Rádio Vaticana

Za všechno může církev

9.3.2008

Když tak sledujeme pravidelně různé sdělovací prostředky ? ať už tištěné nebo elektronické ? a všímáme si speciálně informací souvisejících s náboženstvím, můžeme časem získat dojem, jako by za některé vážné problémy současného světa mohla církev. Přesněji řečeno ? katolická církev. A ne samozřejmě prostí řadoví věřící: ti naopak bývají v takových zprávách líčeni spíš jako pasivní účastníci nebo přímo oběti popisovaných krizí a katastrof. Je to samo vedení církve, kdo prý může za různé projevy zla v dnešní době. Právě nositelé autority v katolické hierarchii se na tom zlu údajně podílejí tím, že zastávají a obhajují náboženskou a morální nauku, která pak způsobuje komplikace v životě lidí i národů.

Není to ovšem nic nového, když je církev a její nauka v některých médiích stavěna do špatného světla; podobná obvinění musí poslouchat přinejmenším od časů osvícenství. Není to ani nic divného, protože duch křesťanského učení bude vždycky v určitém rozporu s duchem nevěřícího světa, což pochopitelně nijak neznamená, že my křesťané nemůžeme s nevěřícími žít v míru a pokoji. A už vůbec to není důvod k nějaké panice v našich řadách. ?Řeč se mluví a voda teče,? říká jedno přísloví, a jiné zní ještě ostřeji: ?Psi štěkají, ale karavana táhne dál.? Nepřízeň našich bližních přece nebude důvodem k tomu, abychom přestali plnit svoje křesťanské úkoly, abychom přerušili svou cestu tam, kam nás vede naše svědomí a Boží slovo. Spíš můžou být pro nás takové antikatolické relace příležitostí k zamyšlení, jestli opravdu nejsme necitelní k bídě a nouzi tohoto světa a ? řečeno liturgicky ? jestli konáme, co máme konat. Jinak se takovými žalobami nemusíme trápit.

Ale jedno riziko bych v této kritice církve přece jenom viděl, a proto se chci také aspoň trochu jejím obsahem zabývat. Když je někdo delší dobu soustavně obviňován, může se stát, že se začne skutečně cítit vinen. I kdyby třeba doopravdy nic špatného neudělal. A buďme optimisté: mezi námi katolíky je jistě mnoho citlivých a soucitných lidí, kteří bolestně vnímají tragédie v současném světě. Když ale slyší permanentní vysvětlování, že za ně může taky církev, možná si postupně začnou klást otázky: A opravdu postupuje duchovenstvo v této záležitosti správně? Opravdu je katolická nauka v této věci spravedlivá? Představitelé církve v řadě případů skutečně selhali a křesťanské zásady se v určitých situacích ukázaly neúčinné. Červ pochybností začne hlodat, a pokud člověk brzo nevyhledá Boží ochranu, může opravdu této propagandě naletět. Proto se chci aspoň na některé její příklady podívat zblízka a poukázat na její falešné tóny.

V jednom velkém polském deníku jsem četl následující příběh. V kterési africké zemi žila rodina. Otec musel za prací dojíždět daleko do města. Tam se u lehkých žen nakazil nemocí AIDS a po návratu sám nakazil svou manželku a děti, které se jim pak ještě narodily. Závěr autora reportáže byl jednoznačný: může za to katolická církev, protože ta má na chudé obyvatelstvo velký vliv a zakazuje jim používat ochranné prostředky, které by nákaze zabránily. Teď bychom se my věřící měli asi zastydět. Ale já se domnívám, že by to bylo falešné. Celý ten výklad se mi zdá falešný. Žádný strach: rozhodně nemíním zpochybňovat tragédii toho nešťastného Afričana a jeho rodiny. Ani nad ním nechci vynést moralistický rozsudek: to, co udělal, je věcí jeho a Boží. Ale velice mi vadí to vysvětlení, které k tomu podal pisatel reportáže. Jakou to má logiku? Tak dospělý svéprávný člověk svým dobrovolným jednáním způsobí nákazu sobě i rodině, ale může za to církev! Nechápu proč. Církev přece zakazuje jak ty dotyčné ochranné prostředky, tak styky s lehkými ženami. Nechci rozebírat choulostivé detaily, ale myslím, že když už se někdo rozhodne provádět smilstvo, je pak z hlediska morálky celkem jedno, jestli přitom použije nebo nepoužije ochranu. Nedovedu si představit, že někdo při smilstvu odmítne použít ochranu a zdůvodní to tím, že je katolík. Kdepak: obyčejná logika mi říká, že v tomto tragickém příběhu je církev bez viny a že do něho byla jenom zlomyslně zatažena. Církev by se provinila teprve tehdy, kdyby tomu nemocnému a jeho rodině odepřela pomoc. Na to si musíme my katolíci dávat pozor, abychom neodepisovali své bližní, kteří se dostali do bídy vlastními hříchy. Ale že bychom jako celek zavinili šíření AIDS, proti tomu se můžeme právem ohradit.

V kostele, kam chodím, visel kdysi plakát zaměřený proti umělým potratům. Nějaký nezdvořák na něj ručně připsal: ?Šílená církev žehná přelidnění.? Ano, také tuto výtku jsem nedávno několikrát objevil v novinách. Bylo to vždycky na reklamních stránkách kterési farmaceutické firmy. Byly tam reportáže z Afriky nebo z Filipín, jak místní úřady nedovolují bezplatnou distribuci antikoncepce, a protože se tamější muži nedokážou ovládat, jsou tamější ženy nuceny rodit další a další děti. A kdo za to může? Zase církev a její morální nauka! Aspoň to tvrdí ty reklamní texty. Ani tentokrát nechci zpochybňovat vážnost situace, ve které se ti chudí lidé nacházejí. Ale vážně může církev za to, že ji někdo poslouchá jenom v jedné věci a v dalších už ne? Církev přece nemá armádu ani policii a nemůže místní úřady donutit, aby se rozhodly tak nebo naopak. Nemůže všechny lidi v těch zemích držet na uzdě; její postoj k antikoncepci je jenom zlomek celého toho problému. Církev může jenom sbírat raněné a obvazovat rány, a víme, že to taky dělá.

Jindy zase dokonce jeden morální teolog tvrdil a naše noviny to s chutí otiskly, že v Africe je málo domorodého duchovenstva proto, že místní muži nejsou schopni dodržovat celibát. Čili: pokud církev nezruší celibát, může si sama za nedostatek kněží. V Africe jsem nebyl a netvrdím, že to s těmi muži není pravda. Ale může za to církev? Myslím, že kdo nedokáže dodržovat celibát, ten zpravidla neumí zachovávat ani manželskou věrnost, a je otázka, jak by církvi prospěli kněží, kteří by žili v mnohoženství nebo v konkubinátu. Odpověď bychom našli i u nás v Evropě.

Kritika církve bude existovat pořád a bude nám zvonit v uších jako připomínka, že křesťanství na svět přece jenom působí a vyvolává jeho reakce. Naším úkolem je pak rozlišovat, kdy je ta kritika oprávněná a kdy naopak nespravedlivá. V tom druhém případě nás uklidňuje sám Pán Ježíš, když říká: ?Blahoslavení jste, když vás budou tupit a pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost.? V tom prvním případě se máme nad sebou důkladně zamyslet. Ale i to zamyšlení by mělo být pravdivé.

Karel Komárek