Nový portál Vatikánského rozhlasu

Zašli jsme za mons. Gianfrankem Ravasim, biblistou a prefektem Ambrosiánské knihovny v Miláně. Je odpoledne 1. dubna a náš rozhovor je jakousi přestávkou v úvahách nad zprávami o zdraví Svatého Otce, jež se hromadí a jsou stále přesnější. A svět se modlí. Mnoho lidí už jede vlaky do Říma, jakoby ho nechtěli nechat samotného v tak těžké chvíli.

Monsignore, jaký smysl má papežovo utrpení vysílané televizí, do podrobností ukazované, komentované lékaři i novináři?

R: Zdá se mi, že můžeme vyhmátnout dva aspekty. První se týká faktu, že ve větší části současného světa se utrpení a bolest považuje za něco pohoršlivého, ba nestoudného, co se nemá ukazovat. Jan Pavel II. naopak dosvědčoval, že se člověk nemá stydět ve chvílích slabosti. Smrt je přirozenějším aktem každého života...?

A druhý aspekt?

R: Ten se týká nás Evropanů, kteří máme v tradici obřadný pláč. Dobrá, v tomto případě jakoby papež chtěl znovu číst a zvovu vysvětlovat bolest, tímže ji chápe v opravdovější, křesťanském světle. Pro každého křesťana, totiž tajemství vykoupení prochází skrze utrpení a smrt Boha...

Pro filozofy Bůh netrpí a neumírá...

R: Ano, pro některé filozofy... Avšak Kristus trpí a umírá. V jeho poselství je zvrat, který filozofie může vyhmátnout pouze vírou: Bůh neuzavírá svou pozemskou existenci jako hrdina, ale volí přechod temným tunelem bolesti a smrti. V této fázi nepřestává být Bohem a zanechává semeno věčnosti a nekonečna právě uvnitř našeho lidství.

To znamená, že Jan Pavel II. přidal ke svým četným poselstvím také tohle?

R: V jistém smyslu je to jeho poslednín poselství a také nejsilnější. Vyjádřil je svým vlastním utrpením, tímže je neskrýval, jak jsme řekli, a zároveň nám jasně řekl, že bolest a smrt po příchodu Krista nejsou už jako dříve. Prostě, že bolest a smrt je legitimace člověka. Bůh vstupuje to temné oblasti, v níž bydlí člověk. A místo Boha Stvořitele nastupuje Bůh Vykupitel, který se setkává se samou existencí, s životem svého tvora.

Svatý Otec tedy ukázal, že bolest a utrpení nejsou eixstenciální otázkou , nýbrž teologickou...

R: Ano, a naprosto jasně neodvolatelně. Řekl bych že jsou srdcem křesťanského poselství.

Monsignore, ohlédneme-li se zpátky, co vám tak přichází na mysl o tomto pontifikátu?

R: Příliš mnoho věcí, nesmírné množství. Bylo by třeba mít nezměrně mnoho času, aby se jen uspořádaly. Jan Pavel II. obrátil naruby zvyky a obyčeje jako málo kdo. První věc, na niž si vzpomínám v mezináboženském dialogu, který zahájil. Vzpomínáte si na Assisi? Psal se rok 1986. On byl tam, uprostřed představitelů všech vyznání, neseděl na trůně, s olivovou ratolestí v ruce. Světová náboženství se v té chvíli stávala prameny pokoje. A v Jeruzalémě? Byl rok 2000. S hůlčičkou v ruce se shrbený papež přiblížil ke Zdi nářků a do škvíry mezi kvádry vložil list s modlitbou, v níž prosil o odpuštění za jednání některých křesťanů v průběhu dějin.

Už v roce 2000...

R: Ano, právě ve Svatém roce. Vzpomínáte si při otvírání Svaté brány v basilice sv. Pavla za hradbami? Měl po boku anglikánského primasa, arcibiskupa z Canterbury a metropolitu z konstantinopolského patriarchátu...

Tak se tedy papež obrátil na různá náboženství, pak na ?starší bratry?, židy a pak na křesťany? R: Právě tak. Ale nesmí se zapomínat na rok 1985 v Casablance. Tehdy pozdravil vedoucí představitele islámu a políbil Korán...

Tedy mocný ekuemnismus?

R: Vedl jej tak že stál vždy na hranici a stále hleděl za ni, nicméně pevně stál ve vlastní identitě.

Avšak zůstala hořká příchuť v ekumenismu?

R: Snad ano, myslíme-li na dva cíle, které nemohl dosáhnout: Moskvu a Peking.

A jakou církev po sobě zanechává?

R: Velmi různorodou, která má v sobě všechny odstíny světa. Zanechává církev méně rozprášenou jako předtím, pevně sevřenou a ne soustřeďenou na Evropu. Je to církev, jež trpí se současným světem, který cítí ve svém nitru krizi a těžkosti, ale je také skutečností, zakotvenou na pevné ose, na níž se mohou připoutat loďky místních církví.

A nástupce?

R: Ten bude stát před naléhavým dědictvím. Všichni papežové zanechali stopu, ale tento Petrův nástupce změnil epochu. Jistě bude moci dělat rozhodnutí, nastupovat cesty... vložme to do rukou Prozřetelnosti, konec konců je to její záležitost než naše.

A nadcházející konkláve?

R: Kardinálové budou ubytování s větším pohodlím v nově rekonstruovaném domu sv. Marty, ale přísně doděleni od vnějšího světa. Místo volby bude ovšem Sixtinská kaple. Budou mít k dispozici telematické nástroje, jaké dřív nikdy neměli, i když je nebudou užívat a bude jich značný počet (117). Jsou to představitelé celosvětové katolické reality.

Afričan? Nebo Jihoameričan?

R: Co na to odpovědět, všechno je možné. Mohu říci, že v konkláve budou dva moji spolužáci kuriální kardinál Attilio Nicora a Norberto Rivera z Cittá di Mesico. Můžeme dodat, že po jeho svolání se brzo dočkáme nového nástupce apoštola Petra. V posledních dvou staletích byla konkláve krátká.