Texty k letošním zastavením Křížové cesty před římským Koloseem, kterou na Velký pátek tradičně vede Svatý otec, napsal známý milánský exegeta a knihovník Ambroziánské knihovny Mons. Gianfranco Ravasi. Ten Vatikánskému rozhlasu odpověděl na několik otázek. První se týkala ústředního poselství jeho meditací:
Přístup, který jsem zvolil je evidentně jiný než ten, jenž byl zvolen předcházejícími autory. Ti preferovali spíše morální zaměření, někdy více existenciální, jindy třeba i trochu poetické, když v případě básníka Maria Luzi sám Kristus vypráví o svém Utrpení; anebo i kard. Ratzinger, který nabídl k zamyšlení určitý druh teologické reflexe, která však artikulovala existenci samotného posluchače. Vybral jsem si vypravěčsko-meditativní sloh. Poněvadž jsem exegeta, chtěl jsem v jistém smyslu znovu předložit text s jeho různými odstíny, protože text samotný je sice dobře znám, ale možná ne vždy ve všech jeho zabarveních. Osnova 14 zastavení je vzata z vyprávění o Umučení podle Lukášova evangelia, které bude letos čteno při liturgii. Z druhé strany jsem chtěl zprostředkovat dimenzi meditativně-kontemplativní, která umožňuje vidět jak se krvavé kroky Krista dodnes v jistém smyslu vrývají, zanechávají stopu na cestách našeho soudobého světa.
Je tolik Křížových cest lidstva, dnes jako včera, a Bůh je chtěl na sebe vzít?
Ano, právě k tomu směřuji. Kristova cesta je ve skutečnosti cestou Syna člověka ? což je biblický výraz označující lidství, ale znamená také jeho transcendentnost. V Bibli se tento termín vyskytuje s dalšími, řekněme božskými ozvěnami. Z tohoto důvodu musíme vidět postavu Krista ? podle křesťanské teologie ? jako bratra lidského rodu. Nezapomínejme nikdy na to, že pašijové vyprávění evangelistů se pokouší obsáhnout jako celé to temné spektrum utrpení: od fyzického utrpení, přes strach ze smrti, opuštění od přátel a zradu až po onen nejvyšší moment, kterým je dokonce mlčení Boha. Kristus je proto opravdu naším bratrem na všech křížových cestách lidstva, ve všech jeho utrpeních. Některé z těchto situacích jsem chtěl připomenout. Z druhé strany však netřeba zapomínat na to, že je také Synem Božím, třebaže redukován na pouhou manipulovatelnou mrtvolu, když se ocitá pohřben v hrobě.. A právě proto, že je Synem Božím, se v něm na cestách temnými galeriemi naší bolesti, naší smrti, skrývá jiskra, zárodek věčnosti, života, naděje, Velikonoc. Proto, bolest a smrt, po té, co jimi prošel Kristus, Syn Boží, už nejsou stejné jako předtím.
Co znamená Ježíšův výkřik: ?Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil??
Jistě, musíme říci, že na první pohled se zdá, že Kristova smrt ? alespoň jak to vyprávějí Matouš a Marek s tímto posledním výkřikem ? je, řekli bychom, ohavná smrt. Bůh vykřikne a ? jak poznamenává evangelista ? ?mocný hlasem zvolá a vydechne?. Tato citace vskutku vyjadřuje krajní neútěchu, která není zoufalstvím, ale právě krajní neútěchou, protože Kristus zakouší to, co zakoušíme i my v některých momentech našeho života, možné i v poslední, mezní situaci, na hranici naší existence, kterou je smrt. V této chvíli zakouší mlčení Otce, které bylo pro Něho maximálním možným spojením s naším lidstvím. Nicméně, nelze nikdy zapomínat na to, že podle hebrejské tradice, cituje-li se začátek nějakého žalmu, biblického textu, chce se tím připomenout celý ten text, celý jeho obsah. Nuže, tento liturgický 22 (21) Žalm je žalmem, který se začíná tímto výkřikem, ale končí určitým zpěvem chvály, určitým svého druhu Te Deum: ve skutečnosti tedy zahajuje Velikonoční jitro. Je proto zapotřebí číst tento text z jedné strany s vší tou temnou bolestí, kterou obnáší Boží mlčení, ale z druhé strany také s touto nadějí rána, které přijde. A Lukáš podává poslední slova z Ježíšových úst, která tvoří jiná citace žalmu, žalmu 31: ?Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha?.
Říká O.Gianfranco Ravasi, autor textů pobožnosti Křížové cesty, kterou povede Svatý otec na Velký pátek před římským Koloseem.
Přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
