1.12.2007
Benedikt XVI. při nešporách 1.adventní neděle, bazilika sv. Petra
Drazí bratři a sestry,
Advent je povýtce dobou naděje. Každý rok se tento základní postoj ducha obnovuje v srdci křesťanů, kteří se připravují na velkou slavnost Narození Krista, Spasitele a obnovují čekání na jeho slavný návrat na konci časů. První část Adventu klade důraz na parusii, na poslední příchod Páně. Všechny antifony těchto prvních nešpor směřují v různých zabarveních právě k této vyhlídce. Krátké čtení vzaté z prvního listu Soluňanům (5,23-24) se vztahuje výslovně ke Kristovu konečnému příchodu, přičemž užívá právě řeckého termínu parusia (v.23). Apoštol vybízí křesťany, aby si uchovali bezúhonnost, ale především je povzbuzuje, aby důvěřovali v Boha, který ?je věrný? (v.24) a nepřestává posvěcovat ty, kteří odpovídají na jeho milost.
Celá tato liturgie nešpor vyzývá k naději, odkazujíc na horizont dějin, světlo Spasitele, který přichází: ?v onen den zazáří veliké světlo? (2.antifona); ?přijde Pán s velkou mocí? (3.antifona); ?jeho záře naplní svět? (Antifona k Magnificat). Toto světlo, vycházející z budoucnosti Boží, se již projevilo v plnosti časů, a proto naše naděje nepostrádá základ, ale opírá se událost, která je součástí dějin a současně dějiny přesahuje: je to událost, tvořená Ježíšem Kristem. Evangelista Jan připisuje Ježíši označení ?světlo?: je to titul, který patří Bohu. V Krédu totiž vyznáváme, že Ježíš Kristus je ?Bůh z Boha, Světlo ze Světla?.
Tématu naděje jsem chtěl věnovat svou druhou encykliku, která byla včera zveřejněna. Jsem rád, že ji mohu duchovně nabídnout celé Církvi tuto první neděli adventní, aby ji během přípravy na Narození Páně společenství i jednotliví věřící mohli číst a meditovat a objevovat tak krásu a hloubku křesťanské naděje. Ta je totiž neodmyslitelně spjata s poznání Boží tváře, oné tváře, kterou nám Ježíš, jednorozený Syn přišel zjevit svým vtělením, svým pozemským životem, svým kázáním, a zejména svou smrtí a vzkříšením. Pravá a bezpečná naděje je založena na víře v Boha - Lásku, milosrdného Otce, který ?tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna? (Jan 3,16), aby lidé a s nimi celé tvorstvo mohli mít život v hojnosti (srov. Jan 10,10). Advent je proto časem příhodným ke znovu objevení naděje nikoli mlhavé a ilusorní, ale jisté a spolehlivé, protože ?zakotvené? v Kristu, Bohu, jenž se stal člověkem, skále naší spásy.
Jak vysvítá z Nového zákona i z listů apoštolů, nová naděje již od počátku výrazně odlišuje křesťany od těch, kteří žili v pohanském náboženství. Když Svatý Pavel píše Efesanům, připomíná jim, že před přijetím víry v Krista byli ?v tomto světě bez naděje a bez Boha? (2,12). Toto vyjádření se jeví více než aktuálním vzhledem k pohanství naší dnešní doby. Můžeme je vztáhnout zejména na soudobý nihilismus, který rozleptává naději v srdci člověka a vnuká mu, aby si myslel, že v jeho nitru a kolem něho kraluje nicota: nicota před narozením, nicota po smrti. Pokud totiž chybí Bůh, ztrácí se naděje. Všechno ztrácí ?formát?. Je to jakoby se začínala ztrácet dimenze hloubky a každá věc je zploštěna, zbavena svého symbolického dosahu, svého ?vyčnívání? nad pouhou hmotu. Ve hře je vztah mezi existencí tady a teď a tím, co nazýváme ?oním světem?. A to není místo, kde po smrti skončíme, nýbrž skutečnost Boha, plnost života, ke kterému každá lidská bytost je takříkajíc vztažena. Na toto očekávání člověka Bůh odpověděl v Kristu darem naděje.
Člověk je jediný tvor, který má svobodu říci ?ano? či ?ne? vůči věčnosti, tedy Bohu. Lidská bytost může v sobě samé uhasit naději tím, že vyloučí Boha z vlastního života. Jak k tomu může dojít? Jak je možné, že se tvor ?učiněný pro Boha?, vnitřně orientovaný k Němu a nejblíže k věčnosti, může tohoto bohatství zbavit? Bůh zná srdce člověka. Ví, že kdo jej odmítá, nepoznal jeho pravou tvář, a proto nepřestává klepat na naše dveře, jako pokorný poutník, hledající přístřeší. Proto Pán dává lidstvu nový čas: aby všichni došli jeho poznání! A to je také smysl nového liturgického roku, který začíná: je to dar Boha, který se chce opět zjevit v tajemství Krista skrze Slovo a Svátosti. Prostřednictvím Církve chce mluvit k lidstvu a spasit lidi dneška. A činí tak tím, že jim jde vstříc, aby ?hledal a zachránil, co bylo ztraceno? (Lk 19,10). V této perspektivě je slavení Adventu odpovědí Nevěsty Církve na stále novou iniciativu Boha Ženicha, ?který je, který byl a který přijde? (Zjev 1,8). Lidstvu, které na něj už nemá čas, nabízí Bůh další čas, nový prostor, aby šel do sebe, aby se znovu vydal na cestu, aby opět našel smysl naděje.
To je tedy onen překvapující objev, že totiž moje, naše naděje je předcházena čekáním, které Bůh snáší ve vztahu k nám! Ano, Bůh nás miluje a právě proto čeká, že se k Němu vrátíme, že otevřeme srdce jeho lásce, že vložíme svou ruku do jeho a rozpomeneme se na to, že jsme jeho děti. Toto Boží očekávání vždycky naši naději předchází, přesně jako jeho láska, která nás dostihuje jako první (srov. 1 Jan 4,10). V tomto smyslu se křesťanská naděje nazývá ?teologální?, protože Bůh je jejím zdrojem, oporou a cílem. Jak velkou útěchou je toto tajemství! Můj Stvořitel vložil do mého ducha odraz své touhy po životě všech. Každý člověk je povolán doufat a tím odpovídá na očekávání Boha ve vztahu k němu. Zkušenost nám ostatně dokazuje, že je tomu právě tak. Co jiného žene svět kupředu, ne-li důvěra, kterou Bůh skládá v člověka? Je to důvěra, která se odráží v srdcích těch nejmenších, pokorných, když se skrz obtíže a námahy každý den snaží jak nejlépe umí vykonat to málo dobrého, kterého je však v Božích očích mnoho: v rodině, v práci, ve škole, v různých oblastech společnosti. V srdci člověka je nesmazatelně vepsána naděje, protože Bůh, náš Otec je život, a pro život věčný a blažený byli jsme učiněni.
Každé dítě, které se narodí je znamením důvěry Boha v člověka a je, přinejmenším implicitním potvrzením naděje, kterou chová člověk v budoucnost otevřenou na věčnost Boží. Na tuto naději člověka Bůh odpověděl, když se narodil v čase jako maličká lidská bytost. Augustin napsal: ?Mohli bychom si myslet, že tvé Slovo bylo daleko od člověka a zoufat si, kdyby se toto Slovo nestalo tělem a nepřebývalo mezi námi? (Conf. X,43,69, cit. in Spe salvi, 29). Nechejme se tedy vést Tou, která nesla ve svém srdci a lůně Vtělené Slovo. Maria, Panno čekající a Matko naděje, oživ v celé Církvi ducha Adventu, aby se celé lidstvo vydalo na cestu do Betléma, kam přišlo a znovu nás přijde navštívit Slunce, které vychází z výsosti (srov. Lk 1,78), Kristus náš Bůh. Amen.
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.