Rádio Vaticana

Sv. Chromácius z Akvileje

5.12.2007

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
V posledních dvou katechezích jsme podnikli exkurzi do východních církví semitského jazyka, když jsme meditovali o peršanovi Afraatovi a syřanovi Efrémovi. Dnes se vrátíme do latinského světa, na sever Římského císařství ke svatému Chromáciovi z Akvileje. Tento biskup konal svou službu ve starobylé církvi v Akvileji, žhavém jádru křesťanského života, jež leželo v Desátém regionu Římského císařství ? Venetia et Histria. Roku 388, kdy Chromácius usedl na biskupský stolec, již měla zdejší křesťanská komunita za sebou dobu zrání i slavné dějiny věrnosti evangeliu. Mezi polovinou třetího a prvními lety čtvrtého století tady Deciova, Valeriánova a Diokleciánova pronásledování sežala velký počet mučedníků. Akvilejská církev se stejně jako jiné církve musela kromě toho vyrovnat i s hrozbou ariánské hereze, která neuznávala Ježíšovo božství. Samotný Atanáš ? průkopník nicejské pravověrnosti, jehož ariáni poslali do vyhnanství ? našel na určitou dobu útulek v Akvileji. Pod vedením zdejších biskupů křesťanská komunita odolávala záludnostem hereze a upevňovala své přilnutí ke katolické víře.

V září roku 381 byla Akvilej místem konání Synody, na níž se shromáždilo 35 biskupů z pobřeží Afriky, z údolí Rodano a z celého Desátého regionu. Synoda si vytyčila za cíl zdolat poslední zbytky Západního arianismu. Sněmu se účastnil také presbyter Chromácius, jako poradce Akvilejského biskupa Valeriána (370/1 ? 387/8). Doba konání Synody představuje ?zlatou éru? Akvilejského společenství. Svatý Jeroným, původem z Dalmácie, a Rufinus z Concordie s nostalgií vzpomínají na svůj pobyt v Akvileji (370-373), v onom svého druhu teologickém večeřadle, které Jeroným neváhá definovat slovy ?tamquam chorus beatorum, ? jako sbor blahoslavených? (Kronika: PL XXVII,697-698). V tomto večeřadle, které připomíná v jistých ohledech komunitní zkušenosti Eusebia z Cesareje a Augustina, formovaly se nejvýznamnější osobnosti církve Horního Jadranu.

Znát a milovat Krista se však Chromácius naučil už ve své rodině. Mluví o tom slovy naplněnými obdivem samotný Jeroným, který přirovnává matku Chromácia k prorokyni Anně, jeho dvě sestry k rozvážným pannám z evangelního podobenství a Chromácia a jeho bratra Eusebia k mladému Samuelovi (srov. Ep VII: PL XXII, 341). O Chromáciovi a Eusebiovi Jeroným dále píše: ?Blažený Chromácius a svatý Eusebius byli bratry nejenom co do pokrevního svazku, ale také totožností svých ideálů.? (Ep. VIII: PL XXII, 342).

Chromácius se narodil v Akvileji kolem roku 345. Byl vysvěcen na jáhna a kněze; a nakonec byl zvolen Pastýřem této církve (před r.388). Biskupské svěcení obdržel od biskupa Ambrože a odvážně a energicky se věnoval nezměrnému úkolu, vzhledem k rozsáhlosti území, které bylo svěřeno jeho pastorační péči. Akvilejská církevní jurisdikce totiž sahala od jejího nynějšího území až do Bavorského Švýcarska, Rakouska a Slovinska, ba dokonce až do Maďarska. Jak vysoce byl Chromácius znám a ctěn v Církvi své doby, lze vytušit z jedné životní epizody svatého Jana Zlatoústého. Když byl jako Konstantinopolský biskup poslán do vyhnanství napsal z místa svého pobytu tři listy těm, které považoval za nejvýznamnější biskupy Západu, aby jej podpořili u císaře: jeden byl zaslán římskému biskupovi, druhý Milánskému biskupovi a třetí právě Chromáciovi, biskupovi Akvileje (Ep. CLV: PG LII,702). Také pro něho to však byly obtížné časy v důsledku nestálé politické situace. Velmi pravděpodobně Chromácius zemřel ve vyhnanství v Gradu, když se snažil utéci před nájezdy barbarů ve stejném roce, kdy zemřel Jan Zlatoústý, tedy r. 407.

Akvilej byla co do prestiže a významu čtvrtým městem italského poloostrova, a devátým v celém Římském císařství. Také z tohoto důvodu se stala cílem tažení Gótů a Hunů. Invaze těchto národů, kromě toho, že způsobily mnoho utrpení a velkou spoušť, značně také ohrozily možnost tradování spisů církevních otců, uchovávaných v biskupské knihovně, bohaté na různé kodexy. Ztratily se také spisy Chromácia, které se putovaly sem a tam, a nezřídka byly připisovány jiným autorům: např. Janu Zlatoústému (také kvůli podobnému začátku jejich jmen: Chromantius jako Chrysostomus); anebo Ambrožovy a Augustinovi, a také Jeronýmovi, kterému Chromácius velmi pomáhal při revizi textu a překladu Bible do latiny. K opětovnému shromáždění velké části Chromáciova díla došlo šťastnou shodou okolností, které umožnily teprve v nedávných letech rekonstruovat corpus poměrně obsáhlých spisů: více než 40 kázání, z nichž asi deset ve zlomcích a více než šedesát komentářů k Matoušovu Evangeliu.

Chromácius byl moudrým učitelem a horlivým pastýřem. Jeho prvním a hlavním posláním bylo naslouchat slovu, aby byl potom schopen stát se jeho hlasatelem. Ve svém učení vychází vždycky z Božího Slova a vždy se k němu vrací. Některá témata jsou mu obzvláště drahá: zejména trojiční tajemství, které nazírá skrze jeho zjevení v průběhu dějin spásy. Potom téma Ducha svatého: Chromácius neustále odkazuje věřící na přítomnost a činnost třetí osoby Nejsvětější Trojice v životě Církve. S největším důrazem se však svatý biskup vrací ke Kristovu tajemství. Vtělené Slovo je pravý Bůh a pravý člověk: cele přijal lidství, aby lidstvu daroval své božství.. Tyto pravdy jsou s naléhavostí zdůrazňovány také v určitém antiariánském ladění a vyústily o padesát let později v definicích Chalcedonského koncilu. Mocný důraz na lidskou přirozenost Krista vede Chromácia k tomu, že pojednává o Panně Marii. Jeho mariologická nauka je průhledná a přesná. Vděčíme mu za některé působivé charakteristiky Nejsvětější Panny. Píše: Marie je ?evangelní panna schopná přijmout Boha?; je ?neposkvrněnou a nedotčenou ovečkou?, která zrodila ?beránka oděného purpurem? (srov. Sermo XXIII,3: Scrittori dell´area santambrosiana 3/1, str.134). Akvilejský biskup často klade Pannu do vztahu k Církvi: obě jsou totiž ?panny? a ?matky?. Chromáciova eklesiologie je rozvinuta zejména v jeho komentářích k Matoušovi. Zde jsou některé obraty, jež se tam vyskytují: ?Církev je jediná, zrozená z Kristovy krve?; ?je drahocenným rouchem utkaným z Ducha svatého?; ?Církev je tam, kde je hlásáno, že Kristus se narodil z Panny, kde kvete bratrství a svornost?. Obraz, který Chromácia nejvíce přitahuje, je obraz lodě na rozbouřeném moři ? jeho doba totiž byla dobou bouří, jak jsme řekli. ?Není pochyb o tom?, tvrdí svatý biskup, ?že tato loď znázorňuje Církev? (srov. Tract. XLII,5: Scrittori dell´area santambrosiana 3/2, str.260).

Jako horlivý pastýř umí Chromácius mluvit ke svému lidu svěžím, barvitým a pronikavým jazykem. Aniž by zanedbával dokonalý latinský cursus, dává přednost užívání lidového jazyka, bohatého na snadno srozumitelné obrazy. Například, když si bere podnět z moře a staví do kontrastu na jedné straně rybolov, při kterém jsou vylovené ryby vrženy na břeh a hynou, a na druhou stranu evangelní zvěstování, díky němuž jsou lidé vytaženi z kalných vod smrti a uváděni do života pravého (srov. Tract. XVI,3: Scrittori dell´area santambrosiana 3/2, str.106). V perspektivě dobrého pastýře pak ve své bouřlivé době, stižené barbarskými nájezdy, dokáže vždy znovu stát po boku věřících, aby je těšil a otevíral jejich duše důvěře v Boha, který své děti nikdy neopouští.

Poslechněme si na závěr těchto úvah jednu Chromáciovu exhortaci, která dodnes zůstává platnou: ?Prosme Pána celým srdcem a celou vírou ? vybízí Akvilejský biskup v jednom svém Kázání ? prosme jej, aby nás osvobodil od každého nájezdu nepřátel, od každého strachu před protivníky. Nehleďme na své zásluhy, ale na jeho milosrdenství; na toho, který byl i v minulosti hoden osvobodit Izraelovy děti ne pro jejich zásluhy, ale pro svoje milosrdenství. Kéž nás chrání svou vlastní milosrdnou láskou, a koná pro nás to, co svatý Mojžíš říkal synům Izraele: Pán vystoupí na vaši obranu, a vy umlknete. On bojuje, on přináší vítězství? A abychom toho byli hodni, musíme se modlit co nejvíce. On sám totiž říká ústy proroka: Vzývej mne v den soužení, já tě vysvobodím, a ty mi vzdáš slávu? (Sermo XVI,4: Scrittori dell´area santambrosiana 3/1, str. 100-102).

Takto nám právě na začátku adventní doby, svatý Chromácius praví, že Advent je dobou modlitby, v níž je třeba vejít do styku s Bohem. Bůh nás zná, zná mne, zná každého z nás, má mne rád, neopouští mne. V této důvěře tedy kráčejme touto právě započatou liturgickou dobou. Požehnaný advent vám všem!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV