tedy životodárná země pohlcuje lidi, stává se jim hrobem. Do kdy? Až do té doby, kdy lidstvo zavolá: ?Blahoslavený, který přichází ve jménu Páně? (sr. Lk 13,35), do druhého a definitivního příchodu Krista na zemi.

Moderní člověk, který žije ve městě, nemá pro zemi mnoho úcty. Pro něho je jenom mrtvím prostorem. Slovanští venkované se dívali na ?syrovou matku zemi? jako na živou bytost, která nás miluje, chrání, uzdravuje, která nám dává stravu a příbytek. Báli se zemi urážet. Kdyby byla tato síla země něčím samostatným, nezávislým, stal by se kult ?matky země? pohanskou modloslužbou. V Bibli není země nezávislou bohyní, je výrazem Boží dobroty, je to dar Otce těm, kteří se modlí Otče náš, a proto jim dává denní chléb, hmotný i duchovní. Vždyť z plodů země je eucharistický chléb a víno pro věčný život.

Definitivní příchod Kristův na zemi znamená vysvobození země z prokletí hříchu. Navrátí se tedy ke své přirozenosti, stane se životadárnou matkou. Vydá mrtví, které pohltila.

Mrtvé však vydá i mořská hlubina. Mnoho lidí našlo hrob v moři. Ale nejde tu jenom o tuto praktickou konotaci. I moře je symbol. Jak jsme už řekli, je spojeno v obraznosti lidí s pojmem propasti, zániku. Jonáš tam měl zahynout. Ale moře jej vyvrhlo zpět na zemi. Smrt je v lidské zkušenosti definitivní. Je tragédií. Je to odchod tam, odkud není návratu. Ale Kristova přítomnost mění i smrt v život. Proto musí mořská hlubina vydat ty, které pohltila.

Tato eschatologická úvaha o konci světa a o druhém příchodu Kristově však není jenom k tomu, aby nám otevřela pohled do budoucna. Bible není jasnovidecká příručka. U Boha je všecko přítomné, minulost i budoucnost. Nakolik proniká Boží život nás, natolik je i pro nás budoucnost přítomnou skutečností. Tedy už teď země a moře vydává to, co pohltilo, alespoň v jistém stupni.

Kolik našich známých, příbuzných a přátel už pohltila země! Možná leží na blízkém hřbitově a přece je mezi nimi a námi neprostupná zeď. Je o tom známá Sládkova básnička: ?Za moře jsi neodešla, nejsi ani za horami. Jen ta hrstka polní trávy roste mezi námi. Přes moře ptáče letí, přes ty hory vítr táhne, ale zde tou hrstkou trávy ruka ruku nedosáhne.?

Život se skládá ze setkání, smrt rozděluje. Křesťanství věří ve věčné znovushledání na zemi v poslední den. A přece už teď, v tomto životě, žijeme v tzv. obcování svatých. Pochovali jsme těla zemřelých do země. Ale přesto věříme, že v nebi už nyní s Kristem žijí a kralují. Modlí se za nás a my se modlíme za ně. Je tu už styk, i když je neviditelný, je skutečný. Naši zemřelí jsou nám vlastně blíž, než když bydlili na zemi v sousedství. Země drží viditelnou schránku jejich osobnosti, neviditelně je už vydala.

Moře života pohltilo naši minulost. Kde už je mládí, kde už jsou všecky zážitky z cest, ze studia, z práce. Žijí jenom ve vzpomínkách. Ale i ty časem vyblednou. Zůstanou-li naopak živé, často budí pocit melancholie, smutku. Ale přece se nic z toho, co jsme udělali nebo zažili, nemůže ztratit. Moře minulosti nám jednou vrátí celý život nazpět. Ale už teď jej vrací ve formě vědomí, že jsme dělali dobře. To nám dává sílu k životu. A jsou-li minulé skutky spojeny s pocitem výčitky svědomí, křesťanská naděje nás ujišťuje, že ten skutek je natolik přítomný, že se dá napravit pokáním. Dá se jakoby vylovit z moře minulosti a dokončit, usměrnit.

Křesťanské zjevení o posledním soudu není tedy děsivou nebo bizardní fantazií, ale uskutečněním touhy všech lidí o věčném návratu života, který se nám denně ztrácí a který toužíme zachytit, aby neprchal.

Tomáš Špidlík