?To, že papež Benedikt vyšel vstříc také někomu, kdo je mezi tradicionalisty důležitý a přitom říká velmi podivné věci, není důvod, proč tuto snahu o smíření zavrhovat a ještě za to papeže kritizovat? - takto jednoduše shrnul tento týden mediální kauzu biskupa Williamsona v souvislosti se zrušením exkomunikace čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X. mluvčí unie ortodoxních rabínů USA a Kanady rabín Yehuda Levin. Bylo by ovšem hezké slyšet něco podobného třeba také od nějakého kardinála, leč časy se mění a styčné plochy ekumenického dialogu zřejmě také. Ani média o tento - možná ojedinělý, ale autenticky židovský - názor zájem neprojevila. Patrně proto, že protiřečí mělkosti a povrchnosti, což jsou dogmata, jejichž nepřijetí je trestáno mediální exkomunikací.
Začíná být stále více zřejmé, že velkodušné papežovo gesto, které se netýká jenom čtyřech biskupů, ale také, byť nepřímo, více než jednoho milionu věřících, vnáší do církevní diskuse témata, která jsou všeobecná, protože se týkají ústředních otázek praxe katolické víry. Dialog s Bratrstvem sv. Pia X. tak v každém případě vnese do společenství věřících právě texty 2.vatikánského koncilu. Koncilu, který v oficiálním názvosloví Svatého stolce nese také přívlastek ekumenický, stejně jako předcházejících dvacet koncilů církevní tradice.
Při důkladné diskusi leckdo asi užasne nad tím, co v dokumentech 2.vatikánského koncilu skutečně stojí, jakož i nad tím, co tam skutečně není. A podobně už začíná vycházet najevo, co stoupenci arcibiskupa Lefébvra skutečně tvrdí a co nikdy netvrdili. Vyplynulo to z obsáhlého rozhovoru s jejich představeným mons. Fellayem, který přinesl tento týden populární francouzský katolický časopis Famille Chretienne (12.2.2009). Aniž bychom zabíhali do podrobností velmi důkladné a přívětivé debaty s představeným Bratrstva sv.Pia X., zřejmé je to, že ? jak tvrdí - ?uznávají platnost nové mše, textů 2.vatikánského koncilu i všechny papeže?. Překvapení, které takovéto odhalení vyvolá u průměrně informovaného katolíka, svědčí o tom, že celá věc je poněkud komplikovanější, než jak je většinou podávána. Problém je však v interpretaci koncilu a praxi, to tvrdí tradicionalisté.
Správným postojem věřícího k celé věci je jistě modlitba za zdar diskuse kompetentních osob, tj. papeže a těch, které papež takovýmto dialogem pověřil. Modlit se je třeba také za ty, kteří se k tomuto ekumenickému dialogu stavějí s těžko skrývanou nechutí. Existuje totiž nemálo koncilních textů, jimž i hlasití stoupenci koncilu naslouchají velmi neradi. Jen jako příklad lze uvést z konstituce o liturgii: ?užívání latinského jazyka ať je zachováno? (SC, 36) a ?národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor zvláště ve čteních a přímluvách.. je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší? (SC, 54). Laciné předhazování věrnosti vůči koncilu a následné liturgické reformě se může rychle obrátit právě proti těm, kteří se domnívají, že jsou v tomto ohledu bez poskvrny. Velmi snadno lze upadnout do toho, že se voda káže a víno se pije.
Nejhmatatelnějším důkazem toho je slavení eucharistie tzv. ?čelem k lidu?. Kard. Ratzinger k tomu už v roce 1981 v knize Slavnost víry (Das Fest des Glaubens, Johannes Verlag Einsiedeln, 1981) podotýká: ?postoj slavení mše tzv. ?čelem k lidu? koncil vůbec nezmiňuje a dokonce jej neukládá ani reformovaný pokoncilní misál z roku 1970, ale ujal se spontánně a rychle i přesto (nebo snad právě proto?).? V jiné knize nazvané Duch liturgie vydané roku 2000 (česky vyd. Barrister & Principal, Brno 2006) pak uplynulý vývoj shrnuje: ?Celebrování čelem k lidu se dnes jeví skoro jako vlastní plod liturgické obnovy uskutečněné 2.vatikánským koncilem.? To je nejenom nepravda, ale ?došlo tím - pokračuje kard. Ratzinger ? k určité klerikalizaci, a to způsobem, který neexistoval nikdy předtím. Nyní se kněz ? předsedající, jak nyní bývá raději nazýván ? stává vlastním vztažným bodem celku. Všechno záleží na něm. Je to on, koho musíme vidět, účastnit se jeho liturgických úkonů, jemu je třeba odpovídat. Vše spočívá na jeho kreativitě. Je pochopitelné, že se nyní pokoušíme tuto nově vytvořenou roli opět redukovat tím, že rozdělujeme různé aktivity a svěřujeme ?kreativní? roli různým skupinám, které chtějí a mají především předvést samy sebe. Stále méně je v zorném poli Bůh, stále důležitějším se stává všechno to, co dělají lidé, kteří se zde setkávají. Obrácení kněze k lidu formuje nyní obec v jeden do sebe uzavřený kruh. Svou podobou už není otevřena dopředu a vzhůru, ale uzavírá se sama do sebe? (str.68, 70). Tolik názory tehdejšího kardinála Ratzingera, které zdaleka nejsou osamocené.
S těmito názory a hlavně argumenty je třeba se seznámit, dříve nežli se začne lacině, ba nadutě požadovat po druhých, aby byli věrní církevní tradici. Papežova služba jednotě církve je výrazem a součástí živé tradice církve nepřerušené a rozvinuté 2.vatikánským koncilem. Není třeba se starat o to, zda papežovo úsilí pochopí a pochválí žurnalisté světských médií, tím spíše, když nesdílejí víru církve. Řešení zmíněné otázky i mnoha dalších je totiž třeba hledat především ve společenství víry a trochu mimo emoce, které se zde nahromadily, přestože i ony jsou nutným doprovodným prvkem lásky k pravdě. Zachovávat jednotu, založenou na více či méně vyjádřeném odporu proti něčemu, je mnohem jednodušší, než sjednotit se v pozitivním úsilí lásky.
Bude to zřejmě zápas o významy a významové odstíny slov. Neměl by to být ovšem zápas mezi otřepanými frázemi a emotivními výlevy. A nakonec: je opravdu nutné svazovat všechny dojmy lidskými pojmy? Společenství lásky a víry nelze obsáhnout lidskými slovy do úplně všech podrobností?
Zápas o plné společenství jistě nebude a nemusí sledovat každý. Stačí ponechat slovo kompetentním autoritám. Poslušnost vůči nim a pak zejména k té jediné - společné všem - prověří všechny. Platí to i pro stoupence Bratrstva sv. Pia X., ve kterém, jak ostatně ukázal případ biskupa Williamsona, také existuje dosti široká názorová pluralita. Pastýřská láska však nemůže vynechat nikoho. A ve společenství věřících neexistuje autorita, která napomáhá jednotě více než právě Kristův náměstek skrze milost víry. A láska k pravdě vede ke sdílené radosti ze společné existence.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
