?Bloudím v širém poli, bloudím v lesním mlází, na cestu mi lípa zlaté listí hází...? Naši venkované byli se zemí vždycky srostlí. V naší literatuře je mnoho pěkně procítěných vesnických románů a povídek. A i měšťané, když se rozohnili pro vlast, nezpívali marseillezu ani ?Naprej zastava Slave?, ale rozpomenuli se raději, že voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, v sadě stkví se jara květ. Odrůstající mládež ovšem zpívá písně zamilované, ale ani při vzpomínce na milenku se nezapomene, že hora je vysoká a že ten a ten kostelíček, z kterého vycházejí panny jako obraz malovaný, stojí na pěkném kopečku.
Z toho však vyvstává problém, který se teoreticky postaví takto: Kdo na kom závisí víc, člověk na půdě nebo půda na člověku? A nakolik se ten vliv má ochotně přijímat a nakolik mu vzdorovat? Jsou ovšem různé typy lidí a tím vzniknou i různé postoje. Lidé ekonomičtí, hospodáři, se ovšem na každém místě ptají, co by se dalo ze země vytěžit. Jsou si ovšem i oni vědomi, že se musí mírnit, aby si svou zemi nezničili. Staří primitivní obyvatelé se lesů báli, nechtěli potkat čarodějné bytosti, které se tam ukrývají. Dnešní člověk se naopak bojí o lesy, aby o ně nepřišel a zákonem začíná být chráněny i divoké šelmy, medvědi a lvi. Naproti tomu člověk poetický jde do přírody na vycházku, ne pro ekonomickou výhodu, ale pro pěkný pohled. Lesík se mu stává panenkou, kterou si okrášlí podle své záliby, stává se parkem, buď stylu francouzského, vyumělkovaného, nebo anglického, který uchovává přirozené tvary přírody.
Nás však tu zajímá otázka, jaký má být poměr k zemi z hlediska náboženského. I v tomto oboru se postoje různí. Stanovme alespoň tři hlavní: chceme materiálně zemi ovládnout, můžeme ji také rozjímavě kontemplovat nebo se cítíme povoláni k tomu, abychom ji posvětili. První stanovisko ospravedlňuje od počátku biblický text: Řekl Bůh: ?Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, na zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi? (Gn 1,26). Když ten text čte moderní člověk, rozumí mu především technicky. I malé dítě užívá písku, aby si s ním hrálo a dělalo si z něho bábovčičky a vodní přehrádky. Staří církevní otcové semitské rasy však při výkladu toho textu nemysleli jenom na vnější svět, který vidíme okolo nás, ale především jim šlo o hmotu, která proniká do naší lidské bytosti a tvoří naše tělo. Panovat nad světem tedy znamená především umět ovládat tělo a hmotné sklony. V této souvislosti ovšem mluví o postu a o zdrženlivosti v hmotných potřebách všeobecně. Duch, který se dá tuze ovládat hmotou není pánem světa, ale otrokem.
Moderní aplikace této poníženosti jsou materialistické filosofie i praxe. Duševním činnost se vysvětluje převážně hmotnými podmínkami. Nevládne tu duše tělu, ale tělo duši. Na nepřirozenost tohoto postoje se poukazuje i v lékařství. Jde tu o péči o tělo. Ale tzv. chemická medicína by chtěla všeho dosáhnout jenom vnějšími pilulkami nebo technickou chirurgií, která zachází s lidským tělem jako se strojem, jehož součástky se vyměňují podle libosti jako u starého auta. Heslo ?ve zdravém těle zdravý duch? se musí chápat i tak, že zdravý duch je prvním lékařem k tomu, aby ozdravělo tělo. A i ve vnějším světě chce dobrá duše uplatnit svou svrchovanost. Nemá zájem na tom, aby byl člověk jenom odleskem světa, ve kterém žije, ale aby bylo vnější prostředí obrazem jeho duše. Děje se to především v umění, ale i v obyčejné bytové kultuře. Jak jsme v tomto směru poklesli, stačí postavit vedle sebe tři fotografie: útulné vesničky, náměstí u středověké katedrály a moderní mrakodrapovou čtvrt. Tu hned vidíme, jak rozdílně duch pracuje v hmotě a jak pak ta hmota působí na ducha.
Tím už přecházíme k druhému postoji ke hmotě, který jsme nazvali kontemplativní, rozjímavý. Zabývali se jím zvláště řečtí církevní otcové. Sv. Bazil to vyloží stručně takto. Jak vznikl svět? Bůh jej stvořil svým slovem. Všecko hmotné je jistý druh vtěleného Božího slova. Rostliny a zvířata ten Boží hlas slyší a vyplňují, ale nerozumějí mu. Naopak člověk dostal mysl, aby pochopil, co Bůh mu chce říci tím, co mu postavil před oči. Celý vesmír je velká kniha Boží moudrosti. A jak málo je těch, kdo ji umějí číst! Jsou jako malé děti, kterým dáte do ruky pěknou panenku a ony ji hned strčí do úst, je-li jedlá nebo ne. Kontemplace přírody, kterou východní mniši horlivě propagovali, je jakoby škola, ve které se lidé mají naučit číst, co jim kniha vesmíru říká. Je-li něco psáno v cizím jazyku, užíváme slovníku. Tak psávali i duchovní slovníky pro přírodu. Jeden z ruských duchovních autorů napsal spis s titulem ?Duchovní poklad posbíraný v přírodě?. Tam vyloží např. co krásného nás může napadnout, když vidíme, jak sedlák kosí trávu nebo jak zapadá slunce za horou. Máme pak ve světě před očima stálou duchovní televisi, která nás nerozptyluje, ale naopak soustřeďuje k osobnímu životu a k modlitbě.
Modlitba posvěcuje nás. Ale nezapomínejme, že posvěcuje i svět s kterým přicházíme do styku. Proč chodí lidé na pouti na některá místa? Nemůžete se pomodlit doma? ptají se poutníků. Odpovídají: Zde žil a je pochovaný ten a ten svatý, dějí se zázraky na jeho hrobu. Ten kámen na hrobě a ty kosti pod ním přece nejsou živé! Ale jsou nějak posvěcené. Dokazují to skutečně podivuhodná fakta. Lurdskou vodu už tolikrát analyzovali. Není pramen léčivých vod lázeňského typu, a přesto už tolik poutníků uzdravila. Je posvěcena modlitbami. Církev světí předměty liturgicky. V některých případech je to tak účinné, že se věci světa, jako např. voda při křtu a chléb a víno při mši stávají svátostnými, sestupuje do nich milost Boží v síle a moci. Jsou tedy už nyní předobrazy světa, jakým se má stát na konci věků, tj. naplněný přítomností Krista sestupujícího na zemi. K tomu jsme všichni povoláni, abychom spolupracovali a se modlili: , přijď, Pane Ježíši! Ano, přijdu brzo? (Zj 22,20). Nebe a země se setkají.
odeslat článek
vytisknout článek
