1. Ještě jednou, při probírání liturgie nešpor s různými žalmy a chvalozpěvy, jsme slyšeli úchvatný a základní hymnus, který zařadil apoštol Pavel do Listu Filipanům (2,6-11).
Už v minulosti jsme zdůraznili, že text zahrnuje dva pohyby: sestupující a vystupující. V prvním Ježíš Kristus volí sestup ze záře božství, které mu podle přirozenosti patří až k ponížení ?smrti kříže?. Tak ukazuje, že je pravý člověk a náš vykupitel, s autentickou a plnou účastí na naší bolesti a smrti.
2. Druhý pohyb, onen vzestupný, odhaluje velikonoční slávu Krista, který se po své smrti znovu zjevuje v záři své božské velebnosti.
Otec, který přijal úkon poslušnosti Syna ve Vtělení a v Utrpení, ho nyní nepřekonatelným způsobem ?vyvyšuje?, jak to vyjadřuje řecký text. Toto vyvýšení je vyjádřeno nejen uvedením na trůn po pravici Boha, nýbrž také, že je dáno Kristu ?Jméno nad každé jiné jméno? (v. 9.).
Nyní, v biblickém jazyku, ?jméno? označuje pravou podstatu a specifickou funkci nějaké osoby, ukazuje její vnitřní a hlubokou skutečnost. Synovi, který se z lásky ponížil ve smrti, Otec uděluje nesrovnatelnou důstojnost, nejvznešenější ?Jméno?, totiž ?Pán?, vskutku jméno samého Boha.
3. Vždyť vyznání víry, jež sborově zanotuje nebe, země i podsvětí, které poklekly v adoraci, je jasné a výslovné: ?Ježíš Kristus je Pán? (v. 11). V řečtině se tvrdí, že Ježíš je Kyrios, bezpečně královský titul, který v řeckém překladu bible vyjadřoval jméno Boha, zjevené Mojžíšovi, svaté a nevyslovitelné Jméno.
Na jedné straně je tedy uznání univerzální svrchované vlády Ježíše Krista, který přijímá poctu všeho stvoření, viděné jako nějaký poddaný klečící u jeho nohou. Na druhé straně však manifestační provolání víry prohlašuje, že Kristus existuje v božské formě nebo stavu, tím, že ho prezentuje jako Toho, který je hoden, aby se mu všichni klaněli.
4. V tomto hymnu se zmínka o pohoršení kříže (srov. 1 Kor 1,23) a ještě předtím zmínka o pravém lidství Slova, které se stalo Tělem (srov. Jan 1,14), splétá a vrcholí v události zmrtvýchvstání. Po obětní poslušnosti Syna následuje oslavující odpověď Otce, k níž se připojuje klanění lidstva a stvoření. Jedinečnost Krista se vynořuje z jeho dokonalé poslušnosti ?až k smrti?. Plán spásy má v Synu své plné dovršení a věřící jsou vyzýváni ? především v liturgii, ? aby ji hlásali a žili z jejích plodů.
Toto je cíl, k němuž vede kristologický hymnus, který po staletí církev rozjímá, zpívá a považuje za vůdce životem: ?Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš? (Fil 2,5).
5. Svěřme se nyní meditaci, kterou sv. Řehoř Naziánský moudře splétá nad naším hymnem. ?V jedné básni ke cti Krista velký učitel církve ze IV. století prohlašuje, že Ježíš Kristus ?se nezřekl žádné konstitutivní části své božské přirozenosti, a přesto mě spasil jako uzdravovatel, který se sklání nad mokvající rány... Byl z rodu Davidova, ale byl stvořitelem Adama. Nosil tělo, ale byl také cizí tělu. Narodil se z matky, ale z panenské matky; byl ohraničený, ale také byl nesmírný. Přijala ho stáj, ale jedna hvězda přivedla mudrce, kteří přišli a přinesli mu dary a poklekli před ním. Jako smrtelník bojoval s ďáblem, ale protože byl nepřemožitelný, zvítězil na pokušitelem v trojím zápase,... byl obětí, ale také veleknězem; byl obětníkem, a přesto byl Bohem. Obětoval Bohu svou krev a tak očistil celý svět. Kříž ho držel vyvýšeného od země, ale zůstal přibit hřeby hříchu... Sestoupil k mrtvým, ale znovu vstal z pekla a vzkřísil mnohé z těch, kteří byli mrtví. První událost je vlastní lidské bídy, ale druhá se sluší bohatství netělesného bytí... Onu pozemskou formu vzal na sebe nesmrtelný Syn, protože tě má rád?. (Carmina arcana, 2; Collana di Testi Patristici, LVIII, Roma 1986, str. 236-238)
Přeložil J. Koláček, S. J.
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
