Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Papež František. Tato ekonomie zabíjí - Papa Francesco. Questa economia uccide“ - tak zní titul knihy o sociálním učení Bergoglia napsané italskými publicisty Andreou Torniellim a Giacomem Galeazzim z internetového deníku Vatican Insider (Piemme, 228 stran. 2015). Kniha analyzuje promluvy, dokumenty a vystoupení papeže Františka o chudobě, imigraci, sociální spravedlnosti, ochraně životního prostředí, konfrontuje odborníky z ekonomie, finančnictví a sociálního učení církve, mezi nimiž je např. prof. Stefano Zamagnini a prof. Ettore Gotti Tedeschi, a sbírá také reakce, které papežova stanoviska vyvolávají. Kniha se končí rozhovorem, který autorům poskytl František v říjnu loňského roku. Jeho podstatnou část přinášíme.
„Marxista“, „komunista“ a „pauperista“. Františkova slova o chudobě, sociální spravedlnosti a častá pozornost, kterou věnuje chudým, mu přinášejí kritiky a námitky, které jsou nezřídka sarkastické a tvrdé. Jak to prožívá papež Bergoglio? Proč je téma chudoby v jeho magisteriu tak časté?

Svatosti, je podle Vás kapitalismus, jak jej prožíváme v posledních desetiletích, nezměnitelný?

„Nevím, jak na tuto otázku odpovědět. Uznávám, že globalizace mnoha lidem pomohla pozvednout se z chudoby, ale mnoho jiných odsoudila ke smrti hladem. Je pravda, že v absolutních hodnotách se světové bohatství rozrostlo, ale zvětšily se také rozdíly a vznikly nové druhy chudoby. Všímám si, že tento systém se udržuje díky skartační kultuře, o které jsem vícekrát mluvil. Středem systému už není člověk, nýbrž peníze, a stávají-li se peníze idolem, jsou muži i ženy redukováni na pouhé nástroje sociálního a ekonomického systému, který je charakterizován, ba ovládán hlubokými nerovnostmi. A tak je skartováno to, co této logice nevyhovuje, totiž děti a staří, a zasahuje dnes i mládež. Zarazilo mne, že v rozvinutých zemích žijí miliony mladých pod 25 let bez práce. Nazval jsem je mladými, kteří nejsou „ani to – ani to“, protože ani nestudují, ani nepracují. Nestudují, protože nemají možnost a nepracují, protože jsou nezaměstnaní. Připomenout chci také, že skartační kultura vede k odhazování dětí interrupcemi. Zaráží mne nízká porodnost tady v Itálii. Vytrácí se tak naše spojení s budoucností. Skartační kultura stejně tak vede ke skryté eutanázii starých, kteří jsou opuštěni, místo aby byli považováni za naši paměť, za spojení s naší minulostí a zdroj moudrosti pro přítomnost. Někdy se ptám: co bude skartováno příště? Musíme se zastavit včas. Zastavme se, prosím! Ve snaze najít odpověď bych tedy řekl: nepovažujme tento stav věcí za nezměnitelný, nevzdávejme se. Snažme se vytvářet společnost a ekonomii, jejichž středem je člověk a jeho dobro, a nikoli peníze.“

Změna, nějaká větší pozornost k sociální spravedlnosti může nastat s pomocí etiky v ekonomii anebo je správné předpokládat také strukturální změny systému?

„Především je třeba zmínit, že v ekonomii je etiky zapotřebí a že etiky je zapotřebí také v politice. Vícekrát mi to říkali hlavy států a političtí představitelé na setkáních poté, co jsem byl zvolen římským biskupem. Říkali: vy náboženští představitelé nám musíte pomoci dávat etické ukazatele. Ano, pastýř může formulovat nějaké ukazatele, ale jsem přesvědčen, že – jak připomínal Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate – je zapotřebí mužů i žen s rukama pozvednutýma k Bohu v modlitbě s vědomím, že láska a sdílení, z nichž vyplývá skutečný rozvoj, nejsou produktem našich rukou, nýbrž darem, o který je třeba prosit. Zároveň jsem přesvědčen, že je nezbytné, aby se tito muži a ženy na všech úrovních ve společnosti, v politice, v institucích a v ekonomii zasazovali o to, aby do středu pozornosti bylo kladeno obecné dobro. Nemůžeme dále čekat na řešení strukturálních příčin chudoby a uzdravení našich společností z nemoci, která může vést jenom k dalším novým krizím. Trhy a finanční spekulace se nemohou těšit absolutní autonomii. Bez řešení problému chudých světové problémy nevyřešíme. Je zapotřebí programů, mechanismů a procesů zaměřených na lepší distribuci zdrojů, vytváření pracovních míst, integrální podporu těch, kdo jsou vyloučeni.“

Proč znějí silná a prorocká slova Pia XI. proti imperialismu peněz v encyklice Quadragesimo Anno mnohým lidem, včetně katolíků, tak přehnaně a radikálně?

„Pius XI. se jeví jako přepjatý těm, kteří se cítili dotčeni jeho prorockými slovy, která ťala do živého. Papež však nepřeháněl, řekl pravdu. Po ekonomicko-finanční krizi roku 1929 jako dobrý alpinista viděl, jak se věci mají, a dovedl vidět daleko. Obávám se, že přehánějí spíše ti, kteří si i dnes vztahují slova Pia XI. na sebe...“

Je ještě dnes platná Populorum progressio, kde se praví, že soukromé vlastnictví není absolutní právo, nýbrž že je podřízeno obecnému dobru, a katechismus Pia X., který vypočítává mezi hříchy volajícími do nebe utiskování chudých a upírání spravedlivé mzdy dělníkům?

„Nejenom, že jsou tato tvrzení stále pravdivá, ale s během času je shledávám, že je stále více potvrzuje zkušenost.“

Mnozí byli osloveni Vašimi slovy o chudých jakožto Kristově tělu. Vadí vám obvinění z pauperismu?

„Ještě před Františkem z Assisi existovali „pauperisté“, ve středověku bylo mnoho pauperistických proudů. Pauperismus je karikatura evangelia i samotné chudoby. Svatý František nám však pomohl odhalit hluboké spojení mezi chudobou a evangelní cestou. Ježíš tvrdí, že nelze sloužit dvěma pánům, Bohu a majetku. Je to pauperismus? Ježíš nám sděluje, jaký je „protokol“, podle něhož budeme souzeni, tedy ten, který čteme ve 26. kapitole Matoušova evangelia. Měl jsem hlad, žízeň, byl jsem ve vězení, nemocen, neoděn a pomohli jste mi, oblékli jste mne, navštívili jste mne, postarali jste se o mne. Pokaždé, když to prokazujeme svému bratrovi, prokazujeme to Ježíši. Pečovat o našeho bližního, o toho, kdo je chudý, kdo trpí na těle i na duchu a kdo je v nouzi. Toto je prubířský kámen. Je to pauperismus? Nikoli, je to evangelium. Chudoba vzdaluje od idolatrie, od pocitu soběstačnosti. Zacheus se svým pohledem setkal s tím Ježíšovým a daroval polovinu svého majetku chudým. Poselství evangelia se obrací ke všem, evangelium neodsuzuje bohaté, ale idolatrii bohatství, onu idolatrii, která způsobuje necitlivost vůči volání chudých. Ježíš řekl, že dříve než položíme svůj dar na oltář, máme se smířit se svým bratrem, abychom s ním byli v pokoji. Věřím, že analogicky musíme rozšířit tento požadavek také na přebývání v pokoji s našimi chudými bratry.“

Zdůraznil jste kontinuitu s tradicí církve v této pozornosti k chudým. Můžete v této souvislosti podat nějaký příklad?

„Měsíc před zahájením Druhého vatikánského koncilu papež Jan XXIII. řekl: „Církev se prezentuje takovou jaká je a jakou chce být, jako církev všech a zejména jako církev chudých.“ V následujících letech se tato přednostní volba pro chudé stala součástí dokumentů magisteria. Někdo by si mohl myslet, že jde o nějakou novinku. Jde však o pozornost, která má svůj původ v evangeliu a je dokumentována již v prvních křesťanských stoletích. Kdybych citoval některé pasáže z homilií prvních církevních otců z 2. a 3. století o tom, jak je třeba zacházet s chudými, někdo by mne obvinil z toho, že moje kázání jsou marxistická. „Není z tvého majetku, co uštědřuješ chudákovi. Ty mu jen vracíš, co mu patří. Ty si přisvojuješ to, co bylo dáno pro společné užívání všem. Země patří všem, ne bohatým“, to jsou slova sv. Ambrože jimiž si posloužil papež Pavel VI., když prohlásil v Populorum progressio, že soukromé vlastnictví není bezpodmínečné a absolutní právo. Nikdo nemá právo vyhrazovat si užívání majetku, který přesahuje jeho potřeby, zatímco druhým chybí to nejnutnější. Svatý Jan Zlatoústý řekl: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“ (...) Jak lze vidět, tato pozornost k chudým se vyskytuje v evangeliu a v tradici církve, není to vynález komunismu a netřeba ji ideologizovat, jako se to několikrát v dějinách stalo. Když církev vybízí k překonání toho, co jsem nazval „globalizací lhostejnosti“, je daleka jakéhokoli politického zájmu či jakékoli ideologie, nýbrž pohnuta Ježíšovými slovy chce tak přispět k vytváření světa, ve kterém se jeden stará o druhého a vzájemně jeden o druhého pečují.“

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky