Pochybnost o platnosti kněžského svěcení není v našich nedávných dějinách ničím novým. Objevila se v devadesátých letech, avšak jako zcela interní záležitost církve a týkala se nemalého počtu kněží, kteří byli za různých okolností podobně jako Otec Tomáš Halík svěceni za totality. Širší veřejnost a mnohdy ani sami věřící o tom však neměli tušení. Mnozí z těchto kněží přitom museli přijmout takzvané podmínečné čili opakované svěcení, což většina z nich nepovažovala za žádnou urážku, nýbrž za legitimní postup církevní autority.
Kauza, která se v našich médiích rozpoutala v posledních dnech, má však průběh i příčinu odlišnou a dává příležitost k zamyšlení nad smyslem svátosti kněžství a nad tím, jak je vnímána veřejným míněním. Pochybnost tentokrát ovšem nevyšla od církevní hierarchie, která má právo ji vznést, ale takříkajíc zezdola. Není zbytečné zamyslet se nad tím, proč, ale nestačí se přitom držet jenom tvrzení, že původce celé kauzy, Petr Hájek, je už zkrátka takový netolerantní, neslušný a vůbec.
Otec Tomáš se stal mediálním fenoménem, a podobně jako je tomu u všech celebrit, vyprodukovaly mu sdělovací prostředky vlastní identitu či její obraz, který v myslích lidí žije vlastním životem. Vztahují se k němu, milují jej či nenávidí anebo je jim lhostejný. V každém případě se kontakt s touto mediální identitou či jejím obrazem může svoji vroucností dokonce podobat zkušenosti s reálnou osobou. A celebritě zase reálně zvyšovat sebevědomí. Otci Tomášovi se v médiích dostává privilegovaného postavení, odkud komentuje události zdaleka ne jenom náboženské, počínaje dějinným směřováním církve přes stávky zaměstnanců toho či onoho sektoru až po obsazování druhořadých úřednických míst na nějakém ministerstvu. Mnohým věřícím, kteří se s ním v duchu identifikují, možná zprostředkovává milý pocit, že jsou ve společnosti uznáváni, že si jich společnost váží, že mají společnosti co říci. Nemálo lidí považuje jeho výroky takřka za nedotknutelné, což je i v případě katolíků situace jistě nezdravá. Opravdu totiž neexistuje nejmenší důvod, proč by v katolickém prostředí nebylo možné s jeho názory nesouhlasit nebo je kritizovat, a to tím spíše, když nemluví o víře. Všechno to má ovšem další háček.
Pokud si kněz dlouhodobě plete náboženskou činnost a politiku, nemůže se pak divit, že s ním jeho názoroví protivníci, zvláště ti zavilejší, začnou jednoho dne jednat jenom jako s politikem, tedy prostřednictvím mediálních podpásovek, tj. běžných komunikačních prostředků politické scény. Avšak ruku na srdce. Vyjádření, jaká použil Otec Tomáš v médiích na adresu prezidenta České republiky, byla více než jednou také nemálo provokativní. Jeho tvrzení o „afinitě k fašizujícímu světu maloměšťáků“ (Novinky.cz, 28.2..2011) a „poruše osobnosti“ (Týden, 21.3.2011) - toto rozhodně nejsou výroky, které by si katolický kněz v kterékoli zemi někdy dovolil vyřknout v médiích na adresu svého nejvyššího státního představitele. V tomto bodě je Otec Tomáš mezi kněžími v Evropě a patrně i v globálním měřítku bezpochyby ojedinělý.
Jeho více než dvacetileté politicko-mediální angažmá nyní patrně přineslo své plody, a to v podobě neschopnosti ponechat bez odezvy provokativní úšklebek na svoji adresu. Nebylo přirozeně vůbec zapotřebí vstupovat do sporu o platnost kněžského svěcení, jak si povšimnul jiný mediálně známý kněz, O. Zbigniew Czendlik (Parlamentní listy, 5.12.2011). Na poťouchlý úšklebek se naopak reagovalo předložením úředního potvrzení. Nejprve prostřednictvím ČBK svědectvím kard. Meisnera o uděleném kněžském svěcení (ČBK, 1.12.2011) a tento pátek (9.12.) reagovala Univerzita Karlova na žádost Tomáše Halíka potvrzením o jeho akademickém titulu profesora sociologie. To už vskutku budí úsměv, který nutně musí kysnout na rtech.
Rozjitřené emoce, které ve veřejném mínění následovaly po úšklebku Petra Hájka, však jasně ukázaly, že právě svátost kněžství může být ve vztahu ke konkrétní mediální celebritě považována za rozhodující fakt. Jinou otázkou však je, zda služebné kněžství akredituje kněze také k mediálně-politickým aktivitám. V tom tkví celý problém, který se ostatně táhne již od dob apoštolů. Problém, který moderní doba prohloubila tím, že poskytuje sofistikovanější pasti na lidskou svobodu. Mediálně známé osobnosti jsou sváděny k samolibosti lpěním na svém mediálním obrazu, který si samy vytvářejí; a publikum, aby adorovalo mediální modly, které si zvolilo. Snadno se přitom zapomíná, že každý člověk je obrazem, který stvořil Bůh k obrazu Svému. Zmíněný problém je tedy ryze náboženský, ba teologický a jmenuje se pýcha.
Letos v srpnu dostal Tomáš Halík cenu za nejlepší teologickou knihu od jedné rakouské nadace, tvořené jeho názorovými souputníky, a odpovídal pro internetový magazín Christnet (22.8.2011) na otázku, jaký význam má tato cena pro něho. Mimo jiné tehdy pravil: „…Upřímně řečeno, věděl jsem, že nepíšu špatné knihy a že si pravděpodobně najdou hodně inteligentních čtenářů doma i v zahraničí… Nevede mne to k pýše: umění psát a přemýšlet je charisma, které je člověku dáno k službě druhým; darem se člověk nemůže pyšnit (sic!)… Navíc pýchou člověk hloupne a já si ve svém povolání nemohu dovolit luxus sebespokojené hlouposti,“ – uzavřel svou odpověď. Tvrzení profesora Halíka, že „darem se člověk nemůže pyšnit“, je z čistě teologického hlediska naprostý nesmysl. Právě darem se totiž člověk pyšnit může. Vždyť čím jiným bychom se vůbec mohli pyšnit, nemáme-li nic, co nám nebylo darováno, jak praví sv. Pavel (1 Kor 4,7)? A jak jinak by vůbec pýcha byla možná? Kontext této i mnoha dalších odpovědí z tohoto, ba i z jiných jeho rozhovorů bohužel ukazuje, že tady patrně nejde jenom o slovíčko, o chybičku, která se vloudila jakýmsi podružným omylem…
A snad právě proto Bůh dopustil onen mediální štulec jako připomínku nejhlubší identity hlavního aktéra. Týká se to však naléhavě i jeho nekritických příznivců a v širším smyslu nás všech, věřících zvláště.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
