Ve čtvrtek, 17.12. 2009, se Tomáš kardinál Špidlík, dožívá 90 let. Je to úctyhodný věk a není divu, že gratulanti stojí ve frontě. Vždyť otec Špidlík je mezinárodně znám a vždy se vyznačoval tím, co dělá osobnost osobností: vztahy s ostatními. Nabízená přátelství rád přijímá, ale také dává. Jeho okruh přátel je proto mimořádně široký. Radujeme se z toho, že Boží Prozřetelnost ? jak on sám rád žertovně poznamenává ? ?ho tady dole zapomněla? a my ho tak máme stále ještě mezi námi. Samo o sobě by to stačilo být Bohu vděčný a oslavovat, zejména když víme, že letos na jaře po nešťastném pádu doma, mu hrozila vážná újma na zdraví.
Děkujeme-li Pánovi za uplynulých 90 let života Tomáše Špidlíka, hledíme zpět, abychom spolu s ním bilancovali úctyhodné životní dílo universitního profesora a duchovního otce. Jen namátkou zmiňme: 37 let byl spirituálem československé koleje Nepomucenum; 38 let profesorem Papežského Orientálního Institutu; víc než 58 let pravidelně spolupracuje s Radio Vaticana; je autorem stovky odborných studií, článků, konferencí homilií a úvah, desítek vědeckých knih; těší se z překladů jeho spisů do mnoha cizích jazyků, včetně arabštiny; a je doslova zahrnut čestnými doktoráty, vyznamenáními a cenami, z nichž medaile Karla Kramáře za ?dlouholeté zásluhy o demokracii a svobodu myšlení?, udělená P. Špidlíkovi premiérem české vlády Janem Fischerem 13. listopadu, je zatím jen poslední v řadě.
Zní to až pohádkově: syn ševce z Boskovic na Moravě se svou houževnatostí a pílí se vypracuje na mezinárodně uznávaného odborníka na spiritualitu křesťanského Východu; papež Jan Pavel II. ho pozve vést duchovní cvičení ve Vatikánu, kterých se sám zúčastní. Následně nechá vyzdobit kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ? kde exercicie probíhaly ? Špidlíkovou teologií v mozaice a nakonec jej jmenuje kardinálem svaté církve římské. Jsou to výmluvná gesta uznání slovanského papeže přínosu českého jezuity k tomu, aby církev opět dýchala oběma stranami plic. Není divu, že radost z toho přesáhne konfesijní hranice: jako první gratuluje z Taizé Roger Schutz, zatímco pravoslavný rumunský metropolita, pozdější patriarcha Daniel, nazve čerstvě jmenovaného kardinála ?teologem nerozdělené církve?. To vše je nevídaná čest pro samotného Tomáše Špidlíka, pro celý český národ, církev i jesuitský řád. Dodat lze snad jen to, co málo kdo ví: při posledním konkláve, ze kterého vyšel jako papež Benedikt XVI, byl otec Špidlík vybrán, aby promluvil ke kardinálskému sboru v Sixtinské kapli bezprostředně před začátkem hlasování.
To už však je historie. Podávají-li si u otce kardinála kliku preláti, politici, profesoři, básníci, výtvarní umělci, a tucty jeho duchovních dcer a synů, pak ne proto, aby se nostalgicky vraceli do minulosti, nýbrž aby s ním diskutovali aktuální výzvy dneška. Je to až k nevíře: devadesátiletý kmet, který by se mohl utěšovat vzpomínkami na staré dobré časy, žije zcela přítomností, nad jejímiž otázkami rozjímá z fundusu své lidské zkušenosti, intelektuálního rozhledu a spirituálně-teologické hloubky; s někdy až drsným realismem konstatuje neduhy doby a zároveň oplývá inspirativními myšlenkami pro budoucnost ? a hlavně nadějí.
S paterem Špidlíkem se dá mluvit o všem, o světě i o Bohu.
Erudovaný emeritní profesor se přitom ani rád neposlouchá, ani nechce oslnit svou vzdělaností, nýbrž nabízí věcný dialog, se skutečným zájmem o názor druhého. Nedělá to pouze z taktu, ale z přesvědčení, že boží pravda je živá a proto nemůže být objektivní jistotou, nýbrž zůstává tajemstvím. Boha nám neodhalí vědecká metodika, ale jen dialog živých osob v lásce. Proto rozhovor se starcem Tomášem vždy otevírá osvěžující duchovní obzor, často odlehčující formou vtipu. Člověk pookřeje a nechce se mu odejít. Uvěří, že ani ve světě, ani v osobním životě není situace, která by se vymykala Boží Prozřetelnosti. Bůh není mrtvou ideou, nýbrž Otcem, který hovoří konkrétností života. Člověk tu pochopí, co znamená ono ignaciánské ?vidět Boha ve všech věcech?.
Mluvit o Bohu však nestačí. Je nutné mluvit s Bohem, vést s Ním osobní dialog, to jest modlit se. Taková modlitba už není jednotlivým aktem rozumu a vůle, ale stává se trvalým postojem k Bohu celého člověka ? modlitbou srdce. Křesťanský Východ vidí v čistém srdci místo Boží přítomnosti a zdroj poznání Božích tajemství. Modlitba přechází v teologii, teologie v kontemplaci, kontemplace v poznání. Kdo se setkal s otcem Špidlíkem, vnímá, jak je u něj věda propojená s životem modlitby. Proto je jeho teologie tak konkrétní, osobní a živá. Živá, nejen protože prožitá, ale i protrpěná.
Nebylo a dodnes není totiž lehké obhájit v západním akademickém světě srdce jako zdroj teologického poznání, proti námitce, že se tu zaměňuje věda se slovanským sentimentalismem. Stálo trpělivost a námahu, prosadit, že srdce u východních autorů znamená celistvost člověka, který poznává Boha bytostně, celým životem, tedy srdcem, proti racionalismu, který vtěsnává živého Boha do mrtvých pojmů rozumu. Bůh Abraháma, Izáka a Jakuba se chápání vědeckou metodou vymyká, dá se ale poznat intuicí, citem jeho živé přítomnosti ve vlastním životě. Intuice je pak vlastní umělcům, proto pro Špidlíka umění a teologie patří k sobě. Vždyť Boží pravdy spíš než definicemi se vyjadřují symbolickou mluvou obrazů. Proto si kardinál Špidlík cení ikon ? ne jako okrasy, ale jako teologie v barvách. Teolog musí mít smysl pro krásu, která je viděním Božského ve formách tohoto světa. Platí tu však, že Boha uzří jen ti, kdo mají čisté srdce (Mt 5,8).
Podle Tomáše Špidlíka je to právě slovanská spiritualita srdce, která může být v současné ? technickou mentalitou a legalismem poznamenané ? Evropě skutečným přínosem. Celým svým dílem staví otec Špidlík do centra zájmu člověka jako osobu ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti. Je však na nás, abychom zúročili Špidlíkův odkaz zejména pro českou teologii. Při převzetí čestného doktorátu na Karlově Univerzitě v Praze roku 2000 prof. Špidlík řekl: ?Po době osamocení máme touhu zařadit se do světového myšlení. Ale musíme si být vědomi, že tam máme najít i své charakteristické místo. Za padesát let svého putování světem jsem měl mnoho příležitostí k zamyšlení nad identitou české duchovní tradice.? Když Špidlík cituje Jiřího Wolkera, nejen cizinci, ale i sami Češi žasnou nad tím, jak ryzí personalismus dokáže vytěžit z jeho veršů.
V době, kdy vstupujeme do Evropy, je tedy radno naslouchat slovu Čecha, který stykem s evropským a světovým kulturním prostředím svou identitu nejen neztratil, ale vytříbil a rozvinul, ba dokázal dokonce cizí prostředí i obohatit. Není to věru málo, dostat jako Čech od presidenta Itálie vyznamenání za přínos italské kultuře! Osobnost Tomáše Špidlíka je proto paradigmatem Evropana a zosobněním možností české existence ve světě.
Starý kontinent čeká na duchovní syntézu Východu a Západu, kterou by mohl nabídnout jako svůj přínos novým národům, jež vystupují na scénu globalizujícího se světa. Syntéza evropské spirituality však nemůže být pouhým encyklopedickým výčtem názorů, ani jejich povrchním kompromisem. Může být však mozaikou nové krásy zrozené z hlubin srdce živých osob, spojených poutem přátelství. ?Ex toto corde? (z celého srdce) hlásá heslo na kardinálském erbu Tomáše Špidlíka. Povzbuzuje nás k naději, ale i odvaze, důvěřovat vlastnímu srdci, ba dokonce věřit v jeho neomylnost, bije-li v rytmu Božího dechu v nás.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
