Rádio Vaticana

Půl století, jež předcházelo Druhému vatikánskému koncilu, se v teologii přinejmenším za Alpami vyznačovalo - kromě napětí mezi modernismem a antimodernismem - třemi hnutími, která měla v Božím lidu silnou ozvěnu: liturgické hnutí, biblické hnutí a nový smysl pro církev. Pius XII. pochopil a dokonce podpořil tato hnutí velkými encyklikami Mystici corporis (1943), Divini afflante Spiritu (1943) a Mediator Dei (1947), které byly předzvěstí třech dogmatických konstitucí Druhého Vatikánu. Tento duchovní dynamismus se spontánně zrodil v Božím lidu, byl potvrzen papežem a připravil Koncil. Měl svoji odezvu také v určité teologii hlásající opětovný „návrat k pramenům“. Tentýž dynamismus také vysvětluje vlnu očekávání a nadějí, která se zvedla po svolání Koncilu a provázela skoro celý jeho průběh.

Je třeba dodat, že Koncil se konal v první polovině 60. let, tedy v době vyznačující se optimistickou důvěrou v pokrok. Ozvěna tohoto optimismu, který byl sám o sobě čistě světský, je patrná v některých koncilních dokumentech a v jejich prvotní recepci. Zvláště v souvislosti s pastorační konstitucí Gaudium et spes (1965) se rádo zapomínalo, že po prvních slovech „Radost a naděje“, které tvoří její titul, vzápětí následují slova „smutek a úzkost“. Byla v ní spatřována jakási kanonizace teilhardovské vize dějin, která se považovala za stejně optimistickou. Známý protestantský teolog Karl Barth proto ve svém pokoncilním díle nazvaném Ad limina apostolorum (Zürich 1967) mohl koncilním otcům vytknout, že zapomněli na Poslední soud.

Toto rozšířené a důvěřivé klima však nepostrádalo určité kontrastní pozadí. 60. léta byla dobou studené války, jejíž ohlas přinesli evropští biskupové do koncilní auly. Byla to léta amerického fiaska války ve Vietnamu, vnitřního odporu proti této válce a nástupu drog. Toto napětí krátce poté vedlo ke kulturní revoluci nechvalně známého roku ´68. Tato revoluce, která vypukla sotva tři roky po skončení koncilu, hluboce podmínila jeho recepci, a toto podmínění je patrné dodnes. Je proto třeba podívat se na tuto revoluci a na její důsledky trochu blíže.

Za prvé, nebyla to ekonomicko-sociální revoluce v klasickém marxistickém smyslu. Přesto však měla vztah ke Karlu Marxovi, ne však k tomu zralému, nýbrž k mladému Marxovi, jak jej interpretovali takzvaní neomarxisté. U kořenů této kulturní revoluce stály tři bestsellery: Dialektika osvícenství (1947) od Horkheimera a Adorna, Jednorozměrný člověk (1964) od Herberta Marcuse a Rudá knížka od Mao Ce-Tunga (1966). Tato díla kritizovala optimismus a nešvary kapitalistické společnosti nikoli ze sociálně-ekonomického, ale spíše antropologicko-kulturního hlediska. Byla to tedy revoluce intelektuálů a zejména mladých intelektuálů, revoluce studentská, nikoli dělnická, takže dělníci se zpočátku k tomuto hnutí zdráhali přidat. Mezi těmito mladými revolucionáři bylo zejména v Itálii, Francii a Švýcarsku nemálo militantních katolíků, kteří v této revoluci - podníceni koncilní dynamikou - spatřovali krok směrem k budoucnosti předpovídané Koncilem. Spolu s neomarxisty snili o nové, neodcizené a neodcizující společnosti, budované podle Rousseauova vzoru novým, spontánně společenským člověkem.

Tento nový člověk měl být produktem nové, nikoli direktivní, nýbrž anti-autoritářské pedagogie inspirované dílem Alexandera Sutherlanda Neilla ve škole Summerhill založené roku 1921. Neill se inspiroval tzv. „sexuální revolucí“, kterou americký psychoanalytik Wilhelm Reich hlásal v jiném tehdejším bestselleru pod titulem Funkce orgasmu. Tato pedagogie byla propagována zvláštním vydáním tzv. Malé rudé knížky „ad usum delphini“, tedy pro studenty, a ve školách ji distribuovali učitelé.

Již z tohoto nástinu lze vytušit, jak hluboce ovlivnila revoluce roku ´68 život církve i recepci Koncilu. Způsobila především, že se téměř dvě generace katolíků - osmašedesátníci a mládež jimi vychovaná – ideologicky vzdálily a takřka odcizily nejen církevnímu učení, ale i jakékoli náboženské praxi. Není divu, že většina tehdejších mladých lidí, ze kterých jsou dnes rodiče a prarodiče, nebyli schopni vychovat svoje děti ve víře, přestože sami byli pokřtění. Církev tedy skoro půl století žila s velkým počtem svých synů a dcer, kteří se vzdálili jakékoli náboženské praxi, ba dokonce křesťanské víře samotné, což alespoň částečně vysvětluje okamžitý pokles kněžských a řeholních povolání těsně po Koncilu. Teprve v posledních letech se zdá, že se v nové generaci víra postupně znovu probouzí.

K tomuto nástinu situace po roce ´68 je zapotřebí doplnit dva výrazné rysy, které se týkají obrazu církve a tím také interpretace koncilní konstituce Lumen gentium (1964). Revoluce ´68 vyvstala marxisticky z dola, z takzvané „báze“, a proto se analogicky snažila interpretovat „Boží lid“, o kterém zmíněná konstituce mluvila. Namísto toho, aby se v církvi hledalo „hierarchické společenství“ (LG 21,22), což církev později ještě rozvinula, byla chápána jako lidová demokracie určité báze. Odtud pramení různá hnutí typu „My jsme církev“ aspirující na změnu mnoha - pro církev zásadních - věcí ve snaze připodobnit ji mentalitě naší doby.

Tato tendence byla posílena neblahou shodou okolností. Několik týdnů po osudovém květnu roku 1968 byla publikována encyklika papeže Pavla VI. Humanae vitae, dokument, který měl doplnit koncilní učení o rodině v bodě, který je v životě mnoha věřících choulostivý. Byl natolik choulostivý, že koncilní otcové pověřili dořešením tohoto problému Papeže. Jednalo se tedy o text, který byl nesnadno přijatený sám o sobě. Tento dokument, který nebyl ničím jiným, než potvrzením tradičního učení o manželském životě, nyní zklamal mnohá pokoncilní očekávání posílená atmosférou postupně dominující „sexuální revoluce“. Úplný a pokojný výklad tohoto bohatého textu byl v určitých vrstvách takřka nemožný. A poněvadž se vědělo nebo předpokládalo, že za definitivní redakci textu, která se rozcházela s předem zveřejněným doporučením dvou jeho přípravných komisí, je zodpovědný pouze Papež, ocitl se tento text u mnoha věřících a také kněží ve vážné, ne-li definitivní krizi. Vskutku, od té doby přinejmenším na sever od Alp už nebyly texty Papeže a římské kurie považovány za dokumenty církevního magisteria, nýbrž nanejvýš za jakési náměty k diskusi. Došlo k tomu, bohužel, také u textu, který považuji z celého pontifikátu blahoslaveného Pavla VI. za nejdůležitější, totiž u posynodální exhortace Evangelii nuntiandi z roku 1975. Tímto textem se Papež vyrovnal s tehdy již odeznělou revolucí ´68 zavedením pojmu „evangelizace kultury“.

Vezmeme-li do úvahy toto všechno, odvážil bych se říci, že rok 1968 uvedl katolickou církev do patrně nejtěžší krize jejích dlouhých dějin, krize, která zajisté nebyla příznivá plnému a vyváženému přijetí Druhého vatikánského koncilu.

Z deníku Avvenire 26. listopadu 2014
Přeložil Milan Glaser

Mons. Peter Henrici SI se narodil 31. března 1928 v Zürichu. V letech 1960-1993 vyučoval na Papežské gregoriánské univerzitě a v letech 1993-2007 byl pomocným biskupem ve švýcarském Churu.
PLNÉ ZNĚNÍ přednášky, kterou pronesl letos 26. listopadu na teologické fakultě v Miláně a jejíž výňatek zveřejnil italský deník Avvenire, je v italštině ZDE

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"