Rádio Vaticana

Církevní restituce

27.4.2008

Za dva dny, v úterý 29. dubna, bude Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR hlasovat o návrhu zákona o církevních restitucích. Výsledek je značně nejistý, neboť komunisté a sociální demokraté zákon v navrhované podobě předem odmítají. ?Velké výhrady? projevuje nemalá část občanských demokratů, byť jsou součástí vládní koalice, která restituce prosazuje a podporuje svým programovým prohlášením. Z mediálních výstupů se zdá, že zákon budou podporovat pouze lidovci a zelení.

Nejsem právník ani ekonom, abych posuzoval formální podobu projednávané dohody. Ani mi příliš nesejde na tom, zda je necelých 84 miliard splácených po dobu šedesáti let hodně peněz nebo ne. V podobném dlouhodobém horizontu existence suverénního státu máme zkušenost pouze s ?předmoderní? habsburskou monarchií, těžko odhadovat, zda se konečného vyplacení celé sumy vůbec někdo dočká. Futuristické prognózy stejně jako právnické a ekonomické analýzy jsou ale skutečně vedlejší.

Z poslaneckých vyjádření je totiž zřejmé, že nejde o hledání spravedlnosti a nápravu křivdy nebo o pokus zformovat nové vztahy státu a církve. Cíl je jediný: jak to zařídit, aby státní kasa příliš netratila a vydala co nejnižší finanční částku. Na tom se shodnou všichni, jak se pěkně říká, ?napříč politickým spektrem?. Z předschvalovacích obstrukcí zákona o církevních restitucí vystoupila jedna nepříliš známá a zajímavá věc. KSČM, tedy pohrobek KSČ, má vlastního ?experta na církevní majetek? či ?církevní problematiku? vůbec. Je jím poslanec Vladimír Koníček. Pomiňme ironii celé situace, která připomíná stav, kdy mezi zajíci vystupuje expert na včely, jejichž existenci zaječí smečka důsledně popírá a potírá. Z úst poslance Koníčka, takto tedy studnice komunistické církevní moudrosti, mimo jiné zaznělo, že do výše případné finanční náhrady by se mělo ?započítat i to, že stát celých 60 let zabezpečoval církve a platil kněží.? Ano, poslanec Koníček má pravdu. Zejména komunistický stát zabezpečoval - řadu církevních objektů nechal zchátrat, jiné vybydlel, zničil, nenávratně poškodil jejich historickou i architektonickou hodnotu. Pečoval o církevní majetek tak dobře, že věřící často raději opravovali památky svépomocí, neboť jinak by nebylo za co. Obdobnou péči projevoval komunistický stát i v případě kněžských platů, kdy vymyslel kongeniální propletenec státního souhlasu a pobírání mzdy. Vyplácení mzdy, často na hranici životního minima, bylo podmíněno státním souhlasem, což byl jednoznačný pokus ovládnout církev alespoň hospodářsky, když už se komunistickým ideologům nepovedlo rozbít či převzít hierarchii.

Možná by do svých expertních propočtů pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi - a opět ta jemná ironie, po narovnání nejvíce křičí ten, kdo nejvíc křivil - mohl poslanec Koníček zahrnout i tisíce internovaných osob, které si ani přes tvrdou fyzickou práci nedokázaly vydělat na vězeňskou stravu a byt. Stát byl pak nucen ?doplácet? na vězněné duchovní osoby a tato útrata by nepochybně snížila výši případného finančního odškodnění za nevydaný majetek.

Není to tak silná nadsázka, jak by se mohlo zdát. Demagogii a utilitarismus mají i současní komunisté hluboko v sobě. Podle právních specialistů KSČM totiž církevní majetek zabral nikoliv Gottwald, nýbrž Masaryk. ?Původní záměr Masaryka o záboru církevního majetku se v některých případech po roce 1948 jen dokončoval. Není to nic, co by si vymysleli komunisté," nechal se slyšet zmíněný poslanec Koníček. Podle stejné logiky tedy například za únorový puč v roce 1948 také nemůže Gottwald, nýbrž Lenin, jehož myšlenky se rovněž dokončovaly, a za měnovou reformu a ožebračení tisíců lidí v roce 1953 nemůže neschopné vedení KSČ, ale Karl Marx, který svůj Kapitál uzavřel zvoláním: Buržuové, třeste se. Za sovětské Gulagy, likvidační tábory, pracovní tábory či uranové doly pak nejspíš můžou staří Sumerové, kteří poprvé s takovým pojetím trestu pro nepřítele přišli. Několikrát jsem se setkal s vyjádřením různých intelektuálů, že komunismus dnes už nepředstavuje žádné nebezpečí. Nejde ale jen o přímé ohrožení jadernou střelou. Ve vlastní zemi ale dobře vidíme děsivé dědictví, které nám ?naši? komunisté zanechali - otrávená srdce i duše, neschopnost přiznat vlastní chyby, odmítání odpovědnosti za vlastní život a společenství. Jinými slovy, devastovaná morálka.

Potřebujeme ještě nějaký další důkaz, že komunistický režim v Československu byl zločinný? Skutky jeho vrcholných představitelů nás pronásledují ještě po více než půl století. Znárodnění - rozuměj krádež - nejen církevního majetku i po takové době polarizuje společnost, vyvolává napětí a nevraživost. Restituce církevního majetku ale není citlivým tématem. Není třeba chodit kolem horké kaše, v tomto případě je černobílé rozdělení rolí padouch-hrdina jasně dáno a historicky podloženo.

Bohužel, situace nemá jednoduché řešení. Pouze vzájemná vstřícnost, ohleduplnost a ochota dohodnout se u všech(!) zúčastněných může přinést uspokojivý výsledek. Naznačil to i lidovecký ministr financí - o všem lze ještě dále jednat, ale musí jít skutečně o dialog všech. Aby nakonec o výši vyrovnání nerozhodovala samotná poslanecká sněmovna bez účasti církví. Ne nadarmo stará lidová moudrost praví: Dobré účty dělají dobré přátele.

Ondřej Krajtl