V letošním velikonočním poselství papež František konstatoval, že „svět je podroben obchodníkům se zbraněmi, kteří – jak spatra dodal – vydělávají na prolité krvi lidí.“ Tato konstatace zásadně odporuje vnímání tohoto světa, jak jej dnešnímu člověku komplexně a synteticky nabízejí nejsledovanější média. Je to však jedno z témat, která na mezinárodní veřejné scéně zcela osamoceně rozvíjí a prohlubuje právě nynější Kristův náměstek. Důraz na propojení bezpáteřního vrcholového finančnictví s lokálně i globálně organizovaným násilím a silně podvyživenou unijní demokracií je dokonce jedním z leitmotivů sociálního učení církve v jeho podání, třebaže jednotlivé jeho koncepce pocházejí z předchozích pontifikátů.
Trápit však může otázka, jak souvisí toto podrobení světa zlu se svrchovaností Boha, když Spasitel světa už vstal z mrtvých? Souvisí tak, jak to Ježíš v evangeliích sám předpovídá. Odpověď na zmíněnou otázku se totiž odvíjí v dějinách, jejichž jsme součástí a jejichž vyvrcholení se z evangelní perspektivy neobejde bez ztroskotání podobného tomu, které na sebe osobně vzal Bůh, který se stal člověkem proto, aby mohl vstát z mrtvých. Jakákoli zmínka o této prorocké dimenzi se ovšem ve většinovém mediálním prostředí jeví jako výraz pesimismu či konspirační paranoie. Nakládá se s ní podobně jako naložil Petr s Ježíšovou předpovědí umučení a vzkříšení.
Stěží popřít, že převažujícím mediálním étosem dneška je povinně optimistické čekání na vládu, která zajistí všem lidem na světě pohodu a spokojenost. V pomyslné závorce tohoto očekávání je však sekulární předpoklad, že tato vláda nebude náboženská, protože tak by byly zdiskreditovány zásadní principy moderní společnosti, nýbrž že bude čistě lidská.
Právě zde spočívá důvod častých a klidných varování, jimiž se papež obrací ke křesťanům, totiž aby se vystříhali duchovního zesvětštění. Vyskytuje se i v letošním velikonočním poselství, kde je řeč o „světě, který se za každou cenu snaží vnucovat, konkurovat a zjednávat si vážnost“ a který je postaven do protikladu k „zárodku nového lidstva, ve kterém se – jako křesťané - snažíme lidem sloužit.“ Neexistuje tedy žádná pozitivní stránka duchovního zesvětštění, o kterém mluví papež František.
Lze se však ptát dále. Je lidská vláda příčinou onoho povinného mediálně sugerovaného optimismu, se kterým je vyhlížena? Evidentně nikoli. Jde o duchovní mámení. Politický optimismus sekularizovaného mesiášství globálních dimenzí je vždycky od základu zvrhlý, ať už je v sovětském či transatlantickém hávu. Pochází od „vládce tohoto světa“, jak Ježíš třikrát nazývá satana (Jan 12,31; 14,30; 16,11), totiž od otce lži. Také té lži, která vznikla jako reakce na Ježíšovo zmrtvýchvstání, jak o tom mluví dnešní evangelium (Mt 28, 8-15). Lži, která byla vymyšlena a zaplacena velekněžími a staršími, aby byla šířena mezi lidem.
Skutečnost, že se tato Matoušova zpráva zachovala a je předávaná jednotlivým pokolením, která přicházejí po Kristu, má nepochybně svůj duchovní smysl. Plasticky totiž ukazuje mechanismus sil tohoto světa, tedy sepětí politické, vojenské a finanční moci, která odporuje poznané pravdě. Svědectví strážců o Kristově zmrtvýchvstání nejenom, že nebylo přijato, ale bylo nahrazeno bájí, která byla rozšířena podplacenými strážci a - jak poznamenává evangelista – je rozšířena mezi židy až dodneška.
Právě tato lež charakterizuje dějinný étos tohoto světa, onoho všeobecného proklamativně nefanatického vnímání reality či virtuální reality, ve které je dnešní člověk nucen žít. Není třeba pátrat dlouho, aby si každý věřící ověřil, že tomu tak je, ale zároveň by bylo zbytečné se nad tím rmoutit. Takový zármutek je totiž neslučitelný s onou přesažnou radostí, kterou přináší Zmrtvýchvstalý Kristus.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
