Nový portál Vatikánského rozhlasu

Pozoroval jsem v Bělorusku pravoslavné věřící v chrámu zasvěceném Uspenije Bogorodicy, jak neustále proudí dovnitř a ven. Při vstupu se každý třikrát pokřižoval a hluboce uklonil, kdo měl pružnější kostru, se přitom dotkl prsty pravé ruky země. Pak hladě chrámovou stěnu se přiblížil k ikoně Matky Boží, před kterou se opět třikrát pokřižoval a s úctou uklonil, než ikonu políbil a zažehnul před ní svíci. Kdo se domodlil, nevyšel ven bez toho, že by se opět neuklonil a nepokřižoval, uvnitř a pak ještě venku, obrácen k průčelí svatyně, na rozloučenou.

Jak ten svůj chrám milují, a jak je ta jejich víra hmatatelná, tělesná, říkal jsem si s údivem. Není to přehnané? Téměř magické? Příliš starozákonní? Fakt je, že Židé ve velkoleposti chrámu viděli dokonalý symbol Božího působení ve světě, takže někteří měli za to, že musí být přenesen k Bohu ? až bude svět zničen. Nemám potíž věřit v totéž o křesťanských chrámech. Předobraz jejich uchránění pro věčnost vidím v proslulých fotografiích se zemí srovnaných německých měst jako Kolín nad Rýnem nebo Freiburg im Breisgau, kde z trosek se zdvihají pouze siluety katedrál. A co i pro křesťana může znamenat žalm ?Zaradoval jsem se, když mi řekli, do domu Páně půjdeme? (Ž 122,1), vím od vlastního otce, který za sedm let komunistického kriminálu nesměl vidět kostel ani zvenčí.

Ano, i pro nás je chrám symbolem Božího sestoupení do světa. Je ale také dokladem touhy lidského ducha vystoupit vzhůru ? jak výmluvně dokazují vysoké štíhlé klenby gotických dómů a věže kostelů vůbec. Obě tyto touhy ? Boha po člověku a člověka po Bohu ?, které jsou hybnou silou starozákonních dějin Israele, se však plně nesetkali ani pod stanem archy úmluvy, ani v jeruzalémském chrámě, ale teprve v živé osobě Boha-člověka, Ježíše Krista. Chrám je proto příchodem Krista překonán. Novou archou a novým chrámem se stalo tělo Panny Marie ? v něm se Bůh a člověk dokonale spojili v jedno.

Benedikt XVI. v kompendiu katechismu katolické církve vysvětluje, proč Bohorodička proto nutně patří do creda: ?Vstoupení Boha do historie ? píše Svatý otec ? by bez Marie nedosáhlo svého cíle; neuskutečnilo by se to, co víra prohlašuje, totiž, že Bůh je Bůh s námi a ne pouze Bůh sám v sobě a pro sebe samého. A proto se tato žena, která sama sebe nazývá ?pokornou?, ?nepatrnou? (Lk 1,48), nachází v samotném jádru vyznání víry v živého Boha, [?] který jedná: Slovo se stává tělem. Ten který je podstatou a věčným smyslem světa, vstupuje do ní. Nehledí na ni pouze z venčí, ale koná své dílo v ní. Aby k tomu mohlo vůbec dojít, je nutné, aby se Panna dala k disposici celá, s celou svou osobou, tedy i se svým tělem, které se tak stalo místem přebývání Boha ve světě.? Papež Benedikt pak dává prostor úvaze o podílu Panny Marie na uskutečnění Božího plánu spásy.

?Bylo zapotřebí jejího ANO?, říká. Pouze tímto způsobem se Slovo a tělo stávají jednou jedinou věcí. ?Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe?, prohlásil sv. Augustin. Svět, do kterého Syn přichází, tělo, které přijímá, není ,odkudsi?, není něčím neurčitým: tento svět, toto tělo je konkrétní osoba, je otevřené srdce?, zdůrazňuje Svatý otec. Obrací pak pozornost k žalmy inspirovanému Listu Židům, který vysvětluje proces vtělení jako věčný úradek, v dialogu uvnitř Nejsvětější Trojice: ?Připravil jsi mi tělo?, říká Syn Otci (Žd 10,5). Avšak tato příprava těla se děje, protože i Maria říká: ?Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo? Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli? (Žd 10,5-7; Žalm 40,6-8). Tělo je tedy pro Syna připraveno Marií tím, že se dává celá, ve všem se odevzdává do vůle Otce, a je otevřená pro každý jeho záměr.? Tolik papežova slova.

Co z nich pro nás můžeme vyvodit? V první řadě hodnotu a krásu lidského těla. Možná jsme stále ještě v zajetí platónského pojetí hmoty jako něčeho, co nám brání ve styku s Bohem. Ale jak by to mohlo být, když Bůh se vtělil právě proto, aby s námi účinněji vstoupil do styku. Tělo jako takové se Duchu nepříčí, naopak je Stvořitelem určeno se nechat Duchem prostoupit, zduchovnit, zbožštit ? jak to ukázal Pán svým proměněním na hoře Tábor. Učili-li nás rodiče se modlit ?tělo, svět, ďábla přemáhám?, pak ne proto, abychom tělem opovrhovali, ale disponovali jej nám pomáhat v tom, k čemu vybízí druhá část modlitby: ?na tvá vnuknutí pozor dávám?. Tělo slouží Duchu, je-li srdce člověka čisté. To pak se neobejde bez boje proti zlým myšlenkám a bez lásky k bližnímu.

Nikdo z lidí neměl srdce tak čisté jako Madona, počatá bez poskvrny dědičného hříchu: ?Tota pulchra es Maria et macula originalis non est in te?, tak opěvuje církev Mariinu niternou krásu slovy odvozenými z Písně písní: ?Tota pulchra es amica mea, et macula non est in te? ? Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není (Pís 4,7). Neznamená to, že nebyla pokoušena a že nemohla zhřešit! Síla lásky k Bohu v ní však sálala jako oheň, který všechna pokušení sežehl dřív, než by se v ní mohla ?realizovat? a stát se hříchem, jak říká jeden ruský autor. Panna Maria soustředěna celou svou bytostí na Pána, mohla tak bezpečně rozeznat Boží vnuknutí a postavit na nich svůj život. Jako každá žena jistě toužila být tak milována, aby se tělem i duší mohla vydat v lásce a rozvinout všechny své tvůrčí síly. Je blažená, tedy šťastná, protože uvěřila, že je to Pán, kdo ji volá, a nezklamala se.

Ani Bůh se ale nezklamal v ní a mohl tak přijmout od ní své tělo a vstoupit do světa. On, který člověka stvořil k obrazu svému, se rodí z ženy k její lidské podobě ? řekli bychom s jejím DNA. Božství a lidství se tu spojuje, takže co bylo božské se stává lidské a co bylo lidské se stává božské. ?Z ženy se zrodil Bůh, a už není jen Bůh, zrodil se také člověk, který už není pouhý člověk?, píše Proklus Cařihradský (434?446), a pokračuje: ?Kdyby se Kristus z ženy nenarodil, ani by neumřel a nepřemohl by smrtí smrt?? Panna Maria tedy nehrála v díle vykoupení roli statistky, ale rovnocenné partnerky, dá se říct dokonce Spoluvykupitelky. Ten titul je odvážný, ale ?dobře vyjadřuje positivní hodnotu lidské práce v součinnosti s prací Boží?, píše kardinál Špidlík. Smíme tedy věřit, že každým lidsky dobrým skutkem učiněným v těle, působí síla Božího Ducha a přetváří svět. Origenes (184?253) to vyjádřil takto: ?Každý křesťan je povolán jako Maria, svým životem ?porodit? světu Krista.?

Když papež Pius XII. prohlásil r. 1950 za článek víry, že po skončení života ?byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do slávy nebeské?, potvrdil tím nejstarší tradici, kterou sdílejí i pravoslavní, ačkoliv to za dogma neprohlašují. Navíc samým slovem uspenije (zesnutí), naznačují, že tím, že nosila ve svém těle Boha, Bohorodička nemohla prostě umřít. Usnula v Pánu a byla vzata i s tělem na nebe. Ikony Nanebevzetí Panny Marie znázorňují trochu jinak, než jak jsme zvyklí z našich Nanebevzetí zasvěcených barokních chrámů. Panna Maria se nevznáší do nebes, ale nebe ? v osobě Krista ? sestupuje k ní. Vine ji k sobě coby dítě v plenkách, podobpných pohřebnímu plátnu, symbolu smrti jako narození pro nebe. Je-li Maria Matkou církve ? těla Kristova, pak nebe je tu nadosah.

Tota pulchra es, Maria. ? Tota pulchra es, Maria.
Et macula originalis non est in te. ? Et macula originalis non est in te.
Tu gloria Ierusalem. ? Tu laetitia Israel.
Tu honorificentia populi nostri. ? Tu advocata peccatorum.
O Maria. ? O Maria.
Virgo prudentissima. ? Mater clementissima.
Ora pro nobis. ? Intercede pro nobis ad Dominum Iesum Christum.
In conceptione tua, Immaculata fuisti. ? Ora pro nobis Patrem cuius Filium peperisti.
Domina, protege orationem meam. ? Et clamor meus ad te veniat.