VaticanNews.va

   14. 12. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6313
Poslechem z webových stránek.3905
Četbou textů na webových stránkách.6264
Poslechem i četbou.3678


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Maria – celá svatá, bez nejmenšího stínu samolibosti

Svatý otec: Skutky milosrdenství nepotřebují být vystavovány jako trofej

Bůh vždycky poskytuje útěchu, i když kárá


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Reportáže, reflexe, sloupky 

24.12.2014 

O mlčení

Vánoční promluva z roku 1987

Papež František

Opat Arsenius říkal, že často litoval, protože mluvil, ale nikdy ne proto, že mlčel. Měl tím na mysli, že mlčení je vnitřní kázeň, které je třeba věnovat pozornost. „Jestliže někdo nechybuje v řeči, to už je člověk dokonalý, schopný držet na uzdě sebe celého. Když dáme koňům do huby uzdu, aby nás poslouchali, tím ovládneme i celé jejich tělo. A podívejte se na lodi: jsou tak velké a bývají hnány prudkými větry, a přece se nechají řídit maličkým kormidlem tam, kam kormidelník chce. Tak i jazyk je sice malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Hleďte, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! I jazyk je oheň, dovede způsobit kdejakou špatnost. Právě jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život, protože sám je zapalován peklem. Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou kroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí zkrotit jazyk. Je to zlo, které nedá pokoje, plné smrtonosného jedu. Jím velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným k obrazu Božímu. Z jedněch a týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení“ (Jak 3,2-10).

Svatá Terezie říká: „Je velkým proviněním, když si nějaká sestra zvykne nedodržovat mlčení.“ Pouštní otcové kladli na tento bod velký důraz. Kupříkladu: „Každá práce bude zdrojem hojnosti, ale mluvení je častým zdrojem chudoby.“ „Kdo mnoho mluví, škodí své duši“. „Pošetilec si počíná jako nevědomec. Moudrý mluví skoupě. Mnohé mluvení je znamením hlouposti. Hlas pošetilého množí slova a argumenty“. „Co děláš doopravdy, dělej mlčky a v modlitbě.“ – Všechny tyto výroky staví na verši z Písma: „Mnohomluvnosti nechybí vina“ ( 10,19). Přílišné mluvení totiž vždycky prozrazuje jistý nedostatek práce, zahálku. Svatý Pavel to připomíná v souvislosti s mladými vdovami: „Zvykají si zahálčivě obcházet po domech, ale nejen že jsou zahálčivé, ale i klevetivé, starají se o věci, do kterých jim nic není“ (1 Tim 5,13).

Hromadné sdělovací prostředky nás vystavují něčemu, co bychom mohli nazvat „záplavou slov“. Kladu si otázku: „Jsem schopen žít bez rádia? Kolik dnů?“ Existuje určitý konzumismus slov: sladkých i svůdných slov, věcných a hněvivých… slov každého typu. Slovo stvořilo svět, Boží Slovo pravilo a všechno bylo stvořeno. Slova, která užíváme, jsou zbavena své tvořivé síly. A my to víme, protože instinktivně nedůvěřujeme slovům, která jsou nám řečena, nevěříme jim, když říkáme: „Jsou to jenom slova… S pravdou nemají co do činění.“ A přece jim rádi nasloucháme! A když máme vyjádřit nějaký cit, někdy nevíme jak, poněvadž slova jsou opotřebovaná. Utíkáme se tedy k sérii strojeností, jež jsou rovněž prolhané a vedou cit k prodejnosti „formálností“, „provokací“, „nasládlými“ slovy předstíraného důvěrníka (intimisty).

Cit ale zůstává vězet uvnitř. Nevíme, jak jej vyjádřit v pravdě a jak jej vyjádřit o samotě. To je jádro problému: není-li samota, není mlčení. Chybí-li obojí, chybí pravda. Mlčení je nejvyšším výrazem samoty srdce. Mlčení proměňuje samotu na realitu. A pokud nepodlehneme vábení naslouchat sami sobě, tedy samolibosti anti-mlčení, vyvarujeme se oněch nesčetných způsobů formalismu, provokace, intimismu a zmasovění. Všech těch slov, která nedávají život a nerodí se v srdci, jež odolalo zkoušce ohněm samoty ve stálosti a v citu. Nerodí se z úrodného srdce.

Pravá slova vznikají v mlčení. Ba více: samo jádro slova musí být mlčenlivé. Je-li slovo pravé, zahnízdí se v jeho jádru mlčení. A je-li slovo proneseno, vrací se do propastného a plodného mlčení, z něhož vzešlo. Slovo umírá, aby udělalo místo lásce, kráse a pravdě, kterou přineslo. Pronikavě to vyjádřil svatý Augustin: „Jan byl hlas, Pán však na počátku byl Slovo. Jan hlasem ve vymezeném čase, Kristus Slovem, od počátku věčným… Hlas bez slova buší do uší, srdce však nevzdělá… Slovo, které k tobě přenesl zvuk hlasu, je již ve tvém srdci, aniž přitom opustilo moje. Nezdá se ti tedy, že sám zvuk, když k tobě přenesl slovo, říká: On musí růst a já pak se menšit? Zvuk hlasu zazněl, aby vykonal svou službu, a zmizel, jako by říkal: Tak je má radost dovršena. Podržme slovo, neztraťme slovo zrozené v samém nitru“ (Sermo 293,3).

Naše slovo, naše mluvení, které se rodí z mlčení, se musí spokojit se smrtí, když se vrací k mlčení, z něhož vzešlo. Mlčení nás učí mluvit, dává sílu slovu, které díky mlčení, jež obsahuje, není pouhým rámusem (srov. 1 Kor 13,1). Mlčení nás učí mluvit, protože uchovává v našem nitru zbožné nadšení, pozornost vůči Duchu svatému. Mlčením se pěstuje život Ducha svatého. Diadoch z Fótiky v této souvislosti říká: „Nechají-li se dveře do koupelny otevřené, vytratí se vnitřní teplo tak, jako když duše podlehne touze příliš mluvit, byť by to, co říká, bylo dobré, a její niterná přítomnost vyprchá dveřmi hlasu. Zbavena správných myšlenek, seznamuje překotně kohokoli, kdo je poblíž, se sledem svých myšlenek, protože už nemá Ducha svatého, který by ji chránil před rozplynutím v myšlenkách, jež postrádají smyslové představy. Dobro utíká před upovídaností a je mu cizí překotné fantazírování. Veliké je mlčení v čase příhodném, stává se otcem pronikavých myšlenek.“ A jinde říká, že srdce, které si v sobě chce uchovat božský život, „dychtivě usiluje o mlčení“. Jde však o „mlčení, které druhého neobtěžuje“, jak říká sv. Terezie. Pouštní otcové spojovali svůj život poutníků s mlčením. Říkali: Peregrinatio est tacere - Putování spočívá v mlčení. Toto putování „hledá pravou vlast“ (srov. Žid 11,14) a nenechá se zmást tou pozemskou. Mluvení nás zapojuje do záležitostí světa. Naše apoštolské poslání nás nutí mluvit. Chybí-li však v tomto mluvení mlčenlivé jádro, které z nás činí poutníky, podlehneme korupci duchem tohoto světa, rozbíjíme v tomto světě stan. Pak zakoušíme onen niterný pocit selhání, který přemíra slov zanechává v srdci. Slova nás rozptylují a dávají nám zapomenout na to, že jsme poutníky. Právě mlčení má schopnost uchovat nás ve stavu poutníků. „Dám si pozor na své chování, abych nezhřešil svým jazykem, do svých úst si vložím uzdu, pokud bude přede mnou bezbožník“ (Žl 39,2), poněvadž jsem poutník.

Svatý Ignác, když referuje o mlčení, rád mluví o „klidu“ a „skromnosti“ duše. Je příznačné, že všechny rysy mlčení aplikuje na obraz bratří koadjutorů. Jako by měli tvořit mlčenlivou baštu komunity, aby byla s to dobře promlouvat k lidem. Existují také Pravidla skromnosti. Chci však spíše zdůraznit, že svatý Ignác nezmiňuje mlčení pouze jako prostředek duchovního života, modlitby, duchovních cvičení apod., ale míří spíše na koncepci mlčení, které dává životu jezuity celistvost. „Klidný“, „skromný“ a „mlčenlivý“ jezuita není naivka, který ze svého chápání vylučuje hlasy a hluky, které k němu doléhají. Naopak, musí si být plně vědom všech zvuků, které klepou na bránu jeho srdce, a stejně tak zvuků, které z téhož srdce vycházejí, aby přijímal ty dobré a odmítal špatné.

O mlčení mluví apoštol Jakub, když píše: „Máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu“ (Jak 3,14). Když ve tvém srdci není mlčení, ale povyk, neprojevuj ho tisícerými formami chlubivosti: sarkasmem, samolibostí, intimismem, domýšlivostí, klevetěním, předstíráním rozmrzelosti a utrápenosti, potřebou stále něco omílat. Zahořklost, nezřízené city, zášť, konejšení se vlastním sobectvím… to všechno jsou nedostatky vnitřního mlčení a korumpují pravdu.

A nakonec: mlčení je nejvyšším a nejběžnějším výrazem důstojnosti. Tím spíše ve chvílích zkoušky a křižování, když by se tělo chtělo vymluvit a vyhnout kříži. Ve chvíli největší nespravedlnosti, „Ježíš mlčel“ (Mt 26,63; srov. též Iz 53,7; Sk 8,32). Nedal svou odpověď na pospas těm, kteří mu říkali, ať sestoupí z kříže. Veškerá trpělivost Boha, trpělivost věků a také jeho cit vycházejí najevo tady v tomto mlčení poníženého Krista. Do lidských dějin proniká věčné mlčení Slova, láskyplná rozjímavost Otce i Syna i Ducha svatého, společenství Trojice ze ztišení věků. Je to Slovo, ale takové Slovo, které se ve chvíli zdeptání způsobeného nespravedlností stává mlčením. Jesus autem tacebat. Rozjímejme celou tuto „cestu“ Božího Slova (srov. Jan 1,1; 14,2-3; 14,10; 16,28), to jak se stává něhou v lůně Matky. Matky, která „všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19.52). V mlčenlivém Mariině srdci sídlí paměť církve. „Vtělené“ mlčení Slova se vyjadřuje právě v oné chvíli nespravedlnosti, ponížení a zdeptání, v hodině temnot. V tomto mlčení spočívá důstojnost Ježíšova i naše.

Z knihy La forza del presepe, EMI, Bologna 2014
přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek


Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Magnifikat je skvostnou školou evangelní moudrosti – kázal o. Raniero Cantalamessa

Papež František slaví zlaté kněžské jubileum

Papež: Důvěryhodnost hlásání církve závisí na jejím svědectví o milosrdenství

Svět potřebuje krásu, aby nepropadl zoufalství

Petrův nástupce sloužil mši z liturgické památky Panny Marie Guadalupské

Papež: Svatost je pravým světlem církve

Dekrety o mučednictví z pronásledování ve Španělsku: 26 duchovních a jeden novinář

Svatý otec: Bratrství, smíření a ekologická konverze jako cesty k míru

Lidé zbohatli, ale ráno se nebudí šťastnější – říká profesor soudobých dějin Miroslav Vaněk na okraj římské konference o Sametové revoluci

Papež: Všechno chápat očima víry

Papež poděkoval ukrajinským katolíkům za výmluvné svědectví víry

Paliativní léčba v mezináboženském pojetí

 Nově na webu
Svatý otec: Maria je Matkou hierarchické svaté Matky církve

Publicistika: O ztracené a nalezené navigaci

Publicistika: Duchovní rozlišování je odvaha vidět v našich lidských tvářích božské rysy

Rozhovory: Křesťanské kořeny jsou jasná věc

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv prosinec 19
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Admirabile signum

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství