Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Na Giuliovi Andreottim jsem obdivoval duševní sílu, s níž podstoupil dlouholeté soudní procesy; s Giorgem Napolitanem mne pojilo upřímné přátelství, posilované společnou zálibou v hudbě; Francesco Cossiga se mne ještě jako kardinála snažil přesvědčit o nutné rehabilitaci jansenismu“, píše Benedikt XVI. ve vzpomínce na italské politické osobnosti, jíž přispěl do právě vydávané knihy „Zátibeří“ (Alessando Acciavatti, Oltretevere, Piemme 2018), která bohatě dokumentuje vztahy mezi hlavami katolické církve a Italské republiky od jejího založení roku 1946. Kromě osmistránkových pamětí emeritního papeže do ní autor, historik a právník Alessandro Acciavatti, zařadil dopis papeže Františka a svědectví dalších osobností italského veřejného života.

Don Giussani a Del Noce
Úvaha Benedikta XVI. se datuje srpnem 2016 a byla reakcí na návštěvu tehdy dvaatřicetiletého autora knihy, který emeritního papeže seznámil se svým projektem. Benedikt XVI. svůj příspěvek pojal skutečně pečlivě a odvíjí jej od svých prvních návštěv Itálie a lidí, které tehdy potkal. Cituje italské teology a dodává: „Překvapivě se však zrodily rovněž kontakty s italským politickým a kulturním světem. Na této úrovni sehrálo podstatou roli setkání s donem Giussanim, jehož hnutí Comunione e Liberazione jsem měl možnost poznat již dříve, při zakládání mezinárodního časopisu Communio, což, dle mého soudu, byla na počátku sedmdesátých let důležitá mezinárodní událost. Prostřednictvím tohoto setkání jsem vstoupil do kontatku s Roccem Buttiglionem a – bohužel pouze nepřímo – s významným filosofem del Noce, s nímž jsem se bohužel již nemohl osobně setkat“.

Po Rosminiho blahořečení chtěl Cossiga rehabilitovat Jansenia
Benedikt XVI. dále zmiňuje Francesca Cossigu (italským prezidentem 1985-1992, pozn. překl.), s nímž se poprvé setkal při jedné státní návštěvě. „Při té příležitosti vystoupili mnichovští filharmonici pod taktovkou Sergiu Celibidacheho. Když jsme vycházeli ze sálu, Cossiga si mne všimnul, ihned mi vyšel vstříc a srdečně mne pozdravil s tím, že si mne už dlouho přeje poznat“, popisuje emeritní papež. „Od té chvíle neustaly pravidelné kontakty. Cossiga byl mužem mimořádně široké kultury, četl velké teology své doby, počínaje De Lubacem přes Congara, Daniélou až po Rahnera, jehož obsáhlé dílo „Uvedení do pojmu křesťanství“ prý nicméně po šedesáti stranách odložil, protože je nepovažoval za plodnou četbu. Cossiga se trvale zabýval duchovními otázkami své doby, církve a teologie. Byl to neklidný a zároveň živě se zajímající duch, jehož ustavičně poháněla vůle k dialogu. O prázdninách jsme se vícekrát potkali také v Brixenu. Navíc mne zásoboval knihami, kupříkladu mi daroval obsáhlý životopis De Gasperiho. O politických problémech v úzkém slova smyslu jsme nediskutovali, zato o duchovní situaci našeho století již ano. Horlivě se zabýval Rosminim a velice mu záleželo na tom, aby jej zprostil odsouzení ze strany Svatého officia. Beatifikace tohoto jeho oblíbeného katolického filosofa pro něj znamenala výjimečné uspokojení“, vysvětluje Benedikt XVI. a pokračuje: „Cossiga ovšem po blahořečení kdysi odsouzeného Rosminiho vznesl nevšední požadavek – chtěl napomoci k beatifikaci Jansenia. Jestliže se totiž Cossiga na jedné straně vyznačoval velice otevřeným a širokým myšlením a byl ochotný k dialogu, který vydatně vybočoval z ortodoxních hranic, na druhé straně – ve své osobní zbožnosti – byl velice přísným člověkem. Značnou důležitost přikládal svátosti smíření, a proto mu bylo blízké Janseniovo smýšlení a chtěl přispět k jeho rehabilitaci. Vzpomínám na Cossigu s vděčností jako na vysoce duchovního a dojemně lidského člověka“.

Andreottiho duševní síla a smysl pro humor
Emeritní papež se ve svých vzpomínkách věnuje rovněž Giuliu Andreottimu (od roku 1947 byl předsedou sedmi italských vlád a zastával také další politické funkce, pozn. překl.). „Potkával jsem ho jen zřídka, ovšem pravidelně mi domů zasílal lístky s výroky, které se mi často vryly do mysli, a o Vánocích mne obdarovával výjimečně vybranými dary. Obdivoval jsem na něm dvojí – rozvinutý smysl pro humor, kterým dokázal odlehčit politickou scénu, a především duševní sílu, která se prověřila v dlouhých letech procesu, vedeného vzhledem k jeho údajné příslušnosti k mafii, během nichž utrpěl zrůdnou veřejnou potupu a byl hluboce zraněn ve své cti a důstojnosti. Pouze člověk veliké vnitřní síly mohl takové roky překonat, aniž by vnitřně zahořkl...“ V pamětech Benedikta XVI. na osobnosti italského kulturně-politického panoramatu vstupují krátce na scénu také filosof a politik Marcello Pera, paulín don Antonio Tarzia, italský nakladatel Ratzingerových děl, Carlo Azeglio Ciampi (prezident Italské republiky v letech 1999-2006) a konečně v poněkud delším zastavení Giorgio Napolitano, který byl hlavou italského státu po většinu let Ratzingerova pontifikátu. „Osobně jsem prezidenta Napolitana poznal u příležitosti jeho oficiální návštěvy Vatikánu 20. listopadu 2006. Vyhledal mne necelých šest měsíců po nástupu do nejvyšší funkce, ačkoli v jeho případě se mé nejkrásnější vzpomínky pojí k návštěvě, kterou jsem vykonal v Kvirinálu 4. října 2008, na svátek patrona Itálie, sv. Františka z Assisi.

Přátelství s prezidentem Napolitanem se zrodilo skrze hudbu
„Samozřejmě jsem dlouhodobě sledoval jeho politické vystupování a zejména na mne zapůsobila jeho činnost v úřadě předsedy italské poslanecké sněmovny, která se vyznačovala přísnou objektivností a skutečnou nestranností“, prohlašuje emeritní papež. „Bylo zřejmé, že jeho představa o komunistické straně se lišila od toho, jak jsme tento jev znali my na základě německých dějin. Nepochybně si velmi brzy prošel cestou ujasnění svých politických idejí, které ho přivedlo k hlubokému setkání s židovsko-křesťanskou tradicí – kulturou a civilizací víry – a připravilo ho na břemeno nejvyšší odpovědnosti za jeho zemi, Itálii. Díky němu, byť v protichůdnosti duchovních tradic, nicméně dospěl k základní myšlence o spravedlnosti a pravdě, která může zemi dodat vnitřní jednotu. Již naše první setkání naznačilo širokou a hlubokou konvergenci v základních postojích, které jsou dnes v sázce.“

„Intenzívnější setkávání, které bych mohl nazvat přátelstvím“, doplňuje Benedikt XVI., „se kuriózně zrodilo skrze hudbu. Sv. Jan Pavel II. měl ve zvyku každoročně zvát na velký koncert v aule Pavla VI., při kterém pokaždé vystupoval nějaký významný evropský orchestr. V této tradici jsem samo sebou pokračoval a zejména jsem v Římě představil tři známé bavorské orchestry – státní bavorský orchestr, mnichovské filharmoniky a symfonický orchestr bavorského rozhlasu. Na tyto koncerty byl v návaznosti na tradici, zavedenou Janem Pavlem II., zván rovněž prezident republiky, který vždy pozvání s radostí přijal. Nečekaným překvapením byl koncert, který se jednou k mým narozeninám rozhodl zorganizovat prezident Napolitano a který se také konal v aule Pavla VI. Hrály při něm významné italské orchestry. Napolitano je skutečným znalcem klasické hudby. Byl přítelem Claudia Abbada, dlouholetého dirigenta berlínských filharmoniků, přičemž oba svou příslušnost ke komunistické straně vnímali jako projev nového humanismu, který zamýšlel uchovat a zároveň opětovně zpřítomnit vysoké hodnoty předchozí humanistické tradice. Napolitano navíc podporoval Daniela Barenboima při formaci jeho orchestru, složeného z Židů a Palestinců, a jednou tohoto dirigenta s orchestrem pozval k nám, do Castel Gandolfa.“

„Stalo se zvykem“, objasňuje emeritní papež, „že prezident se svým hostitelem před začátkem koncertu chvíli mluvili v salonku vedle auly. Tento protokolární akt se v našem případě změnil ve skutečný dialog, při kterém jsme debatovali o závažných otázkách, před nimiž dnes lidstvo stojí. Takto se rozvinul stále hlubší, blízký vztah, který dospěl k setkáním zcela mimo protokol. Ještě dobře uchovávám v paměti posezení v zahradě v Castel Gandolfu, kde jednou byla také prezidentova manželka, Clio Bittoni. Napolitano mne rovněž pozval k osobní schůzce do jedné z prezidentských rezidencí, avšak z vnějších důvodů k ní již bohužel nedošlo. Potěšilo mne, že mne pak přišel navštívit do mého malého kláštera Mater Ecclesiae. Jisté je, že pro Itálii bylo štěstím, že ji právě takový člověk vedl v nelehkých dobách a úskalími všeho druhu“, uzavírá Benedikt XVI. své vzpomínky na setkávání s italskými politiky a prezidenty v právě vycházející knize „Zátibeří“.