„Ne-li v minulosti, pak dnes lze s jistotou oprávněně konstatovat, že historie působí dojmem lidského spiknutí proti pravdě. V obsáhlých svazcích i čtivých románech, na stránkách novin i na divadelních jevištích se spřádá lež. Mnozí lidé chtějí, aby sama dějinná paměť nesla vinu za očerňování, kterého se dopouštějí“ – tato slova napsal papež Lev XIII. v dopise kardinálům 18. srpna roku 1883 (
Saepenumero considerantes). Po víc jak sto třiceti letech, po zkušenostech z totalitních režimů, při pohledu na soudobé sofistikované komunikační techniky a režim utajování, jež je nezbytnou součástí takzvané otevřené společnosti, je zřejmé, že uvedené papežovo hodnocení mělo i prorocký rozměr. Situace je totiž mnohem komplikovanější než byla v předminulém století.
Mezitím se totiž zformoval určitý výklad všeobecných lidských dějin, který se spontánně považuje za závazný bez ohledu na svoji případnou pravdivost a ve kterém jaksi mimochodem není místo pro onu víru v Boha, který je Stvořitelem i Spasitelem. V politice sice existují různé konvence a tendence, ale klást otázku po jejich pravdivosti je opět hodně neslušné. Je pouze dovoleno pohybovat se – třeba i kreativně - v jejich rámci, popřípadě dštít síru na ty, kteří se pohybují v těch odlišných.
Pod záminkou vytvoření třídně spravedlivé společnosti bylo přece dovoleno krást a vraždit. Podobně i pod záminkou humanitární činnosti je možné provozovat sociální inženýrství a obchodovat s lidmi, a to ve spolupráci se státními institucemi, nikoli jen rukama určitých jedinců. Neprůhledná správa mezinárodních finančních toků učinila z politického diskursu pouhé divadelní představení, jehož se někdo chce účastnit jako herec a jinému stačí být divákem.
Je příčinou spáchání zločinu lidská zloba anebo je to naopak zločin, který může v člověku, jenž se stal jeho obětí, vyvolat zlobu? Nedostatečný zřetel, který dnes věřící berou na působení zlého ducha, jenž je proti své vůli jejich polehčující okolností a navíc jim – opět paradoxně - také usnadňuje lásku k nepřátelům, vede mimo jiné k tomu, že jsou lidé v duchu a srdci pokoušeni přenášet boj mezi Spasitelem a Zhoubcem na své vlastní společenství, když se snaží zachránit sami sebe a ohrožují tak spásu svých duší. Věřící se tak zároveň připravuje o radost z již uskutečněného triumfu Spasitele nad ďáblem.
Zamlčování pravdy o původu zla v lidských dějinách vede navíc, dříve či později, k intenzifikaci zloby. Lidstvo po prvotním hříchu nemůže svými vlastními silami vytvořit nic jiného než dokonalou fasádu zdání, kterou evidentně také vytváří. Stěží si lze při zběžném pohledu na výsledky posledních dvou století učinit jiný závěr.
Žádná jiná doba totiž neumožnila vládnout tak kolosálním a tak účinně vražedným lžím. Domnívat se, že dnešní doba v sobě tuto dynamiku už nemá, by byla nebezpečná iluze, protože by to znamenalo se domnívat, že lidstvo již vstoupilo do ráje. To se sice určité skupině lidí na této planetě může zdát a patrně také zdá, ale je to pouze virtuální realita, nikoli pravda.
Nezbývá než brát s hodně velkou rezervou to, co si lidé prostřednictvím svých sdělovacích prostředků namlouvají, a snažit se spíše žít tak, aby to nepotřebovalo žádné dodatečné vysvětlení či prezentaci. Ke šťastnému životu člověk, díky Bohu, nepotřebuje tiskového mluvčího.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
