Co dělám, hodnotí lidé, jaký jsem, hodnotí Bůh. Tento podnět k zamyšlení jsem našel ve vitríně mládežnického centra, zrovna když jsem hledal inspiraci k nějakému neotřelému výkladu podobenství o marnotratném synu. Těžko se hledá něco, o čem posluchač neřekne „to znám, to už jsem slyšel“. Není také zrovna příjemné slyšet třímat nad sebou moralizující soud, nesoudit mladšího bratra. Dobře, máme ale prostopášného mladíka glorifikovat a odsoudit pilného a spořádaného dříče? Kam by společnost došla?
Na tak zobecňující otázku nelze než přitakat. Nemůžeme si přeci přát chaos! Ten jistě nechce ani Bůh. Je-li to ale vše, co v nedělním evangeliu pro nás najdeme, pak zůstane záhadou, proč ho Ježíš vůbec vypráví. Co nového a podstatného nám o Bohu vlastně říká? (Lk 15,1-3.11-32) A jak mohl Henry Nouwen, který se podobenstvím o marnotratném synu a milosrdném otci zabýval celý svůj život, shrnout své poznání do zjištění, že kdybychom o Bohu nic jiného nevěděli, než co o něm říká tento příběh, věděli bychom o něm vše podstatné. Je v něm prý obsaženo celé evangelium!
Příběh o marnotratném synu uvádí evangelista Lukáš v kontextu dalších dvou historek na obdobné téma: ztratit a znovu nalézt. Zatímco v nich jde o něco – zatoulanou ovci, resp. ztracenou minci – jde v tomto podobenství o někoho, o živou osobu. Ta žije ve vztazích. Otec je otcem, protože má syna a syn synem, protože má otce. To, co se zdá elementárním zjištěním, ve skutečnosti vypovídá něco tak zásadního, že to vyznáváme jako první článek víry: Věřím v jednoho Boha Otce. Pater Špidlík trochu humorně a trochu vážně ovšem upozorňoval, že výrazným klesnutím hlasu po Credo in unum Deum v gregoriánském chorálu se důraz posouvá. Nevyslovujeme už jedním dechem, že Bůh je Otec, ale nejprve zdůrazňujeme, že je jediný Bůh (monotheismus) a teprve po pause dodáváme, že je všemohoucí Otec. To ovšem poněkud zastírá novost evangelia. Že Bůh je jeden, věděli židé stejně jako řečtí filosofové. Apoštolové by takovou „dobrou zvěstí“ sotva někoho nadchli. A těžko by měla sílu dát 4. postní neděli název Laetare – vesel se!
Získali-li křesťané pro evangelium brzy celý tehdejší svět, pak proto, že přicházeli s něčím naprosto nevídaným: se zvěstí, že Bůh je Otec, který poslal svého jednorozeného syna, aby nám vrátil ztracený vztah s Ním. A to za cenu vlastního života. Poselství je tak neuvěřitelné, že neexistují slova, která by ho vyjádřila, dá se přiblížit pouze příběhem tak plasticky líčeným, že do něj můžeme vstoupit, se v něm najít v jednom z protagonistů. Zatímco starší syn vidí zřetelně činy svého bratra a možná si je poznamenal i do notesu, aby mu je vyčíslil, otce naopak vůbec nezajímá, co všechno syn natropil a co utratil, nýbrž kým je: vidí v něm stále své dítě, které ztratil a opět nalezl. Ta dobrá zpráva spočívá v tom, že to platí i pro nás. V očích Božích nejsme to, z čeho nás usvědčují vnější skutky, ale to, co jsme v hloubi srdce. Tam dohlédne jenom ten, kdo bezpodmínečně miluje.
Každá skutečná obnova, reforma, vychází ze změny srdce. Křesťan není ten, kdo pilně pracuje, má doma uklizeno a stačí se i pomodlit, ale ten, kdo se Kristem nechal proměnit v nového člověka. „Bratři! Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo,“ píše Pavel Korinťanům a zdůrazňuje, že „všecko to pochází od Boha“. Má na mysli smíření, neboť „Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření“. A dodává: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.“ (2 Kor 5,17-21)
V této optice je zřejmé, že veliká proměna marnotratného syna je dílo Božího syna, který se s ním ztotožnil v jeho hmotné i morální bídě. Pod vší tou špínou, která na něm ještě lpí, proto už prosvítá podoba Kristova. Zajat v logice vnějších výkonů, starší syn stagnuje v přesvědčení, že „žádný příkaz nepřestoupil“ a uplatňuje nárok na patřičnou odměnu. Přestoupil přitom všechna přikázání, obsažené v onom jediném přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Soudí bratra a nakonec i Otce.
Tím, že ztracený syn přijal smíření jako nezasloužený dar, se proměnil ve velikonočního člověka, v nové stvoření. Je to tak závratně nové a osvobozující poznání, že nelze než se radovat a slavit. Kdo objeví Boha jako Otce, najde v bližním bratra a sestru. Zaslíbená země pak už není otázkou vyměření půdy, ale narovnaných vztahů. Jíst z plodů této země (Joz 5,9a.10-12) znamená být doma s Otcem za stolem a slyšet slova: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“ Dát nám dorůst do rodinného vztahu s Ním stojí Bohu dokonce i za to nechat nás padnout do bahna a tím nás uzemnit. Až poznáme, že jsme humus, dostaví se pokora (humilitas) a s ní i síla říci: „Vstanu a půjdu k svému otci.“ Budu pak hledat pohled očí, jenž by nezranily, ale pohladily na duši. Tak se bolavého nitra člověka dotýká sám Bůh.
„Hledal jsem Hospodina a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav. Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech“ (Ž 34).
Emil Wachter: Marnotratný syn z cyklu Die Vollendung der Welt und der Weg des Menschen, 1987.
odeslat článek
vytisknout článek
