Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 1. 2022

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Homilie 

28.3.2010 

Utrpením Ježíš otevřel hranice mezi nebem a zemí

Homilie Benedikta XVI. na Květnou neděli, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
drazí mladí!

Evangelium z památky vjezdu Páně do Jeruzaléma, které jsme tady na náměstí svatého Petra vyslechli, začíná větou: „Ježíš šel vzhůru do Jeruzaléma“ (Lk 19,28). Hned na začátku dnešní liturgie, církev předjímá svou odpověď na evangelium, když říká: „Jděme za svým Pánem“. Tím je jasně vyjádřeno téma Květné neděle. Je to následování. Být křesťany znamená: považovat cestu Ježíše Krista za správnou cestu k tomu, abychom byli lidmi, tedy za cestu, která vede k cíli, k pně uskutečněnému a autentickému lidství. Chtěl bych zvláště všem mladým lidem v tento 25. Světový den mládeže zopakovat, že být křesťany znamená být na cestě, nebo lépe na pouti, společně kráčet s Ježíšem Kristem. Jít směrem, který nám On ukázal a ukazuje.

Jaký je to však směr? Jak jej nalézt? Věta z našeho evangelia nám v této věci podává dva ukazatele. Nejprve říká, že jde o výstup vzhůru. To má v první řadě význam velmi konkrétní. Jericho, kde se začala poslední část Ježíšovy pouti, se nachází 250 m pod hladinou moře, zatímco Jeruzalém - cíl cesty - leží ve výšce 740 - 780 metrů nad mořem. Jde tedy o převýšení téměř 1000 metrů. Je to však především náznak vnitřního existenciálního pohybu, ke kterému při následování Krista dochází; je to výstup do opravdové výše lidského bytí. Člověk si může zvolit pohodlnou cestu, aby se vyhnul veškeré námaze. Může také sestoupit dolů, upadnout do přízemnosti. Může zapadnout do bažiny lži a nepoctivosti. Ježíš jde před námi a stoupá vzhůru. Vede nás k tomu, co je velké, ryzí, vede nás ke zdravému ovzduší výšin, k životu podle pravdy, k odvaze, která se nedá zastrašit klepy převládajících mínění, k trpělivosti, která nese a podpírá druhého. On vede k disponibilitě vůči trpícím a opuštěným; k věrnosti, jež stojí při druhém, i v situaci, jež se stává obtížnou. Vede k ochotě poskytnout pomoc; směrem k dobrotě, která se nedá odzbrojit ani nevděčností. Vede nás k lásce, vede nás k Bohu.

„Ježíš šel vzhůru do Jeruzaléma.“ Čteme-li toto slovo evangelia v celkovém kontextu Ježíšovy cesty - té cesty, která vede právě až na konec časů - můžeme v ukazateli cíle, kterým je Jeruzalém, objevit různé stupně. Nejprve je přirozeně třeba jednoduše chápat místo - „Jeruzalém“. Je to město, ve kterém se nacházel chrám Boží, jehož jedinečnost měla naznačovat jedinost samotného Boha. Toto místo proto hlásá především dvě věci. Jednak říká, že Bůh je jeden v celém světě, nezměrně přesahuje všechny naše místa a doby. Je Bohem, kterému patří celé stvoření. Je Bohem, kterého všichni lidé v hloubi hledají a kterého určitým způsobem všichni také poznávají. Tento Bůh se však představuje jménem. Dal se nám poznat, začal psát dějiny spolu s lidmi. Za východisko těchto dějin si zvolil jednoho muže - Abrahama. Nekonečný Bůh je současně blízkým Bohem. Ten, kterého nelze zavřít do žádné budovy, nicméně chce přebývat uprostřed nás, být zcela s námi.

Ježíš spolu s Izraelem putuje vzhůru do Jeruzaléma a jde tam s Izraelem slavit Velikonoce: památku osvobození Izraele, památku, která je vždycky a současně nadějí na definitivní svobodu, kterou daruje Bůh. Ježíš jde na tuto slavnost s vědomím, že On sám bude Beránkem, ve kterém se naplní to, co Kniha Exodus v této souvislosti říká: beránkem bez vady ve stáří jednoho roku, samečkem, jehož k večeru zabije celé shromáždění Izraele jako ?věčné ustanovení? (srov. Ex 12,5-6.14). Ježíš nakonec ví, že jeho cesta bude pokračovat dále. Jejím cílem nebude kříž. Ví, že jeho cesta roztrhne oponu mezi tímto světem a Božím světem; že On vystoupí až k Božímu trůnu a smíří Boha a člověka ve svém těle. Ví, že jeho vzkříšené tělo bude novou obětí a novým chrámem; že kolem Něho se v nebi shromáždí zástupy andělů a svatých a vytvoří nový Jeruzalém, a přitom je také na zemi, protože svým utrpením otevřel hranice mezi nebem a zemí. Jeho cesta vede nad vrchol chrámové hory, až do výše samotného Boha. Toto je jeho velký výstup, ke kterému nás všechny zve. On zůstává stále mezi námi na zemi a je vždycky u Boha, vede nás po zemi a nad ni.

V celé šíři Ježíšova výstupu se tak stávají zřetelnými dimenze našeho následování: cíl, ke kterému nás chce dovést, tj. výšiny Boha, společenství s Bohem, bytí-s-Bohem. Toto je pravý cíl a společenství s Ním je cesta. Společenství s Ním je bytí na cestě, je to ustavičný výstup k opravdové výši našeho povolání. Kráčet spolu s Ježíšem zároveň vždy znamená kráčet v „plurálu“ těch, kdo Jej chtějí následovat. A do tohoto společenství nás uvádí On. Poněvadž však cesta k pravému životu, k bytí lidmi, připodobněnými vzoru Božího Syna, Ježíše Krista, přesahuje naše vlastní síly, je tato cesta vždycky také bytím neseným. Ocitáme se takříkajíc navázáni na jednom laně s Ježíšem Kristem a spolu s Ním jsme na výstupu k výšinám Boha. On nás táhne a nese. Následovat Krista zároveň také znamená nechat se jistit tímto lanem a uznat, že to nezvládneme sami. K tomu patří tento úkon pokory: vstoupit do „plurálu“ církve; chytit se lana, odpovědnosti společenství, netrhat lano svou umíněností a přemoudřelostí. Pokorná víra spolu s církví jako jištění lanem při výstupu k Bohu je bytostnou podmínkou tohoto následování. Být součástí tohoto celkového jištění lanem, také znamená nechovat se jako páni Božího Slova, nepouštět se za pomýlenou ideou emancipace. Pokora „být spolu“ je pro tento výstup podstatná. Její součástí je také to, že se ve svátostech stále znovu necháváme brát od Pána za ruku; že se od Něho necháváme očišťovat a utvrzovat, že přijímáme disciplinu výstupu, třebaže jsme unaveni.

Nakonec musíme také říci: součástí výstupu do výše Ježíše Krista, výstupu do výše samotného Boha je také kříž. Stejně jako v událostech tohoto světa nelze dosáhnout velkých výsledků bez odříkání a tvrdého cvičení, stejně jako radost z velkého poznatku či velké akceschopnosti se pojí s disciplínou, ba dokonce s námahou učení, tak také cesta k samotnému životu, k realizaci vlastního lidství je vázána ke společenství s Tím, který vystoupil do výšin Boha skrze kříž. Kříž je v posledku vyjádřením toho, co znamená láska: jenom ten, kdo ztratí sebe sama, najde se.

Shrneme-li to, pak následování Krista vyžaduje jako první krok probudit se z nostalgie po autentickém lidském bytí a tak se probudit k Bohu. Je zapotřebí nechat se zajistit lanem těch, kteří stoupají ve společenství církve. V plurálu církve - „my“ - vstupujeme do společenství s „Ty“ Ježíše Krista a nastupujeme tak cestu k Bohu. Kromě toho je třeba naslouchat Slovu Ježíše Krista a žít ho: ve víře, v naději a lásce. Tak jsme už od nynějška na cestě k definitivnímu Jeruzalému a jistým způsobem tam již jsme ve společenství všech svatých Božích.

Naše putování za Ježíšem nemíří k pozemskému městu, nýbrž k novému městu Boha, které vyrůstá v tomto světě. Pouť k pozemskému Jeruzalému nicméně může být právě pro nás křesťany užitečná ve vztahu k této větší pouti. Já sám jsem svoji loňskou pouť do Svaté země kladl do souvislosti s těmito třemi významy. V první řadě jsem myslel na to, že se nám při této příležitosti může přihodit to, co svatý Jan říká na začátku svého prvního listu: co jsme slyšeli, to můžeme do jisté míry vidět a dotknout se toho svýma rukama (srov. 1 Jan 1,1). Víra v Ježíše Krista není legendární výmysl. Zakládá se na dějinách, které se opravdu staly. Těchto dějin se můžeme takřka dotknout a kontemplovat je. Ocitnout se v Nazaretu na místě, kde se Marii ukázal anděl, aby jí sdělil poslání stát se Matkou Vykupitele, vyvolává dojetí. Pohnutí způsobuje pobyt v Betlémě, na místě, kde se Slovo stalo tělem a přišlo přebývat mezi nás, když staneme na posvátné zemi, v níž se Bůh stal člověkem a dítětem. Je dojemné, stoupat po schodech na Kalvárii až k místu, kde Ježíš pro nás zemřel na kříži, a nakonec stanout před prázdným hrobem, modlit se tam, kde spočinuly jeho svaté ostatky a kde třetího dne došlo ke zmrtvýchvstání. Sledovat zevnější Ježíšovu cestu nám má pomoci kráčet radostněji a s novou jistotou po vnitřní cestě, kterou nám ukázal a kterou je On sám.

Jdeme-li do Svaté země jako poutníci, jdeme tam také - a to je druhý aspekt - jako poslové pokoje a s modlitbou za mír pozvat všechny, aby učinili vše, co je možné, proto, aby se z onoho místa, jehož jméno obsahuje slovo pokoj, stalo opravdu místo pokoje. Tak je tato pouť současně - a to je třetí aspekt - také povzbuzením pro křesťany, aby zůstali v zemi svého původu a intenzivně v ní usilovali o pokoj.

Vraťme se ještě jednou k liturgii Květné neděle. V modlitbě, kterou jsou žehnány palmové ratolesti, prosíme, abychom ve společenství s Kristem mohli přinášet plody dobrých skutků. Z jedné mylné interpretace slov svatého Pavla vzešlo několikrát v průběhu dějin i v dnešní době mínění, že dobré skutky prý nejsou součástí křesťanské existence a v každém případě jsou prý bezvýznamné pro spásu člověka. Pokud však Pavel říká, že skutky nemohou člověka ospravedlnit, nevyvrací tím důležitost správného jednání, a pokud mluví o konci Zákona, neprohlašuje tím Desatero přikázání za překonané a bezvýznamné. Není zapotřebí uvažovat nyní o celé šíři otázky, která zajímala apoštola. Důležité je vyzvednout, že termínem „Zákon“ neměl na mysli Desatero přikázání, ale celkový styl života, jehož prostřednictvím se měl Izrael chránit před pokušeními pohanství. Nyní však Kristus přinesl Boha pohanům. Jim není uložena tato forma odlišení. Jim je dán jako Zákon jedině Kristus. To však znamená lásku k Bohu a k bližnímu a všechno, co s tím souvisí. Součástí této lásky jsou přikázání, chápaná nově a hlouběji díky Kristu; přikázání, která nejsou ničím jiným než základními pravidly opravdové lásky. V první řadě a jako základní princip adorace Boha, primát Boha, který je vyjádřen v prvních třech přikázáních. Praví nám: bez Boha nevzejde nic spravedlivého. Kdo je tímto Bohem a jak Jím je, víme díky osobě Ježíše Krista. Potom následují svatost rodiny (čtvrté přikázání), svatost života (páté přikázání), řád manželství (šesté přikázání), sociální řád (sedmé přikázání) a nakonec nezrušitelnost pravdy (osmé přikázání). Toto vše je dnes maximálně aktuální a to právě také ve smyslu svatého Pavla, pokud čteme všechny jeho listy. „Neste plody dobrých skutků“. Na počátku Svatého týdne prosme Pána, aby nám všem dával stále více těchto plodů.

Na konci evangelia jsme při požehnání ratolestí slyšeli zvolání, kterým poutníci v branách Jeruzaléma zdravili Ježíše. Je to Žalm 118, který původně pronášeli kněží Svatého města vstříc poutníkům, ale který se mezitím stal vyjádřením mesiášské naděje: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně“ (Žl 118, 26; Lk 19,38). Poutníci spatřují v Ježíši Očekávaného, který přichází ve jménu Páně, ba dokonce - podle evangelia svatého Lukáše - přidávají jedno slovo: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně.“ A pokračují zvoláním, které připomíná vzkaz andělů při Narození Páně, ale které mění způsobem, jenž nutí k zamyšlení. Andělé mluvili o slávě Boha na výsostech a o pokoji na zemi pro lidi, v nichž má Bůh zalíbení. Poutníci při vstupu do svatého města říkají: „Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“. Vědí příliš dobře, že na zemi není pokoj. A vědí, že místem pokoje je nebe, vědí, že součástí podstaty nebe je to, že je místem pokoje. Toto zvolání je tak výrazem hluboké bolesti a zároveň modlitbou naděje: Ten, který přichází ve jménu Páně, ať přinese na zem to, co je v nebi. Jeho královská hodnost se stane královskou hodností Boha, přítomností nebe na zemi. Slova Žalmu, kterým je pozdravován Ježíš při svém vjezdu do Svatého města, pronáší církev před eucharistickým proměňováním; zdraví Ježíše jako krále, který přichází od Boha a ve jménu Boha vstupuje mezi nás. Také dnes je tento radostný pozdrav stálou prosbou a nadějí. Prosme Pána, aby nám přinesl nebe: slávu Boží a pokoj lidem. Chápeme tento pozdrav v duchu prosby Otčenáše: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi!“. Víme, že nebe je nebem, místem slávy a pokoje, protože tam zcela kraluje Bůh. A víme, že země není nebem, dokud se na ní neuskuteční vůle Boží. Pozdravme tedy Ježíše, který přichází z nebe a prosme jej, aby nám pomohl poznat a konat vůli Boží. Kéž království Boží vstoupí do světa a naplní jej září pokoje. Amen

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
5.4.20 Bůh nás zachránil tím, že na Sobě nechal vyřádit naši nepravost
14.4.19 Ježíš zničil triumfalismus svým Umučením
25.3.18 Radost, kterou vzbuzuje Ježíš, někoho rozčiluje
9.4.17 Ježíš je Trpitelem lidských bolestí
20.3.16 Pán nás nezachránil triumfálním příjezdem, ani mocnými divy



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2022 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv leden 22
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti