Nebývalému zájmu publika se těšilo otevřené sympozium, pořádané tento týden (10.-12.12.) v Římě na téma ?Bůh dnes: všechno se mění podle toho, zda se s Bohem počítá či nikoli?. Vystoupilo na něm celkem 50 intelektuálů z nejrůznějších oblastí. Byl mezi nimi také Robert Spaemann, který svou přednáškou sympozium zahájil. 1500 posluchačů naslouchalo tomuto známému německému filosofovi, který je přítelem a poradcem Benedikta XVI., když mluvil o ?problému moderní mystifikace otázky po Bohu?, jak to sám definoval.
Spaemann, který přednášel na univerzitách v Mnichově, Sorboně, Lovani, Rio de Janeiro či v Pekingu, vysvětloval tento čtvrtek posluchačům, že existuje možnost, jak dokázat existenci Boha ?v životním kontextu moderní doby?. Nevychází přitom - jako tomu bylo v antice a středověku - od srozumitelnosti bytí, která byla pokládána za záruku toho, že existuje Bůh, a kterou moderna pohrdla. Nehledá Boha jako první příčinu, nýbrž obráceným postupem; vychází od nedotknutelnosti výsostného prostoru lidské mysli, která si Descartesem počínaje zakládá jen sama na sobě.
Spaemannova hypotéza je následující: ?Minulost ? říká ? je tvořena vzpomínkami, a také naše budoucnost, až proběhne, bude tvořena vzpomínkami. Vzpomínky jsou všechno, co nám zbývá. Mohou prořídnout, ale nikoli zaniknout, protože ? jak praví Shakespeare ? ?co bylo, nemůže nebýt?, tzn. že to co se stalo, nemůže být anulováno?. Ale až lidstvo zanikne, všeobecné a individuální dějiny zmizí a nebude žádný člověk, který by si pamatoval minulost, co bude? Bude to znamenat, že jsme nikdy neexistovali? Samozřejmě, ne. Je totiž nemožné si myslet, že my kteří jsme si dnes ráno udělali kafe nebo čteme noviny, jsme nikdy neexistovali. Spaemann dokazuje, že nelze myslet minulost, budoucnost a stávající přítomnost, aniž bychom počítali s Bohem, věčným garantem toho, co bylo a co bude: ?Myšlení ? říká německý filosof - potřebuje myšlenku Boha, aby mohlo mluvit o realitě, která by jí neproklouzávala mezi prsty. Když mluvíme, činíme tak z hlediska vzpomínky, která je v nás a která má svůj vrchol v Bohu, věčnosti, která není závislá na tom, co je nahodilé. Musíme zkrátka myslet na vědomí, které střeží veškeré dění, vědomí absolutní." Spaemann nazval tuto svou hypotézu futurum exactum či ?nekonečnou budoucností?.
S tím pak souvisí i další aspekt: lingvistický a gramatický. Poukazuje v této souvislosti na slova Friedricha Nietzscheho, který napsal: ?Bojím se, že se nezbavíme Boha, dokud budeme věřit v gramatiku.? Spaemann to pak komentuje: ?Problémem je, že se skutečně nemůžeme obejít bez víry v gramatiku. I samotný Nietzsche mohl něco napsat jedině proto, že svěřil gramatice to, co si myslel. Naše zkušenost je ponořena do jazyka; je tvořena jazykem. Používáme tedy gramatiku, která je utvářena teologicky. Gramatika má totiž co do činění se souvislostí mezi slovy a tato souvislost je výkonem paměti, která má za základ myšlenku Boha.?
Stručně řečeno, myslíme a mluvíme jako by Bůh existoval, aniž si to uvědomujeme. Jinými slovy: subjektivní proces myšlení a mluvení chtě nechtě probíhá v každém lidském jedinci tak, jako by Bůh existoval. Nutně a vždycky, ať už si to dotyčný přeje nebo nepřeje.
Naproti tomu však každý jedinec ve svém konkrétním životě jedná nikoli nutně a vždycky tak, jak by si Bůh přál, aby ? ke svému užitku ? jednal. To už je záležitost jeho svobody a svědomí.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
