Rádio Vaticana

Chápal církev jako přítelkyni novot

17.11.2007

O novém blahoslaveném Antonio Rosminim

Beatifikace, jejichž slavení bylo již dřívějším rozhodnutím Benedikta XVI. přesunuto z Vatikánu na regionální úroveň původu či působiště nových blahoslavených, mohou někdy snadněji uniknout mediálnímu zájmu. V případě italského kněze Antonia Rosminiho Serbatiho (1797-1855), jehož bude blahořečit kard. Saraiva Martins tuto neděli v italském města Novara, by to jistě byla škoda. Postava tohoto významného představitele italského národního obrození z první poloviny 19.století totiž daleko překračuje lokální dimenzi, zejména pokud jde o jeho filosofické dílo. Přestože akt beatifikace neznamená, že církev automaticky přejímá nauku dotyčného, faktem také zůstává, že v ní neshledává nic co, by mohlo být v rozporu s katolickou vírou.

Originální a ve své době kontroverzní dílo tohoto filosofa bylo totiž 30 let po jeho smrti podrobeno zkoumání posvátné kongregace pro nauku víry, tehdy nazývané svaté oficium, které 40 vět vybraných z jeho převážně posmrtně vydaných knih odsoudila roku 1887 jako nepravověrné dekretem Post obitum (DS 3201-3241). Proces blahořečení tohoto všestranně činného a literárně nesmírně plodného italského kněze byl proto plně umožněn teprve vydáním nové nóty Kongregace pro nauku víry v roce 2001, která prohlásila za ?překonané všechny důvody znepokojení, naukových rozpaků i opatrnosti, které vedly k vyhlášení dekretu Post obitum, přičemž shledala, že smysl oněch odsouzených vět ?opravdu neodpovídá vlastní pozici zaujímané Rosminim, nýbrž odráží takové závěry, k nimž by mohl někdo dojít při četbě děl tohoto autora?. Kongregace přitom ponechává vědecké diskusi otázku ?větší či menší přijatelnosti Rosminiho systému jako takového a jeho spekulativní soudržnosti, pokud jde o filosofické a teologické teorie, které se v Rosminiho dílech nacházejí?. Kongregace pro nauku víry zmíněným dekretem vyřešila - s využitím potřebného časového odstupu - poněkud choulostivé a subtilní otázky, které mohly klást do nepříznivého světla církevní učitelský úřad, a sňala z Antonia Rosminiho punc podezření z nepravověrnosti. Tento italský myslitel přitom patřil mezi oblíbené autory všech papežů poslední doby počínaje Janem XXIII. Pavel VI. jej označila za proroka a Jan Pavel II. klade jeho jméno za vzor harmonického spojení víry a rozumu v encyklice Fides et ratio.

Italský spisovatel z 19.století Alexandr Manzoni, který byl osobním přítelem nového blahoslaveného, nazval Rosminiho ?jedním z pěti či šesti největších intelektuálů, které v průběhu století lidstvo mělo? a označil jej za ?zásadní osobnost katolicismu 19.století?. Antonio Rosmini byl často nepochopeným prorokem moderní doby na mnoha úrovních, zejména v oblasti politického myšlení. Jeho přínos národnímu obrození v Itálii je zásadní a jakoby ze současnosti znějí jeho slova: ?Katolické náboženství nepotřebuje protekci dynastií, ale svobodu. Potřebuje, aby byla chráněna její svoboda, nic víc.? Rosmini také formuloval nárok na jednotný italský stát, přičemž tehdejší papežský stát z hlediska poslání církve vůbec nepovažoval za nutný. Právě tím si učinil mnohé nepřátele. Papež Pius IX. jej sice chtěl jmenovat kardinálem, ale pár dnů před kardinálskou konsistoří bylo jeho jméno ze seznamu kandidátů vyškrtnuto.

Rosmini se ještě dávno před Karlem Marxem zajímal také o sociální spravedlnost, ale na rozdíl od něho spatřoval nástroj k jejímu prosazení právě v demokracii. Jeho adresná kritika komunismu a socialismu, si nejenom uchovává dodnes svou platnost, ale teprve dnes, po bolestných zkušenostech minulosti, ji můžeme plně ocenit. V roce 1847 vyslovil například na adresu socialistických systémů tato slova:

?Mýlí se ten, kdo by očekával, že lidský život v těchto nových systémech bude radostnější a šťastnější, vždyť nebude možné, aby se lidé vzájemně sdružovali ve svobodě, neboť budou obráni o svá základní nezadatelná práva. Všude bude panovat jen šedá prostřednost a nudná monotónnost. S lidmi se bude zacházet jako s kusem neživého dřeva či železa. Jedinec nebude víc než součást ozubeného kola, nýtek či šroubek ve velkolepém společenském stroji, který vynalezli tito inženýři a konstruktéři nového světa. Běda, kdyby se taková součástka začala hýbat tak, jak by si sama přála!?

Antonio Rosmini byl kromě své spisovatelské práce především knězem a duchovním vůdcem. V roce 1828 založil řeholní Institut Charity, potvrzený papežským právem roku 1839, který existuje dodnes. Známý je také pod názvem Rosminiáni. Tento institut je podle myšlenky zakladatele činný ve třech oblastech charity: sociální, duchovní a intelektuální.

O postavě nového blahoslaveného říká pro Vatikánský rozhlas Agostino Giovagnoli z katolické univerzity z Milána:
?Byla to postava, která osvítila opravdu celé 19.století v Itálii i Evropě. Nepochybně byl velice citlivý na změny své doby. V tomto smyslu lze říci, že vzhledem ke světu, který se překotně a problematicky měnil, stavěl most, spojující jej s církví, která byla násilně oddělena od státu a ocitla se tváří v tvář tomu, co současníci označovali slovem revoluce. Rosmini ukázal, že to všechno, co se označovalo oním slovem, nebylo jenom proti církvi, ale může mít k církvi a především k samotné víře také přátelský postoj. Zásadní byla totiž schopnost Rosminiho vést dialog se všemi, zejména s intelektuály své doby, i s těmi, kteří byli od církve nejvzdálenější.

Benedikt XVI. neměl strach mluvit o křesťanství jako o revoluci. Právě to činil Rosmini, který se pokoušel uchránit církev před tím, aby byla považována za zpátečnickou. Nejen na úrovni politické, ale také ideové, tedy před averzí vůči modernímu světu a všemu, co s sebou nese. Rosmini dokázal uchopit zejména otázku antropologie. Načrtnul novátorskou, protože nikoli pesimistickou antropologii, jež převažovala v katolicismu oné doby, který se děsil moderních novot. Nabízel antropologii otevřenou, pozitivní, v níž není popírán prvotní hřích, ale je kladen důraz na nekonečné možnosti, které milost lidstvu otevírá. Chápal církev jako přítelkyni, přítelkyni novot, aniž by se jakkoliv vzdával křesťanského poselství, a činil to takovým způsobem, že zhodnocoval právě jeho nejhlubší aspekty, právě ty, které byly moderním světem přehlíženy.?

Milan Glaser