Situaci lidstva, globálně vzato, vyjadřuje asi nejvýstižněji slovo «boj». A to dokonce i tam, kde panuje mír čili klid zbraní. V politice je to patrné především. Názorový boj není méně zarputilý než ten fyzický. Obzvláště je to patrné u těch, kdo si pletou náboženství s politikou. Proto lze občas slyšet bojovný ryk i od protagonisty náboženského dialogu. Halí se sice do terapeutického tónu, ale ve skutečnosti je jen úsměvným výrazem boje o dominantní postavení v mediální aréně. Skutečné bojiště lidství je však rozsáhlejší. Je jako duše.
Dějištěm duchovního boje jsou lidské dějiny, individuální i kolektivní. Takový je biblický pohled. Křesťané se identifikovali s touto situací, když svoji účast v dějinách pojmenovali výrazem ecclesia militans, tedy bojující Kristovo mystické Tělo. Druhý vatikánský koncil si někteří vyložili jako rozchod s tímto pojetím, ale křesťanská víra ani koncilní texty se této perspektivy nevzdaly. Poukázal na to Benedikt XVI., když tento týden na mezináboženském setkání v Assisi formuloval smělou otázku, zda totiž přesvědčení o mírumilovné povaze všech náboženských vyznání není spíše projevem pohasínající síly samotného náboženství. Této paradoxní otázce je třeba také čelit, máme-li věrohodně a účinně odmítat násilí odůvodňované nábožensky, řekl také papež.
Otázka zní opravdu dramaticky. Lze za ní vytušit rozkladnou moc relativismu, který ochromuje neuralgickou spojitost pravdy a lásky. Nelze totiž umocňovat lásku na úkor pravdy, stejně jako nelze slevovat z pravdy, aniž by byla oslabena láska, jak se to nezřídka snaží podávat soudobá západní kultura. Všechny ideologie pokroku chápaly lidské dějiny jako pozemský boj, který vedou lidé sami mezi sebou. Přitom ovšem zůstala opomenuta perspektiva duchovního boje, ve kterém stojí proti veškerému lidstvu moc Zlého, tedy Satan, nepřítel lidské přirozenosti. Tuto křesťanskou vizi dějin však dnes považují za směšnou i někteří křesťané. A to je nepochybně příznak hasnoucí víry neboli její neutralizace falešným mírem.
Bez povědomí o existenci a působení ďábla totiž bojují lidé jenom sami proti sobě. Bez ďábelské nenávisti nejenom, že nelze plně vysvětlit otřesné hrůzy Gulagu a Auschwitz, ale člověk a dějiny přicházejí také o důležitou polehčující okolnost, která úzce souvisí s jejich jedinou a opravdovou nadějí: Kristovým křížem. A konec konců: bez povědomí o společném duchovním nepříteli chybí také důležitý stmelující prvek lidského společenství.
Duchovní boj je tajemným faktem, který lze vnímat různě, ale stěží lze popřít, že probíhá. Všichni lidé jsou jeho účastníky. Otázkou však zůstává, zda opravdu probíhá tam, kde je indikován – vždy velice působivě - ve sdělovacích prostředcích; zda jeho frontová linie nevede jinudy. Dnešní člověk se patrně vyčerpává v boji, který nepovede k jeho vítězství. Anebo se naopak těší z míru, který je předzvěstí možné definitivní zkázy.
Jakousi dělicí čáru boje představují např. také konspirační teorie. Jejich stoupenci jsou zesměšňováni a znevažováni buď jejími zásadními odpůrci, anebo vyznavači úplně jiné takové teorie. Jedni jsou pro Al Kajdu a druzí pro světovou oligarchii. Podstatné však je, že skutečný boj probíhá jinde.
Také strach, vyvolávaný zprávami o proměnách klimatu a podporovaný filmovými fantaziemi, je sice neopodstatněný, ale možná souvisí s tichou a tedy mnohem nebezpečnější změnou duchovního klimatu, o které mluvil papež v Assisi. Tato změna duchovního klimatu je nepochybně něčím, čeho je třeba se obávat, a být tak ve střehu uprostřed boje.
Ukázat lidstvu Boha, to je podmínka skutečného pokoje, řekl papež v závěru své promluvy. Globální smíření nenastane tím, že se všichni lidé shodnou na obdivu k nějaké globálně, tedy mediálně známé osobnosti, ačkoli už takové pokusy, byť na menším území, dějiny poznaly. Je ostatně také známo, co potom následovalo...
V této souvislosti je proto zjevná jedna útěcha. Ačkoli by si to možná někdo přál, sdělovací prostředky Boha nikdy neukáží.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
