Dnešní podoba baziliky svatého Šebestiána odkazuje do značné míry k rekonstrukci provedené na počátku 17. století. Předcházely jí však některé ranější úpravy z konce středověku. Roku 1431 pozval papež Evžen IV. do přilehlého kláštera cisterciáky. Krátce poté vznikl portikus baziliky, restaurovaný v renesančním období jedním z opatů, Sixtem de Rocco. Ten také nechal chrám nad katakombami vyčistit a vybavit novým zařízením. Právě jemu vděčíme rovněž za velmi detailní popis baziliky, z kterého se dozvídáme, že hlavní oltář stál uprostřed chrámu jako neklamný znak více než tisícileté úcty k památce apoštolů Petra a Pavla, kteří zde byli za posledních pronásledování křesťanů uloženi.
Důležitý přelom v dějinách baziliky sv. Šebestiána při Via Appia přinesla církevní reforma po tridentském koncilu. Do rámce všeobecné obnovy nábožesnkého života patřilo také obnovení úcty k prvním svědkům víry, k mučedníkům z římských katakomb. Vedle Karla Boromejského se o ni zasloužil ještě další z velkých světců katolické reformace, sv. Filip Neri. Bazilika svatého Šebestiána se stala důležitým zastavením na pouti do sedmi hlavních římských chrámů. V 60. letech 16. století byly proto podniknuty významné změny v interiéru. Centrální oltář byl zrušen, aby nebránil přívalu poutníků. Kult sv. apoštolů byl přenesen do Platonie a za presbytářem vznikl oltář zasvěcený mučedníkům z katakomb, který se stal cílem poutnických cest.
Pouť k sedmi římským chrámům představuje prastarou tradici, sahající až ke sv. Řehořovi Velikému. V novodobé historii však vděčí za oživení právě populářnímu římskému světci sv. Filipovi Nerimu. Pěší pouť do sedmi nejvýznamnějších chrámů města Říma, kterou poutník prošel za pouhých 24 hodin, nebyla chápána jako cesta pokání. Sv. Filip, který ji oživil počínaje rokem 1552, měl v úmyslu vytvořit alternativu k nespoutaným radovánkám karnevalů. Cílem bylo přiblížit širokému publiku historii prvních křesťanů. Průvod začínal večer poslední středu před začátkem postu. Od kostela Santa Maria in Vallicella, kde oratoriáni sv. Filipa sídlili, pokračoval průvod přes andělský most, kde ve špitálu sv. Ducha navštívil nemocné, a pokračoval ke sv. Petru, kde proběhla první bohoslužba. Většina poutníků kráčela pěšky za zpěvu písní a ve světle pochodní po místech, na kterých prolili krev první křesťané: Tiberský ostrov, který byl považován za místo prvních křesťanských vězení, Circus Maximus, jenž byl dějištěm krutých poprav, a dalších památných místech. Za úsvitu dorazil průvod ke sv. Pavlovi za hradbami. Tam se konala ranní bohoslužba před slavným dřevěným křížem. Odtud průvod pokračoval právě ke sv. Šebestiánovi na Via Appia, cestou lemovanou četnými připomínkami mučedníků. U sv. Šebestiána vyslechli poutníci kázání a po připomínce mučedníků z katakomb pokračovali směrtem k sv. Janu na Lateránu, pomodlit se před hlavami apoštolů Pera a Pavla a po krátkém zastavení u Svatých schodů cesta pokračovala k bazilice svatého Kříže Jeruzalémského, ke sv. Vavřinci za hradbami a poslední etapa vedla k Santa Maria Maggiore, před obraz Salus Populi Romani.
I přes obnovenou popularitu byl celkový stav baziliky v té době bídný. Svědčí o tom rozhodnutí papeže Sixta V., který roku 1586 nahradil v itineráři hlavní poutní cesty Věčným městem baziliku sv. Šebestiána kostelem Santa Maria del Popolo.
Chátrající baziliky se ujal až kardinál Scipione Borghese, synovec papeže Pavla V. a velký mecenáš z počátků barokního umění v Římě. Rozsáhlé restaurační práce byly zahájeny roku 1607. Dohled nad nimi svěřil kardinál Scipione svému oblíbenému architektovi Flamino Ponziovi a Giovannimu de Pomis. Po Ponziově smrti ho vystřídal v čele díla Vlám Jan van Santen, zvaný Vasanzio.
Restaurační práce se dotkly všech důležitých částí baziliky, od Platonii, místa apoštolského kultu, až po uspořádání atria a novou fasádu. Uvnitř byla položena nová dlažba, loď završil nový dřevěný kazetový strop, nově byly uspořádány oltáře a započalo se s konstrukcí dvou nových kaplí: kaple sv. Šebestiána a kaple relikvií. Restaurační práce se řídily programem inspirovaným raně křesťanským revivelem. Architekti dbali na obnovu některých typologických rysů původního chrámu. Práce na náročné rekonstrukci byly dokončeny až Francescem Barberinim, který kardinála Scipioneho v roli patrona baziliky vystřídal.
Z dalších architektonických změn za zmínku stojí kaple Albani (1712), postavená známým architektem římského pozdně barokního klasicismu Carlem Fontanou na objednávku papeže Klementa XI., který také roku 1714 učinil z baziliky farní kostel.
Kompozice vnitřku baziliky je dílem Flaminia Ponzia. Pozornější pohled dovolí najít ve zdánlivě prostém členění bílých stěn poměrně složitý rytmus. Pilastry rytmizují různě hluboká pole stěny jednolodí a rozehrávají jemnou stínohru, ze které vystupují oltáře, vchody a náhrobky. Pointou lodi kostela však je prosvětlený presbytář. Vévodí mu obraz Ukřižování od Innocenza Tacconiho (1613-14), jehož surovému vzezření ještě přispívá technika tempery na stěně. Presbytář je zcela v duchu potridentského chápání liturgie koncipován jako prostor jiného řádu. Architekt ho pojal jako centrální kapli završenou kupolí, osvětlenou velkými okny. Víc než mřížka nebo o schod vyšší úroveň dlažby dává právě světlo vyniknout presbytáři se svatostánskem jako obrazu Nového Jeruzaléma, kde všechny spojí pohled na Beránka.
První kaple vpravo, dokončená r. 1627 pod patronátem bavorského vévody Maxmiliána, uchovává relikvie, za kterými po staletí poutníci do baziliky putovali. Mezi nimi jeden z šípů, které zranili sv. Šebestiána, hlavu papež Kalixsta a také kámen, do kterého se podle tradice otiskly Ježíšovi stopy v okamžiku, když se ukázal Petrovi prchajícímu před pronásledováním z Říma ? epizoda proslavená Sienkiewiczem v románu Quo vadis.
Protějškem kaple relikvií je po levé straně kaple svatého Šebestiána. Na objednávku kardinála Francesca Barberiniho ji provedl Ciro Ferri, který na kardinálův pokyn přesně následoval půdorys právě popsané kaple. Výzdobou však svůj vzor daleko předčila. V oltáři kaple bylo uloženo tělo mučedníka Šebestiána. Jeho statečnost a hrdinskou smrt má poutníkům připomínat také mramorová socha pod oltářem, pro skvělost provedení dlouho připisovaná velkému baroknímu sochaři Berninimu. Podle odborníků však byl autorem modelu nejspíš sám Ciro Ferri, který po Berniniho vzoru dokázal skvěle sladit architekturu kaple s další výzdobou, aby postavil a přitáhl diváka i vnitřně co nejblíže k dávnému svědku jeho vlastní víry.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
