Postoj k pravdě je neoddělitelný od postoje ke lži. Pokud neexistuje pravda, dostupná rozumem a obecně závazná, jak by mohla existovat lež? A podle čeho ji poznat? Je zřejmé, že čím menší je ve společnosti zájem o pravdu, tím hůře se rozpoznává lež a tím snadněji se lže. Na konci této šikmé plochy je takový typ sociální komunikace, který pravdu nepotřebuje vůbec. Zejména v politice se tento typ mluvy již blíží své dokonalosti. Občan jakoby se měl řídit jen iracionálními sympatiemi a antipatiemi.
V čase památky narození Toho, který - jak sám a dokonce v politickém kontextu řekl - přišel na svět proto, aby vydal svědectví pravdě (srov. Jan 18,37), není od věci se zamyslet také nad tím, co je to lež v tomto kontextu. Ne snad proto, aby bylo možno obviňovat druhé, nýbrž aby si člověk osvojoval umění rozpoznávat lež a nelhat.
Lež je verbální popřípadě nonverbální sdělení říkající nepravdu anebo jen vybranou část pravdy s úmyslem oklamat a také profitovat; je adresována konkrétnímu člověku anebo skupině lidí, národu či společenské třídě, což dobře umožňují média. Právě s tímto typem zdánlivě neosobní lži učinilo lidstvo ve dvacátém století nesmírně bolestnou zkušenost, která dosud nebyla plně reflektována. Bývá označována termínem ideologie, což je poněkud zavádějící, protože má jen málo co do činění s idejemi i logikou.
Dějiny to dokreslují. Válka mezi nacismem a bolševismem v letech 1941-1945 nebyla vůbec ideologická, ani ideová. Obě ideologie byly socialistické a nikoli náhodou v letech 1939-1941 byly politickými spojenci. V každém případě však byly obě od základu lživé a finančně byly dotovány ze stejných či příbuzných zdrojů. Jejich účelem bylo něco jiného než hlásaly. Vedly k odcizení určitých přirozených vazeb, na kterých velice umně parazitují. Nacismus diskreditoval národní cítění a paradoxně připravil půdu nadnárodním, nevoleným mocenským strukturám, zatímco komunismus deklasoval smysl pro solidaritu, ba lidský soucit vůbec a soukromé vlastnictví paradoxně povýšil na modlu, která má zaručovat svobodu. Obě ideologie tak nejenom narušily přirozené sociální vazby, ale vytvořily nové, nelidské, založené pouze na sympatiích a antipatiích. Každá jinak, ale obě společně tak podkopávají lidskou přirozenost i společnost, protiřečí Božímu plánu a revolučně převracejí chod dějin spásy.
Otázka, která se v souvislosti s ideologiemi klade, zní: jaký profit mohly přinést těm, kteří financovali zanesení těchto padělaných evangelií do lidské společnosti? Dávno už totiž není tajemstvím, že ani komunismus nebyl masovým hnutím, nedostal se k moci spontánně, vzepjetím nemajetného proletariátu, nýbrž mohutnými finančními dotacemi poskytnutými konkrétním demagogům, kteří jej zavedli. Jeho účelem nebylo kapitalismus zrušit, nýbrž přerozdělit, centralizovat a zároveň tuto jeho konsolidaci zakamuflovat. Třídní boj jenom předstíral naplňování idejí, které byly vývěsním štítem pro lidi, kteří mají být přetvořeni na nemyslící poddajné masy anebo pověšeni.
Socialistické lži sice umožňovaly materiální profit těm, kdo byli ochotni je na veřejnosti zastávat a šířit, ale, jak známo, nakonec přinesly škodu jim samotným a lidem zcela nevinným. Existuje však nějaký účel těchto kolosálních lží samotných? Na tuto otázku má úplnou odpověď křesťanská víra v pravdu. Podává ji už Starý zákon ve 3. kapitole knihy Geneze a upřesňuje Ježíš, který odhaluje původ lži v ďáblovi, onom hadovi ze zmíněné biblické knihy, kterého označuje novými jmény: otec lži a člověkovrah (antropoktonos) (srov. Jan 8,44).
Ježíšova diagnóza tedy ukazuje transcendentní příčinu i účel lži, totiž připravit člověka o život. Bůh se narodil jako člověk právě proto, aby odsoudil vládce tohoto světa, jak Ježíš sám vysvětluje naplnění svého poslání (Jan 16,11), a člověku život zabezpečil. Toto Kristovo vítězství je jádrem radostné a osvobozující zprávy pro člověka.
Hrůzy 20. století jsou plody oné transcendentní lži, jejíž evoluce pokračuje. Otec lži se stále jakoby drží v pozadí a postupně získává informační monopol na obraz Boží. Iluze, že neexistuje nebo nemá na dějiny vliv, je vražedná. Zapomenutí na úhlavního nepřítele lidské přirozenosti, jak zlého ducha definuje sv. Ignác z Loyoly, může být jen začátkem jeho nástupu k viditelné, byť dočasné moci, jak ji předpovídá Písmo. Z Božího dopuštění vládce tohoto světa pokračuje ve svoji předvolební kampani za pomoci bájí, které šimrají lidské choutky (srov. 2 Tim 4,3; 2 Sol 2, 3-7).
Poslední a nejtěsnější přirozená vazba, která je odcizována lidské společnosti jako celku, tedy globálně, je sexualita, jejíž posvátný význam ve vztahu k Bohu Stvořiteli netřeba rozvádět. Potřeštěná čili gay a trans legislativa, genderová pavěda a miliardy, které se falešní filantropové neštítí vynakládat na potírání lidského života hned od početí, jsou evidentně poslední fází vražedné iluze, kterou zahání Kristovo narození.
Teprve betlémské dítě, které si shůry přineslo jméno, dává každému možnost žít skutečně lidské dějiny navzdory prvotnímu Adamovu hříchu, který jimi prorůstá. Narozený Kristus umožňuje žít ve světě, jaký doopravdy je, tedy ve světě stvořeném Bohem, jenž věří v člověka. Milostí tak může člověk zjistit, že o světě, ve kterém žije, mluví evangelium. Božím vtělením jsme dostali jedinečnou příležitost nejenom poznat, ale také mít účast na svém vývoji, jehož počátkem i cílem je Ten, který dává existenci, jak se překládá nevyslovitelné jméno biblického Boha.
Nejde tedy o to, že se Kristus narodil do našich dějin, jejichž chod máme v rukou, nýbrž my jsme dostali možnost účastnit se skutečných dějin, které neznáme a které se odvíjejí ze svobodného jednání Boha Stvořitele, jenž dal člověku podíl na Svojí svobodě v rámci naší přirozenosti.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
