Rádio Vaticana

Nejde o zbožný a zastaralý sentimentalismus

15.9.2008

Benedikt XVI. o Panně Marii Bolestné, Lurdy

Drazí nemocní, drazí průvodci a ošetřovatelé,
drazí bratři a sestry!

Včera jsme slavili Kristův kříž, nástroj naší spásy, který nám zjevuje plnost milosrdenství našeho Boha. Kříž je vlastně místem, kde se dokonale projevuje soucit Boha s naším světem. Dnes slavíme památku Panny Marie Bolestné, kontemplujeme Marii, která sdílí soucit Syna k hříšníkům. Matka Kristova, podle tvrzení svatého Bernarda, vstoupila do Synova utrpení skrze soucit (srov. Homilie na neděli oktávu Nanebevzetí). U paty kříže se uskutečnilo Simeonovo proroctví: srdce Matky bylo probodeno (srov. Lk 2,35), takže i Matka zajisté před mučeným tělem Syna plakala. Její rezervovanost nám nicméně brání změřit propast její bolesti; hloubka tohoto strádání je pouze naznačena tradičním symbolem sedmi mečů. Stejně jako v případě jejího Syna Ježíše lze tvrdit, že toto utrpení přivedlo k dokonalosti také ji (srov. Žid 2,10), což ji uschopnilo přijmout nové duchovní poslání, které jí Syn svěřuje těsně před tím než ?odevzdá svého ducha? (srov. Jan 19,30), aby se stala Matkou Krista v jeho údech. Tehdy prostřednictvím postavy milovaného učedníka Ježíš představuje Matce každého ze svých učedníků a praví ji: ?Hle tvůj syn? (srov. Jan 19,26-27).

Maria je dnes v radosti a slávě Vzkříšení. Slzy prolité u paty kříže se proměnily v úsměv, který už nic nepotlačí, třebaže její mateřský soucit s námi zůstává nedotčen. Zásah Panny Marie do běhu dějin to dosvědčuje a nepřestává v Božím lidu vzbuzovat nezlomnou důvěru k ní: modlitba Memorare (?Pamatuj?) velmi dobře vyjadřuje toto cítění. Maria miluje všechny své děti a soustředí svou pozornost zejména na ty, které jsou jako její Syn během pašijí obětí utrpení, miluje je jednoduše proto, že jsou její děti podle vůle Krista na kříži.

Žalmista, jenž zdáli vytušil toto mateřské pouto, které pojí Kristovu Matku a věřící lid, prorokuje o Panně Marii: ?Velmoži národa se ucházejí o tvůj úsměv? (Žl 45,13). Takto křesťané, povzbuzeni inspirovaným slovem Písma, odedávna hledají tento úsměv Naší Paní, onen úsměv, který umělci ve středověku dovedli tak podivuhodně znázornit a ocenit. Tento Mariin úsměv je pro všechny, ale přesto je určen obzvláště těm, kteří trpí, aby v něm mohli najít útěchu a oporu. Hledat Mariin úsměv není otázkou zbožného či zastaralého sentimentalismu. Je to spíše ten správný výraz živého a hluboce lidského vztahu, který nás pojí s tou, kterou nám Kristus daroval jako Matku.

Touha kontemplovat tento úsměv Panny vůbec neznamená poddat se nadvládě nekontrolované představivosti. Písmo samo nám zjevuje tento úsměv na Mariiných rtech, když zpívá Magnificat: ?Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli? (Lk 1,46-47). Když Panna Maria vzdává díky Pánu, bere si nás za svědky. Maria jakoby předem s budoucími dětmi sdílí to, že jsme radostí, která přebývá v jejím srdci, aby se tato radost stala také naší radostí. Každá recitace Magnificat z nás činí svědky jejího úsměvu. Tady v Lurdech, během zjevení 3. března 1858, Bernadetta kontemplovala Mariin úsměv zcela zvláštním způsobem. Byla to první odpověď, kterou Krásná Paní dala mladé vizionářce, jež chtěla znát její totožnost. Těsně před tím, než se jí představila jako ?Neposkvrněné Početí?, jí dala poznat nejprve svůj úsměv, jako by právě to byla nejvhodnější vstupní brána k odhalení jejího tajemství. V úsměvu nejvýznamnějšího ze všech tvorů nám adresovaného se odráží naše důstojnost Božích dětí, důstojnost, která nikdy neopouští toho, kdo je nemocen. Onen úsměv, pravý odraz něhy Boha, je pramenem neporazitelné naděje. Víme, bohužel, že prodlužované utrpení láme tu nejpevnější životní rovnováhu, otřásá těmi nejpevnějšími jistotami důvěry a někdy vede dokonce až k zoufání nad smyslem a hodnotou života. Jsou to zápasy, které člověk nemůže nést sám bez pomoci božské milosti. Když slova nemohou nalézt vhodné výrazy, nastupuje potřeba láskyplné přítomnosti: usilujme tedy být nablízku nejen těm, s nimiž sdílíme své pokrevní svazky nebo s nimiž nás pojí přátelství, ale i těm, s nimiž sdílíme svazky víry. Kdo by nám mohl být blíže než Kristus a jeho svatá Matka, Neposkvrněná? Kristus a jeho Matka jsou schopni nás chápat a obsáhnout tvrdost probíhajícího zápasu se zlem a utrpením více než kdokoli jiný. List Židům nám v této souvislosti nám o Kristu říká, že má schopnost ?mít soucit s námi, slabými. Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my? (Žid 4,15). Chtěl bych prostě poznamenat k těm, kteří trpí, zápasí a mají pokušení obrátit se zády k životu: obraťte se k Marii! V panenském úsměvu je tajemně skryta síla k dalšímu boji proti nemoci a za život. U ní lze rovněž nalézt milost přijmout beze strachu a bez hořkosti rozloučení s tímto světem v hodině, kterou určuje Bůh.

Jak správná byla intuice krásné francouzské duchovní postavy Dom Jeana-Baptiste Chautarda, který v díle Duše veškerého apoštolátu křesťanům nabízel častá a horlivá ?setkání s pohledem Panny Marie?! Ano, hledat úsměv Panny Marie není zbožný infantilismus; je to touha ? jak praví Žalm 45 ? těch, kteří jsou ?velmoži? (v. 13). Výrazem velmoži či boháči se v řádu víry míní ti, kdo dosáhli vznešené duchovní zralosti a dovedou proto uznat svou slabost a svou chudobu před Bohem. V tomto velmi prostém projevu něhy, kterým je úsměv, vnímáme, že naším jediným bohatstvím je láska, kterou má Bůh k nám a která prochází srdcem té, která se stala naší Matkou. Hledat tento úsměv znamená především chápat nezaslouženost lásky; znamená také umět vyvolávat tento úsměv naším životním úsilím podle slov jejího milovaného Syna, tak jako se dítě snaží vyvolat úsměv matky tím, že dělá to, co se jí líbí. Co se Marii líbí víme díky slovům, kterými se obrátila ke služebníkům v Káni: ?Udělejte všechno, co vám řekne? (srov. Jan 2,5).

Mariin úsměv je pramenem živé vody. ?Kdo ve mě věří,? říká Ježíš, ?potečou proudy vod z jeho nitra? (Jan 7,38). Maria je ta, která uvěřila, a z jejího nitra vytryskly proudy vod, které zavlažují lidské dějiny. Pramen, který Maria tady v Lurdech ukázala Bernadettě, je prostým znamením této duchovní skutečnosti. Z jejího věřícího srdce matky prýští voda, která očišťuje a uzdravuje. Kolik lidí objevilo a zakusilo ponořením do lurdské lázně něžné mateřství Panny Marie a přilnulo k ní, aby lépe přilnulo k Pánu! V liturgické sekvenci památky Panny Marie Bolestné je Maria poctěna titulem ?Fons amoris?, ?Pramen lásky?. Z Mariina srdce skutečně plyne nezasloužená láska, která vyvolává synovskou odpověď, vede ke zdokonalování bez póz. Jako každá matka, a lépe než každá matka, je Maria vychovatelkou lásky. A proto tolik nemocných přichází sem do Lurd, aby se napili z tohoto ?Pramene lásky? a nechali se vést k jedinému prameni spásy, jejímu Synu, Ježíši Spasiteli.

Kristus rozdává svou spásu skrze svátosti a osobám, které strádají nemocí nebo mají handicap, zvlášť skrze milost Pomazání nemocných. Pro každého je bolest vždycky cizinkou. Její přítomnost nemůže nikdy zdomácnět. Proto je obtížné ji snášet, a ještě obtížnější je ? jak to učinili někteří velcí svědci Kristovy svatosti ? přijmout ji jako integrující součást vlastního povolání nebo ? podle slov Bernadetty ? přijmout ?všechno utrpení v tichu, aby se zalíbila Ježíši.? Aby bylo možné něco takového říci, k tomu je třeba projít dlouhou cestou sjednocování s Ježíšem. Navíc je možné ihned se odevzdat Božímu milosrdenství, jak to ukazuje milost svátosti nemocných. Bernadetta přijala tuto svátost během svého života, silně poznamenaného nemocemi, čtyřikrát. Milost této svátosti spočívá v přijetí Krista jako lékaře do svého nitra. Kristus ovšem není lékař na způsob tohoto světa. Aby nás uzdravil, nezůstává stát mimo zakoušené utrpení, ale tiší ho tím, že přichází přebývat k tomu, kdo je zasažen nemocí, aby ji spolu s ním snášel a žil. Přítomnost Krista přichází zlomit izolaci, kterou bolest vyvolává. Člověk už nenese svou zkoušku sám, ale jako trpící úd Krista je přizpůsoben jemu, který se dává Otci a v něm má podíl na zrození nového stvoření.

Bez Pánovy pomoci je břemeno nemoci a utrpení krutě tíživé. Přijetím svátosti nemocných si nepřejeme nést jiné břemeno než Kristovo v síle příslibu, který nám dal, že totiž jeho břemeno se ponese snadno a jeho tíže bude lehká (srov. Mt 11,30). Vybízím osoby, které během této mše přijmou pomazání nemocných, aby vešly do takovéto naděje. II. vatikánský koncil představil Marii jako postavu, v níž je shrnuto celé tajemství církve (srov. LG, 63-65). Její osobní osudy vykreslují profil církve, která je povolána být jako ona pozorná k těm, kdo trpí. Srdečně zdravím složky sanitární a zdravotnické služby, i všechny ty, kteří různým způsobem v nemocnicích a jiných institucích kompetentně a velkoryse přispívají k péči o nemocné. Rovněž personál pohostinství, průvodce a nosiče, kteří pocházejí ze všech diecézí Francie i ze vzdálenějších míst, aby se v průběhu roku starali o nemocné, kteří přicházejí na pouť do Lurd. Chtěl bych jim říci, že jejich služba je velmi cenná. Jsou náručí církve, pokorné služebnice. Rád bych nakonec povzbudil ty, kteří z důvodů své víry přijímají a navštěvují nemocné zejména v nemocničních kaplích, ve farnostech nebo na poutních místech jako je toto. Kéž v tomto významném a citlivém poslání stále zakoušíte účinnou a bratrskou podporu svých společenství.

Charitativní služba, kterou poskytujete, je službou mariánskou. Maria vám svěřuje svůj úsměv, abyste se ve věrnosti jejímu Synu stali pramenem živé vody. To co konáte, děláte jménem církve, jejímž nejčistším obrazem je Marie. Kéž můžete přinášet svůj úsměv všem!

Na závěr bych se rád připojil k modlitbě poutníků a nemocných a spolu s vámi recitoval úryvek z modlitby k Marii z oslav zdejšího Jubilea: ?Protože jsi úsměv Boha, odraz světla Kristova, příbytek Ducha svatého, protože jsi vyvolila Bernadettu v její bídě, ty, Naše Paní Lurdská, jež jsi hvězdou jitřní, bránou nebes a prvním vzkříšeným tvorem,? spolu s našimi bratry a sestrami, jejichž srdce i těla úpí, tě prosíme, vyslyš nás!

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV