1. máje bylo malé pohraniční německé letiště v Porýní zalité zapadajícím sluncem. Jsem tu hodinu předem, let je až krátce před pátou. Sotva však po odbavení vstoupím do tranzitní zóny se ozve z tlampačů záhadné hlášení: let č. FR 9624 odložen na neurčito! Zřízenci, jinak mimořádně dochvilné aerolinie, jsou ochotní, ale nevědí než to, že jejich stroj zatím ani nevyletěl z římského letiště Ciampino. Přitom je to nejméně problematický, malý airport. Něco se muselo stát, říkám si, a už se smiřuji s myšlenkou, že na terminálu přenocuji.
Natáhnu si nohy, ruce si dám za hlavu a starosti o let z ní vypustím. Vlastně by mě to mělo štvát: všichni jsou v Římě na beatifikaci Jana Pavla II., události století, a já trčím tady! Cinkne mobil. To Otmar s Olgou se z Vatikánu ptají, kdy se jako ráčím objevit. Ale co!? Stejně se vše odehrálo ráno a já jsem se přece rozhodl, že budu raději v Německu o blahořečení Karola Wojtyly jak se patří kázat, než abych si to v Římě sám vychutnával. Takže si nemám co stěžovat! Ani na to ne, že jsem slavnost nemohl sledovat v televizi, ale jen na sotva slyšitelných krátkých vlnách vatikánského rozhlasu.
Kázání papeže Benedikta jsem ale zachytil. Zejména mě zaujala jeho připomínka slavné výzvy, kterou Jan Pavel II. započal svůj pontifikát roku 1978: „Nemějte strach! Otevřete, ba rozevřete brány Kristu! To, co tehdy nově zvolený papež žádal ode všech – pokračoval Benedikt XVI. – učinil sám jako první: otevřel Kristu společnost, kulturu, politická a ekonomická zřízení – a to gigantickou silou, kterou dostával od Boha a tak obrátil tendenci, která se mohla jevit jako nezvratná.“
„Gigantickou silou… obrátil tendenci, která se mohla jevit jako nezvratná.“ Ta věta je opravdu síla a hlavně je to pravda. Sám si na tu dobu vzpomínám, byl jsem tehdy seminarista v Německu. Zdálo se mi, že církev leží úplně na lopatkách, a už se ani nedokáže bránit. Ale najednou s Wojtylou v čele přešla do ofensivy. Stačilo se podívat na tohoto muže s Polska, a všechno bylo jasné. Jakoby už nebylo třeba dokazovat, že Bůh existuje, ale spíš opak. Tak jako v písničce, kterou jsem slyšel v Brazílii: „Je nemožné Ti nevěřit, je nemožné se s Tebou nesetkat, je nemožné neudělat z Tebe můj ideál“.
Na Karola Wojtylu by se dala vztáhnout slova Žalmu 16: „Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.“ Jan Pavel II. měl dar slova a znal sílu gesta: jeho fyzická přítomnost byla fascinující. Několikrát jsem se s ním osobně setkal a mohu říci, s učedníky na cestě do Emauz: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Lk 24,13-35). Jako by si toho byl vědom, že nestačí rozesílat do světa encykliky, slovanský papež se vydal jako poutník na cesty a Evangelium vykládal svým vlastním životem. Vidět ho sloužit mši svatou znamenalo, tak jako pro emauzské učedníky, rozpoznat Pána při lámání chleba.
Fyzická přítomnost Krista byla v Janu Pavlu II. tak hmatatelná, že sotva zavřel oči, vtírala se slova 16. žalmu, které citují Skutky Apoštolů: „Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří“ (Sk 2,14.22-28). Spontánní volání po jeho okamžité kanonizaci „santo subito“ při jeho pohřbu, toho bylo jen logickým dokladem. Komu by se to zdálo příliš nadsazené, možná pomůže odkaz na východní teologickou tradici, která vidí ve světci živou ikonu Krista. A ikona je posvátná, protože není pouhou připomínkou toho, koho znázorňuje, ale jeho zpřítoměním. Svatý je ten, kdo se velmi podobá Kristu, proto na Východě má titul „prepodobnyj“.
Do Říma se sjelo tolik lidí, že mnozí se na Svatopetrské náměstí vůbec nedostali. Tak například můj přítel Jan Charvát z Doubravice na několik hodin uvízl 300m od kolonády, ale tak nešťastně, že ani nic neviděl a ani nic neslyšel a nemohl ani odejít. Nestěžoval si. Vždyť jak se německy říká: „Dabeisein ist alles“ (Hlavní je být u toho).
V půl desáté večer na mě Jan společně s Františkem čekali na letišti. Teprve tu jsem se dověděl, proč jsme měli zpoždění. Letecký prostor nad Ciampinem byl uzavřen pro linkové lety, aby se mohly bezpečně vznést do vzduchu letadla hlav států, které přijely na blahořečení Papeže. A to jsme pocítili i v dalekém Německu. Svým způsobem jsme tak byli vlastně u toho. Díky Bohu!
(ilustrace: Sieger Köder, Emmaus)
odeslat článek
vytisknout článek
