Rádio Vaticana

Vládnout jiným

18.4.2008

Homilie k 5. neděli velikonoční

Sešli se muži u piva jako obyčejně. O čem by mluvili? Samozřejmě o vládě. Jsou tam lidé neschopní, je tu převrácený řád. Ale pak se samozřejmě přešlo na rodinu doma. Tam je vláda žen, které jsou zase tuze schopné a i tak se převrací řád podřízenosti. Jenom jeden muž se ospravedlnil: ?U nás doma, poslední slovo mám vždycky já sám.? ? ?A jak to děláš?? ? ?Jednoduše. Řeknu ženě: Máš pravdu. A jdu spát.?

V každé společnosti jsou vládci a poddaní. Uznáváme to za nevyhnutelné, ale těžko se s tou situací smiřujeme. Nelíbilo se to ani mnohým z Otců církve. Sv. Řehoř Nysský argumentuje takto: člověk byl stvořen jako Boží obraz. Dar plné svobody předpokládá, že může být poslušný jenom samému Bohu. Nemají právo jej zotročovat ani nižší příroda ani lidé. Ale tomu zase protiřečí všechno to, co se v Písmu učí o poslušnosti. Za příklad se dává sám Kristus, který se stal poslušným až k smrti. Zato však jej Bůh vyvýšil tak, že se má před ním sklonit každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí (Fil 2,10). Spojuje tedy v sobě dva protichůdné postoje: poddanost a vládu. Je zobrazován přibitý na kříži anebo sedící na nebeském trůně.

Aby si ten dvojí postoj neodporoval, musíme si objasnit, co vlastně v pravém křesťanském smyslu znamená vládce. Už ve Starém Zákoně ustanovoval Bůh vládce nad lidem, Mojžíše, Davida, Šalomouna aj. Nebyli tu k tomu, aby lidu poroučeli podle své vůle, ale aby lid bezpečně vedli. K jejich soudu se poddaní utíkali, aby jim pomohli k právu, aby je uchránili před nebezpečími. Bůh dával proto vládcům zvláštní sílu a moudrost. Jenom tak se uskutečnilo, že se uprostřed velkých světových mocností udržel při životě malý a slabý vyvolený národ. Vládnout tedy znamená pomáhat. To stojí oběti. Kristus se obětoval za všechny, proto je současně vládce nebe a země, kraluje z kříže. Pěkně to vyjadřuje jedno z nejstarších realistických zobrazení Ukřižovaného v syrském rukopise. Vidíme tu Ježíše na kříži, ale v bílém šatě, se zlatou korunou na hlavě, na jedné straně je slunce, na druhé měsíc, protože nad jeho říší slunce nezapadá.

Mnoho pěkných závěrů z toho plyne, ale spokojme se jenom s hlavním. Kdo bližnímu pomáhá, ten mu opravdu vládne, pomáhá mu, aby dosáhl cíle, ke kterému přišel na svět. K vládě tohoto druhu jsou povoláni i vedoucí v podnicích, v ústavech, ve státě a všude jinde. V rodině to jsou rodiče. Píše sv. Augustin: ?Ten, kdo vládne druhým, by měl být více milován než obáván.?

Ten, kdo vládne, musí rozhodovat. A ten, kdo má rozhodnout, musí sám dobře myslet. Je to snadné? Vládci říkají moudře: ?Já si myslím...? Kdy vlastně začíná člověk myslet? Velmi brzy. Dítě se dívá, ale hned rozlišuje: Toto je kočička, tam to je kanárek, to není kočička, toho se nebojím. V životě se tato funkce rozlišování rozroste do nezměřitelné perspektivy. Jsme stále nuceni k úsudkům. To je pravda, to není pravda, to udělám,to neudělám. Svými úsudky a svými rozhodnutími měníme svět okolo nás, ale měníme i sami sebe, rosteme v pravdě a dobrotě.

Není to ovšem vždycky snadné. Skutečnost bývá složití, náš úsudek nestačí na to, aby ji změřil. Je jako váha, na kterou se dá všecko položit. U někoho je jenom na hrubé předměty, u jiného je velmi jemná. Proto tu vstupuje do programu otázka pokory, schopnost umět říci: ?Promiňte, já na to nestačím, poslyšme, co o tom soudí jiní.? Za starých časů se to slýchávalo často. Lidé ze zapadlých vesnic se nestyděli vyznat: ?Já jsem nestudoval, já jsem ve světě nebyl, to musejí povědět jiní.? Dnes už taková vyznání skoro naprosto vymizela. I děti sedí u televize a hrají si s internetem. Smějí se rodičům, když ti něco nevědí. Závratně tedy roste počet těch, kdo prostě vědí všechno. Mělo by se tedy předpokládat, že se lidé snadněji ve všem dohodnou. Zkušenost však ukazuje opak. Není snadné najít dva, kteří se dovedou dohodnout, dokonce ani ne v rodině. Rostou tedy stálé rozepře. Ale všichni přesto chtějí zůstat optimisty: pravda vítězí.

Škoda, že jsou už dnes zapomenuty polemiky z doby po první světové válce, když se toto heslo dostalo v Čechách do národní vlajky. Masaryk měl o to velkou zásluhu a připomínal, že to bývalo výrazem posvátného nadšení v době husitských bojů. Ojedinělé byly tehdy hlasy, které upozorňovaly na to, že je heslo neúplné. V době husitské bylo heslo delší o jedno slovo, zato však velmi důležité: ?Pravda Páně vítězí.? Ježíš prohlásil závazně před zástupcem světové vlády: ?Já jsem se proto narodil..., abych vydal svědectví pravdě (Jn 18,37-38). Římský vladař, příklad laické společnosti, si umyl ruce a prohlásil skepticky: ?Co je pravda?? Může za takových okolností pravda zvítězit? A jak pak má tento vládce pravdivě usuzovat a pravdivě soudit? Umyje si ruce, aby se ospravedlnil, že není vinen tím, že byla vtělená Pravda přibita na kříž.

Ti, kdo se nad tím zamysleli, obyčejně utíkali od funkce vládnout jiným. Jednoho starého světce prosili, aby přijal místo představeného ve společnosti, která se kolem něho seskupila. Jeho odpověď zněla: ?Dovedu-li vás vést příkladem a ukazovat na sobě, co a jak máte dělat, rád vám posloužím. Ale dokud si nejsem jist, že dovedu toto první, nežádejte na mně to druhé. Dopadlo by to špatně pro mne i pro vás.? Nejsou ovšem všichni tak skromní, aby se takto vyznávali. A kdyby takoví byli, zůstaly by naše společnosti bez vlád a představených. Tak tomu asi bude na konci světa. Proto prozatím slušné lidi k tomu volíme a donucujeme, aby vládli. Ale požadujeme od nich, aby byli skromní, aby se zpytovali, nač stačí a nač nestačí, a byli schopni si dát poradit. Není povinností představených jenom mluvit, ale také umět slyšet.

Tomáš Špidlík