Rádio Vaticana

Boethius a Cassiodorus

12.3.2008

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
dnes bych rád mluvil o dvou církevních spisovatelích, Boethiovi a Cassiodorovi, kteří žili v těch nejsvízelnějších dobách pro křesťanský Západ a zejména pro italský poloostrov. Odoakr, král Erulů - jednoho germánského etnika - se vzbouřil a způsobil pád Západořímského říše (roku 476). Musel se však brzy poté podrobit Theodorichovým Ostrogótům, kteří získali kontrolu nad italským poloostrovem na několik desetiletí. Boethius se narodil v Římě roku 480 ve vysoce postaveném rodě Aniciů. Již jako mladý vstoupil do veřejného života a ve svých 25 letech se stal senátorem. Věrný tradici své rodiny, věnoval se politice v přesvědčení, že tak bude možno ovlivňovat zároveň nosné linie římské společnosti spolu s hodnotami nových národů. V této nové době kulturního setkávání spatřoval své poslání ve smiřování a spojování dvou kultur: klasické římské spolu s tou, která se rodila v ostrogótském lidu. Působil proto také pod Theodorichem, který si ho zpočátku velice vážil. I přes tuto veřejnou činnost však Boethius neopomíjel studium a věnoval se zejména prohlubování témat filosoficko-náboženské oblasti. Napsal však i učebnice aritmetiky, geometrie, hudby a astronomie - to všechno s úmyslem předat novým generacím, nové době, velkou řecko-římskou kulturu. Na tomto poli, to znamená ve snaze podpořit setkávání kultur, používal kategorií řecké filosofie, aby předkládal křesťanskou víru, přičemž usiloval také o syntézu helénsko-římského odkazu a evangelního poselství. Právě proto byl Boethius označen za posledního představitele antické římské kultury a prvního představitele kultury středověké.

Jeho určitě nejznámějším dílem je De consolatione philosophiae, kterou napsal ve vězení, aby dal smysl svému nespravedlivému uvěznění. Byl totiž obviněn ze spiknutí pro králi Theodorichovi, protože se u soudu ujal obhajoby svého přítele, senátora Albína. Byla to však jen záminka. Arián a barbar Theodorich ve skutečnosti podezříval Boethia z toho, že choval sympatie k byzantskému císaři Justiniánovi. Proto byl postaven před soud a odsouzen k smrti. Popraven byl 23.října 524 ve svých pouhých 44 letech. Právě vzhledem ke svému dramatickému konci může Boethius z vlastní zkušenosti promlouvat také k současnému člověku a zejména k množství těch, které potkal stejný osud v důsledku nespravedlnosti, která je v ?lidské spravedlnosti? namnoze přítomna. Během svého pobytu ve vězení hledá v tomto díle útěchu, světlo a moudrost a říká, že se právě v této situaci naučil rozlišovat mezi dobry zdánlivými, která ve vězení chybějí, a dobry pravými jako je opravdové přátelství, které se neztrácí ani ve vězení. Nejvyšším dobrem je Bůh: Boethius se naučil - a učí to i nás ? neupadat do fatalismu, který zháší naději. Učí nás, že vláda nepatří osudu (fortuna), ale Prozřetelnosti, která má tvář. S Prozřetelností lze mluvit, protože Prozřetelnost je Bůh. I ve vězení mu tak zůstává možnost modlit se, vést dialog s Tím, který zachraňuje. Zároveň si i v této situaci uchovává smysl pro krásu kultury a odkazuje na učení velkých antických, řeckých i římských filosofů jako Platón, Aristoteles ? jejichž díla začal z řečtiny překládat do latiny ? dále Cicero, Seneka a také básníků jako Tibullus a Vergilius.

Filosofie jakožto hledání pravé moudrosti je podle Boethia pravý lék duše (kn. I). Na druhé straně, člověk může zakoušet opravdové štěstí jedině ve vlastním nitru (kn. II). Boethius umí nalézt smysl v přemýšlení o vlastní osobní tragédii ve světle sapienciálního textu Starého zákona (Mdr 7,30-8,1), který cituje: ?Zlo nic nezmůže proti moudrosti, která se mocně rozpíná od jednoho konce světa k druhému a všemu vládne s dokonalostí.? (kn. III, 12: PL 63, col.780). Takzvaný blahobyt ničemníků se proto jeví klamným (kn. IV), a vychází najevo prozřetelnostní povaha neštěstí - adversa fortuna. Životní útrapy nejenom zjevují pomíjivost a krátkost života, ale ukazují dokonce svou užitečnost a potřebnost pro objevení a uchování opravdových vztahů mezi lidmi. Adversa fortuna totiž umožňuje rozlišovat falešné přátele od těch pravých a dává pochopit, že pro člověka není nic vzácnějšího než opravdové přátelství. Přijímat situaci utrpení fatalisticky je nanejvýš nebezpečné, dodává věřící Boethius, protože ?odstraňuje až ke kořeni samotnou možnost modlitby a teologální naději, které jsou základem vztahu člověka k Bohu? (kn. V, 3: PL 63, col. 842).

Závěrečnou řeč z De consolatione philosophiae lze pokládat za syntézu celé nauky, kterou Boethius adresuje sobě samému i všem těm, kteří by se ocitli ve stejné situaci. Z vězení píše takto: ?Bojujte proti neřestem, věnujte se ctnostnému životu, orientovanému nadějí, která táhne srdce vzhůru, aby modlitbami, živenými pokorou, dosáhlo nebes. Situace, kterou jste nuceni podstupovat, se může změnit, když odmítnete lhát v oné neskonalé výhodě, že před sebou neustále budete mít nejvyššího soudce, který vidí a ví, jak se věci doopravdy mají? (kn. V, 6: PL 63, col. 862). Každý vězeň, ať už se ve vězení ocitl z jakéhokoli důvodu, ví, jak obtížná je tato lidská situace, zejména tehdy, je-li navíc ? jako se to dělo Boethiovi ? zohavena mučením. Obzvláště absurdní je pak situace toho, kdo je - jako Boethius, kterého město Pávie uznává a oslavuje v liturgii jako mučedníka víry - vystaven mučení a smrti pouze kvůli svému vlastnímu teoretickému, politickému a náboženskému přesvědčení. Boethius, symbol obrovského počtu nespravedlivě vězněných všech dob a všech míst, je ve skutečnosti jakousi vstupní branou ke kontemplaci tajemného Ukřižovaného z Golgoty.

Boethiovým současníkem byl Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus. Byl z Kalábrie a narodil se roku 485 ve Squillace, kde také ve Vivariu v požehnaném věku kolem roku 580 zemřel. Také on patřil k vyšší sociální vrstvě, věnoval se politickému životu a kulturnímu nasazení jako málokdo jiný v jeho době v Západořímské říši. Jediní, kdo se mu snad mohli rovnat v tomto jeho dvojím nasazení, byl již zmíněný Boethius a budoucí papež Řehoř Veliký (590-604). Cassiodorus, vědom si toho, že nelze nechat upadnout do zapomnění celý lidský a humanistický odkaz, nahromaděný během zlatého věku Římské říše, velkodušně spolupracoval na nejvyšších úrovních politické zodpovědnosti s novými národy, které překročily hranice říše a usadily se v Itálii. I on byl vzorem kulturního setkávání, dialogu a smíření. Historické události mu neumožnily uskutečnit jeho politické a kulturní sny, které směřovaly k vytvoření syntézy mezi římsko-křesťanskou tradicí Itálie a novou gótskou kulturou. Samy tyto události jej však přesvědčily o prozřetelnostní hodnotě mnišského hnutí, které se začínalo šířit na křesťanském území. Rozhodl se jej podpořit a věnoval mu všechno své materiální bohatství a veškeré své duchovní síly.

Pojal myšlenku svěřit právě mnichům úkol obnovy, záchovy a předávání nezměrného kulturního odkazu antiky příštím generacím, aby nepodlehl zmaru. Proto založil Vivarium, klášter, ve kterém bylo všechno organizováno tak, aby intelektuální práce mnichů byla ctěna jako to nejvzácnější a nejnezbytnější. Stanovil, aby se také ti mniši, kteří neměli intelektuální formaci, nemuseli zaobírat pouze materiální zemědělskou prací, ale i přepisováním rukopisů a tak pomáhat při předávání rozsáhlého kulturního dědictví budoucím generacím. To vše ale nikoli na úkor duchovního, mnišského a křesťanského úsilí a charitativní činnosti vůči chudým. V jeho nauce, vyjádřené v mnoha dílech, ale zejména v pojednání De anima a v Institutiones divinarum litterarum, má modlitba, živená Písmem svatým a zejména ustavičnou recitací Žalmů (srov. PL 69, col. 1149), ústřední postavení jakožto nezbytná potrava všech. Takto například tento učený Kalábrijec uvádí své Expositio in Psalterium: ?Když jsem v Ravenně odmítnul přijmout nabídky politické kariéry, vyznačující se nepříjemnou pachutí světských starostí, a našel útěchu v Žaltáři - knize, která přišla z nebe jako pravý med duše - ihned jsem se dychtivě a nestrojeně ponořil do jejího zpytování, abych se cele nechal proniknout onou spásonosnou něhou poté, co jsem měl už dost nespočetných hořkostí činného života? (PL 70, col. 10).

Hledání Boha, směřující k jeho nazírání ? poznamenává Cassiodorus ? zůstává trvalým účelem mnišského života (srov. PL 69, col. 1107). Dodává však, že s pomocí božské milosti (srov. PL 69, col. 1131.1142) lze dosáhnout lepšího užitku zjeveného Slova za použití vědeckých výdobytků a ?profánních? kulturních nástrojů, které vlastnili už Řekové a Římané (srov. PL 69. col. 1140). Cassiodorus se osobně věnoval studiím filosofickým, teologickým a exegetickým, aniž by byl nějak výjimečně tvůrčí. Byl přitom však citlivý na intuice, jejichž platnost rozpoznal u druhých. Četl s respektem a úctou zejména Jeronýma a Augustina, o kterém řekl: ?U Augustina je tak obrovské bohatství, že mi připadá nemožné najít něco, o čem by on už dříve obsáhle nepojednal? (srov. PL 70, col.10). Mnichy z Vivaria pak povzbuzoval citací z Jeronýma: ?Vítězné palmy dosahují nejenom ti, kteří bojují k prolití krve nebo kteří žijí v panenství, ale také všichni ti, kteří s pomocí Boží přemáhají neřesti těla a uchovávají pravou víru. Abyste však mohli vždy s pomocí Boží snadněji přemáhat ponoukání světa a jeho vábení a zůstávat v něm jako poutníci ustavičně na cestě, usilujte si především zajistit spásonosnou pomoc z prvního žalmu, který doporučuje meditovat ve dne v noci o zákonu Páně. Nepřítel totiž nenajde žádný průchod, aby vás dobyl, bude-li veškerá vaše pozornost soustředěna na Krista? (De Institutione Divinarum Scripturarum 32: PL 69, col. 1147). Je to napomenutí, jehož platnost můžeme přijmout také my. I my totiž žijeme v době setkávání kultur, v nebezpečí násilí, které kultury ničí, a v nezbytnosti úsilí předávat obrovské hodnoty a učit nové generace cestě smíření a pokoje. Tuto cestu najdeme, budeme-li se orientovat směrem k Bohu s lidskou tváří, Bohu, který se nám zjevil v Kristu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV