Drazí bratři a sestry,
respekt a úcta, kterou Pavel vždy choval k Dvanácti, není o nic menší, když upřímně hájí pravdu evangelia, jež není nic jiného, než Ježíš Kristus, Pán. Dnes se chceme pozdržet u dvou episod, které dokládají úctu a zároveň také svobodu, s níž se Apoštol obrací ke Kéfovi a k dalším apoštolům. Jde o tzv. Jeruzalémský ?koncil? a konflikt v Syrské Antiochii, jak je zaznamenal v Listu Galaťanům
(srov. 2,1-10; 2,11-14).
Každý koncil a synod církve je ?událostí Ducha? a jeho průběh s sebou nese záležitosti celého Božího lidu. Na vlastní kůži to zakusili ti, jimž bylo dáno zúčastnit se II. Vatikánského koncilu. Když tedy sv. Lukáš informuje o prvním koncilu církve probíhajícím v Jeruzalémě, uvádí list, který apoštolové při té příležitosti rozeslali křesťanským komunitám v diaspoře, slovy: ?Toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše?? (Sk 15,28). Duch působící v celé církvi vede apoštoly za ruku, když se vydávají na nové cesty, aby uskutečňovali jeho plány. On je hlavním původcem růstu církve.
A přece Jeruzalémské shromáždění probíhalo v okamžiku nemalého vnitřního napětí v prvotní komunitě. Jednalo se o tom, jak vyřešit problém, zda se má požadovat obřízka po pohanech, kteří uvěřili v Ježíše Krista, Pána ? nebo zda mají zůstat na Mojžíšově zákoně nezávislí, a tedy svobodní od dodržování norem nezbytných ke spravedlivému životu, jak je předepisuje zákon, ale především nezávislí na normách ohledně kultovní očisty, čistých a nečistých pokrmů a soboty. O shromáždění v Jeruzalémě podává zprávu v 2. kapitole Listu Galaťanům (Gal 2,1-10) také sv. Pavel, čtrnáct let po setkání se Zmrtvýchvstalým u Damašku. Jsme v druhé polovině 40. let. Pavel odchází spolu s Barnabášem ze Syrské Antiochie, v doprovodu Tita, svého věrného spolupracovníka, který byl řeckého původu a jako takový nebyl nucen k obřízce před vstupem do církve. Pavel při té příležitosti předkládá Dvanácti, označovanými jako osobnosti obzvláště vážené, své evangelium svobody od Zákona (srov. Gal 2,6). Ve světle setkání se zmrtvýchvstalým Kristem pochopil, že pohané v okamžiku přilnutí k evangeliu Ježíše Krista nepotřebují již více obřízku, předpisy o pokrmech a o sobotě jako poznávací znamení spravedlnosti. Kristus je naší spravedlností a ?pravé? je všechno, co je s Ním v souladu. Ke spravedlnosti není třeba dalších znamení. V Listu Galaťanům v několika větách načrtl průběh shromáždění. S nadšením připomíná, že evangelium svobody od Zákona bylo schváleno Jakubem, Kéfou a Janem, ?sloupy?, jejichž napřažená pravice uvedla jeho i Barnabáše do církevního společenství v Kristu (srov. Gal 2,9). Jestliže tedy, jak jsme už viděli, pro Lukáše vyjadřuje Jeruzalémský koncil působení Ducha Svatého, pro Pavla představuje rozhodující uznání svobody ze strany všech, kdo se ho zúčastnili: svobody od závazků pocházejících z obřízky a ze Zákona, té svobody, pro níž nás ?Kristus osvobodil, abychom zůstali svobodní a nenechali si již více nasazovat jho otroctví (srov. Gal 5,1). Ačkoli se Jeruzalémského sněmu u Pavla a u Lukáše různí, spojuje je osvobozující působení Ducha, neboť ?kde je Duch Pánův, tam je svoboda,? jak se říká v II. Listu Korinťanům (srov. 3,17).
Nicméně v Listech sv. Pavla velmi jasně vystupuje na povrch, že křesťanská svoboda nemá nic společného s libertinstvím nebo s libovůlí činit, co se komu zlíbí. Uskutečňuje se totiž v jedině souladu s Kristem, a tedy v autentické službě bratřím, zvláště nejpotřebnějším. Proto Pavel v závěru své zprávy o sněmu připomíná doporučení, s nímž se k němu obrátili apoštolové: ?Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, a právě o to jsem vždy horlivě usiloval.? (Gal 2,10). Každý koncil se rodí z církve a k církvi se vrací. Tentokrát se k ní vrací s pozorností k chudým, kteří ? jak lze soudit z řady Pavlových náznaků v jeho listech ? jsou především v Jeruzalémské církvi. Starost o chudé, zaznamenaná zejména v 2. Listu Korinťanům (srov. 8-9) a v závěrečné části Listu Římanům (srov. Řm 15), ukazuje Pavlovu věrnost rozhodnutím, která dozrála během tohoto shromáždění.
Možná nejsme již s to plně pochopit význam, který Pavel a jeho komunity přičítaly sbírce pro chudé v Jeruzalémě. Šlo o iniciativu v rámci tehdejších náboženských aktivit zcela novou. Nebyla povinná, nýbrž svobodná a spontánní. Účastnily se jí všechny církve založené Pavlem na Západě. Sbírka byla vyjádřením dluhu těchto komunit vůči mateřské církvi v Palestině, od níž obdrželi nevýslovný dar evangelia. Pavel připisuje tomuto společnému gestu tak velkou hodnotu, že ho jen zřídkakdy nazývá jednoduše ?sbírka?; je pro něj spíše ?službou?, ?požehnáním?, ?láskou?, ?milostí?, ba dokonce ?liturgií? (2 Kor 9). Překvapuje zejména tento poslední termín, protože peněžní sbírce přičítá rovněž kultovní hodnotu. Na jedné straně je liturgickým gestem nebo ?službou?, přinášenou každou z komunit Bohu, na druhé straně je skutkem lásky, učiněným ve prospěch lidu. Láska k chudým a božská liturgie jdou ruku v ruce, láska k chudým je liturgií. Tyto dva horizonty jsou přítomny v každé liturgii sloužené a prožívané v církvi, protože už z podstaty se jí příčí oddělovat kult a život, víru a činy, modlitbu a lásku k bratřím. Jeruzalémský koncil tedy vzniká proto, aby vyřešil otázku, jak zacházet s pohany, kteří došli k víře, rozhoduje se pro osvobození od obřízky a předpisů stanovených Zákonem, a eklesiální a pastorační řešení nachází, když staví do centra víru v Ježíše Krista a lásku k chudým v Jeruzalémě a v celé církvi.
Druhou epizodou je známý konflikt v Syrské Antiochii, dosvědčující Pavlovu vnitřní svobodu. Jak se zachovat ve společenství stolu, kde jsou vedle sebe věřící židovského a pohanského původu? Objevuje se tu další epicentrum mojžíšského zákona: distinkce mezi čistými a nečistými jídly,hluboce oddělující Židy, kteří ji dodržovali, od pohanů. Kéfas, Petr, zpočátku sdílel stůl s jedněmi i s druhými, nicméně s příchodem některých křesťanům následujících Jakuba,?bratra Páně? (Gal 1,19), se Petr začal stolu pohanů vyhýbat, aby nepohoršoval ty, kdo i nadále dodržovali zákony o čistotě potravin. Jeho rozhodnutí sdílel také Barnabáš. Bylo to rozhodnutí, které hluboce rozdělilo obřezané křesťany od křesťanů pohanského původu. Jednání vážně ohrožující jednotu a svobodu církve, vyvolalo u Pavla zanícenou reakci. Neváhal dokonce obvinit Petra a další z pokrytectví: ?Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?? (Gal 2,14). Ve skutečnosti tu proti sobě stály na jedné straně Pavlovy obavy a na straně druhé obavy Petra a Barnabáše. Pro ně bylo oddělení pohanů opatřením, které je třeba zachovat, aby nebyli pohoršováni věřící pocházející z judaismu. Pro Pavla ale představovalo nebezpečí, že univerzální spása v Kristu, nabídnutá jak pohanům tak Židům, bude špatně pochopena. Jestliže k ospravedlnění dochází pouze v síle víry v Krista, ve shodě s Ním, bez jakéhokoli skutku Zákona, jaký smysl má zachovávat ještě čistotu potravin při společném stole? Petrova a Pavlova perspektiva byla s velkou pravděpodobností zcela odlišná: prvnímu šlo o to neztratit Židy, kteří uvěřili evangeliu, druhému o to, aby výkupná hodnota Kristovy smrti za všechny věřící nebyla umenšována.
Je to zvláštní, ale o několik let později, když Pavel píše křesťanům do Říma (kolem poloviny 50. let), ocitne se v analogické situaci a požádá silné, aby nejedli nečisté jídlo, aby neztratili nebo nepohoršili slabé: ?Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu.? (Řm 14,21). Konflikt v Antiochii dal tedy lekci jak Petrovi tak i Pavlovi. Jedině upřímný dialog, otevřený pravdě evangelia, může orientovat cestu církve: ?Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.? (Řm 14,17). Je to lekce, z níž se máme poučit také my. V různosti charismat svěřených Petrovi a Pavlovi, nechme se všichni vést Duchem a snažme se žít ve svobodě, jejímž orientačním bodem je víra v Krista; ve svobodě, která se uskutečňuje ve službě bratřím. Základem je být stále více podobni Kristu. Právě tak se stáváme skutečně svobodnými, tak se v nás naplňuje nejhlubší smysl zákona: láska k Bohu a k bližnímu. Prosme Pána, aby nás učil svému smýšlení, abychom se od Něj učili pravé svobodě a evangelijní lásce, která zahrnuje každou lidskou bytost.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Generální audience