Drazí bratři a sestry,
na cestě, kterou konáme pod vedením svatého Pavla, se nyní chceme pozastavit u tématu, jež se v době reformace ocitlo v centru sporů: u otázky ospravedlnění. Jak se člověk stane spravedlivým v Božích očích? Když se Pavel setkal cestou do Damašku se Zmrtvýchvstalým, byl už skutečným mužem: bezúhonným co do spravedlnosti odvozené ze Zákona (srov.
Flp 3,6), převyšoval mnohé své vrstevníky v zachovávání mojžíšských předpisů a byl horlivě zaujat zvyklostmi po předcích (srov.
Gal 1,14). Osvícení v Damašku radikálně změnilo jeho život: začal považovat všechny zásluhy, získané počestnou náboženskou kariérou za ?brak? ve srovnání s nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista (srov.
Flp 3,8).
List Filipanům nám podává působivé svědectví o Pavlově minulosti, počínaje spravedlností spočívající v Zákoně a získané zachováváním předepsaných skutků až po spravedlnost založenou na víře v Krista. Pochopil, že to, co se mu kdysi jevilo jako zisk, je před Bohem ve skutečnosti ztráta, a rozhodl se proto celý svůj život vsadit na Ježíše Krista (srov.
Flp 3,7). Pokladem ukrytým v poli a drahocennou perlou, do jejíhož získaní vloží všechno ostatní, tak už nebyly skutky Zákona, ale Ježíš Kristus, jeho Pán.
Vztah mezi Pavlem a Zmrtvýchvstalým se stal tak hlubokým, že ho přivedl k tvrzení, že Kristus je nejenom život, ale jeho vlastní život, a to do té míry, že pro jeho dosažení stává se i smrt ziskem (srov. Flp 1,21). Ne že by pohrdal životem, ale pochopil, že pro něho již žít nemá jiný smysl a proto netouží po ničem jiném, než aby - jako při atletickém závodě - dostihnul Krista a zůstal s Ním navždy. Zmrtvýchvstalý se stal počátkem a smyslem jeho života, motivem a cílem jeho běhu. Jenom starosti o zralost víry těch, kterým přinesl evangelium, a starosti o všechny církevní obce, které založil (srov. 2 Kor 11,28) jej přivedly k tomu, aby zpomalil běh za svým jediným Pánem a počkal na učedníky, aby spolu s ním mohli doběhnout k cíli. Pokud v předchozím zachovávání Zákona nebylo nic, co by si mohl z hlediska morální integrity vyčítat, pak po té, co ho dostihnul Kristus, raději sám sebe neposuzoval (srov. 1 Kor 4,3-4) a jenom běžel, aby uchvátil Toho, který uchvátil jeho (srov. Flp 3,12).
Právě kvůli této osobní zkušenosti vztahu s Kristem Pavel nyní klade do centra svého evangelia nesmiřitelný protiklad mezi dvěma alternativními přístupy ke spravedlnosti. Jeden představují skutky Zákona a druhý se zakládá na milosti víry v Krista. Alternativa mezi spravedlností ze skutků Zákona a tou z víry v Krista se tak stává jedním z dominujících témat, která se prolínají jeho listy: ?My jsme ovšem rodem Židé, a ne hříšníci pocházející od pohanů. Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého? (Gal 2,15-16). A křesťanům Říma zdůrazňuje, že ?všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš? (Řím 3,23-24). A dodává: ?Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem Mojžíšovým? (ibid. 28). Luther toto místo přeložil ?ospravedlněn skrze pouhou víru?. K tomuto bodu se vrátím na konci katecheze. Nejprve musíme vyjasnit, co je onen ?Zákon?, od něhož jsme osvobozeni, a co jsou ony ?skutky Zákona?, které neospravedlňují. Už v komunitě Korinťanů existovalo mínění, které se pak do dějin mělo soustavně vracet. Toto mínění spočívá na tvrzení, že by se jednalo o mravní zákon a že křesťanská svoboda by tudíž spočívala v osvobození od etiky. V Korintu pro to koloval výraz πάντα μοι έξεστιν (všechno mi je dovoleno). Je zřejmé, že tato interpretace je chybná. Křesťanská svoboda není libertinismus; osvobození, o němž mluví svatý Pavel, není osvobozením od dobrých skutků.
Čím je tedy ten Zákon, od něhož jsme osvobozeni a který nezachraňuje? Pro svatého Pavla jakož i pro všechny jeho současníky, slovo Zákon znamenalo Tóru jako celek, tzn. pět Mojžíšových knih. Tóra, kterou studoval a osvojil si Pavel, obsahovala podle výkladu farizeů soubor skutků, které podstatně určovaly identitu spravedlivého člověka a jejichž jádro mělo povahu etickou anebo rituální či kultovní. Zvláště obřízka, předpisy o čistých pokrmech nebo o rituální čistotě vůbec, předpisy o zachovávání soboty, atd. Tyto skutky jsou často zmiňovány v diskusích, které vedli Ježíš a jeho současníci. Všechny tyto předpisy, které vyjadřují sociální, kulturní a náboženskou identitu se staly zvlášť důležitými v éře helénistické kultury, počínaje 3. stoletím před Kristem. Tato kultura, která byla v té době univerzální a na první pohled byla kulturou racionální, polyteistickou a zdánlivě tolerantní, vytvářela silný požadavek kulturní uniformity a ohrožovala tak identitu Izraele, který byl nucen politicky vstoupit do této identity společné helénistické kultury a v důsledku toho ztrácel vlastní identitu, tedy i cenné dědictví víry Otců, víry v jediného Boha a v Boží zaslíbení.
Proti tomuto kulturnímu nátlaku, který ohrožoval nejen izraelskou identitu, ale také víru v jediného Boha a v jeho zaslíbení, bylo nutné vytvořit zeď rozdělení, obranný štít na záchranu cenného odkazu víry. Tato zeď spočívala právě v dodržování židovských předpisů a tradic. Pavel, který přijal tyto předpisy právě v jejich obranné funkci na ochranu Božího daru, tedy odkazu víry v jediného Boha, spatřoval ohrožení této identity ve svobodě křesťanů, které právě proto pronásledoval. Ve chvíli svého setkání se Zmrtvýchvstalým pochopil, že vzkříšením Krista se situace radikálně změnila. S Kristem se Bůh Izraele, jediný pravý Bůh, stal Bohem všech národů. Zeď mezi Izraelem a pohany ? jak píše v listě Efesanům ? už není potřeba. Kristus nás chrání před polyteismem a všemi jeho úchylkami. Kristus nás sjednocuje s jediným a v jediném Bohu. Kristus zaručuje naši pravou identitu v různosti kultur. Zeď už není zapotřebí. Naše společná identita v různosti kultur je Kristus a on je Tím, který nás ospravedlňuje. Být ospravedlněn znamená jednoduše být s Kristem a v Kristu. To stačí. Není již zapotřebí dalších předpisů. Proto je pravdivý Lutherův výraz ?pouhá víra?, není-li víra kladena proti lásce. Věřit znamená hledět na Krista, svěřit se Kristu, přilnout ke Kristu, připodobnit se Kristu, jeho životu. A formou, Kristovým životem je láska. Věřit proto znamená připodobnit se Kristu a vstoupit do jeho lásky. Proto svatý Pavel v listu Galaťanům, ve kterém především rozvinul svou nauku o ospravedlnění, hovoří o víře, která se projevuje láskou (srov. Gal 5,14).
Pavel ví, že ve dvojím přikázání lásky k Bohu a k bližnímu je obsažen a dovršen celý Zákon. Ve společenství s Kristem ve víře, která působí lásku, je tak uskutečněn celý Zákon. Ospravedlněni tak budeme, vstoupíme-li do společenství s Kristem, který je láska. Totéž vidíme v evangeliu příští neděle, slavnosti Krista Krále. Je to evangelium o soudci, jehož jediným kritériem je láska. Ptá se jenom na jediné: Navštívil jsi mne, když jsem byl nemocný? Když jsem byl ve vězení? Dal jsi mi najíst, když jsem měl hlad, oblékl jsi mne, když jsem byl nahý? Spravedlnost se tak určuje láskou. Na konci tohoto evangelia jako bychom tedy mohli říci: pouhá láska, jenom láska. Neexistuje protiřečení mezi tímto evangeliem a svatým Pavlem. Je to stejné pojetí, podle něhož společenství s Kristem, víra v Krista působí lásku. A láska uskutečňuje společenství s Kristem. Takto, jsme-li sjednoceni s Ním, jsme spravedliví, a nijak jinak.
Můžeme se na závěr jenom modlit, aby nám Pán pomohl věřit. Skutečně věřit; víra se tak stává životem, jednotou s Kristem, proměnou našeho života. A tak, proměněni jeho láskou, láskou k Bohu a k bližnímu, můžeme být skutečně spravedlivými v Božích očích.
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience