Nový portál Vatikánského rozhlasu

Tvrzení, že nynější pontifikát vnesl do života církve změnu, je bezpochyby všeobecně sdíleno. Tato změna je však interpretována zcela protichůdně. Je to podobný střet, jaký v dějinách církve předpovídá evangelium, které mluví jednak o rozdělení (Mt 10,34-36), ale také o sjednocení (Jan 12,32, 17,21), přičemž obojí působí Ježíš Kristus. Tuto změnu je zapotřebí si ujasnit sine ira et studio (bez hněvu a zaujatosti), aby se předešlo jakémukoli apriorismu s výjimkou toho, který plyne ze všeobecné čili katolické víry v Kristova náměstka, přičemž je třeba vzít do úvahy také jeho lidskou stránku, jejíž větší viditelnost v nynějším pontifikátu má na zmíněné změně evidentně zásadní podíl. Charakteristické rysy každé změny vysvitnou vždycky až s odstupem času.

Prvním takovým rysem je částečná odcizenost evropské mentalitě a specifickým problémům církve v Evropě, projevující se občas v akcentech některých vystoupení papeže Františka. Například když pranýřuje rigorismus či přísnost zpovědníků nebo kněží vůbec, zatímco v Evropě převládá spíše laxismus a absence zpovědní praxe způsobená někdy neochotou kněží tuto svátost vůbec udělovat. Právem se lze také domýšlet, že podobným odcizením mohli trpět ve vztahu k Latinské Americe a tamější církvi zase Františkovi předchůdci. Je nezaviněná, přirozená, a lze předpokládat, že v nějakém směru je vlastní všem papežům. V každém případě jsou to dnes pro změnu evropští katolíci, kteří mají dojem, že se ocitli na periferii. Jsou někdy doslova nuceni cvičit se v pokoře a to nikdy není příjemné, třebaže je to vždycky potřebné.

Druhá mimoběžnost vyplývá z toho, že v Latinské Americe je církevní praxe opravdu masová a počet katolíků na jednoho kněze je tam šestkrát i vícekrát vyšší než v Evropě. Existují-li například v našich zemích kněží, kteří musí v neděli sloužit mši čtyřikrát, protože se starají o několik farností, tak v Latinské Americe je zcela běžné, že kněz slouží každou neděli sedm či osm mší a to nikoli v poloprázdných, ale přeplněných kostelech. Ve zpovědnicích tráví několik dnů v týdnu. Právě proto má ve Františkově eklesiologii zásadní význam pojem lid a nikoli pojem malé stádce, který je až na nepatrné výjimky naopak bližší zkušenosti evropských katolíků. V důsledku pohnutých dějin minulého století na starém kontinentu je navíc pojem lid silně zatížen hypotékou vražedných ideologií, které jej ohavně zneužívaly, a proto mezi věřícími v Evropě panuje vzhledem k užití tohoto pojmu určitá nedůvěra. Na překonání této nedůvěry však závisí přijetí aktuálního magisteria Kristova náměstka, jenž usiluje jednak o důkladnou duchovní obnovu jednotlivců, překonávající dnes panující individualismus, a zároveň o jejich žité společenství v pravé víře.

S pastoračním luxusem, který zakoušejí katoličtí věřící i kněží v Evropě, možná souvisí další kámen úrazu, totiž skutečnost, že druh chudoby, který se vyskytuje v Latinské Americe, v Evropě prakticky neexistuje. Fenomén bezdomovectví, s nímž jedině má běžný Evropan zkušenost a který se tu bezděky nabízí, nelze totiž jen tak beze všeho spojovat s chudobou, o níž mluví papež František. Bylo by to poněkud dehonestující v první řadě pro chudé lidi, a to v Latinské Americe, ale i v jiných světadílech. Papežův akcent na chudobu vzbuzuje na starém kontinentu určité rozpaky také proto, že se příslušníci tzv. střední třídy, kteří v Evropě tvoří většinu, cítí přehlíženi, zneuznáváni, ba obviňováni. Papež ostatně tuto výtku přijal během tiskové konference na palubě letadla při návratu z pastorační cesty do Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye (13. července 2015) a uznal, že nad tím bude muset popřemýšlet.

Kromě těchto a zřejmě i dalších nedorozumění vznikajících z odlišného kulturně-sociálního zázemí mají na kvalitu recepce nynějšího pontifikátu zejména v západním světě nemalý vliv média. Tiskové agentury udávající tón světového zpravodajství zaujaly k nynějšímu pontifikátu nejen přívětivý, ale přímo lichotivý, ne-li podlézavý postoj. Nejenom na sekulární mediální scéně, ale i ve společenství věřících se pění ód a chval na papežství stalo běžným i u těch, kteří do té doby o církevní autoritu - mírně řečeno – ani nezavadili. Tento povrchní trend způsobil, že výroky, které papež vysloví v rozhovorech s novináři, chápou takřka jako slavnostní prohlášení ex cathedra také někteří věřící. Některé věty mediálně vytržené z kontextu se v určitých kruzích staly dokonce jakýmisi novými dogmaty. Je to způsobeno také tím, že plný kontext Františkových výpovědí nevyplývá pouze z doslovného přepisu jeho verbálního projevu, ale v neposlední řadě z tónu jeho hlasu a gest, a souvisí tedy s jeho osobním přístupem ke konkrétnímu člověku, jehož má zrovna před sebou. Ostatně, právě překypující lidskost projevu tohoto papeže je tím, co do papežské služby František vnesl.

Zatímco u jeho předchůdců sekulární média podávala papeže bez zřetele na jeho lidskou stránku a soustředila se – ať již v pozitivním či negativním přístupu - jenom na některá jeho verbální vyjádření, dnes dochází k jevu spíše opačnému. Ze sympatického podání papeže vytlačila sekulární média na okraj pozornosti jeho duchovní rozměr a věrouku. Ve vztahu ke křesťanské víře tak i přes poněkud hrbaté sympatie k papeži sekulární média spíše ještě utvrdila svůj přístup zvaný no comment. Malým příkladem této hrbatosti je například zpráva zveřejněná u nás na portálu Aktuálně.cz o tom, jak papež František „zachránil klimatickou dohodu“ v Paříži tím, že prý napověděl patrně již zoufalým diplomatům potřebné slovíčko, totiž použití výrazu „mělo by se“ namísto slova „musí“ vzhledem k přijatým závazkům států ohledně škodlivých emisí. Úsměvné poklonkování papeži působí navíc jako populistický výsměch politikům.

To všechno a určitě ještě mnoho dalšího musí mít na paměti věřící při ujasňování si vztahu ke Kristovu náměstku. Sympatie i antipatie je třeba nejen správně rozlišovat, ale také je zasazovat do správného racionálního, ale i věroučného kontextu. Ne každá antipatie odvádí od Boha a ne každá sympatie k Němu vede. Platí to i ve vztahu k tomu, kdo je římským biskupem.

Nynější pontifikát je zcela určitě mnohem převratnější než mají za to ti, kteří se domnívají, že církev potřebuje změnu, protože zaostala, přičemž sami sebe za zaostalé nepokládají ani v nejmenším. A na druhé straně je převratnost tohoto pontifikátu podstatně menší než si myslí ti, kdo nad Františkem lomí rukama a sami sebe pokládají za kritérium pravověrnosti.

Důraz, který by v magisteriu papeže Františka bylo možné označit za nejzásadnější, lze tlumočit jako něžnou výzvu k heroickému svědectví víry, které se česky nazývá mučednictví.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"