Rádio Vaticana

Sv. Pavel předává to, co sám přijal

24.9.2008

Benedikt XVI. na gen.audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
dnes bych chtěl promluvit o vztahu mezi sv. Pavlem a apoštoly, kteří jej předešli v následování Ježíše. Tyto vztahy se vždy vyznačovaly hlubokou úctou a upřímností, která se odvíjela od Pavlovy obrany pravdy evangelia. Přestože byl v podstatě současníkem Ježíše z Nazareta, za jeho veřejného působení nikdy nedostal příležitost k setkání s Ním. Po té, co byl hluboce zasažen na cestě do Damašku, pocítil potřebu poradit se s prvními Mistrovými učedníky, s těmi, které On sám vyvolil, aby nesli evangelium až na konec země.

V Listu Galaťanům podává Pavel důležitou zprávu o kontaktech, jež udržoval s některými z Dvanácti, především s Petrem, který byl vyvolen jako Kéfas, aramejský výraz pro skálu, na které budoval Církev (srov. Gal 1,18), s Jakubem, ?bratrem Páně? (srov. Gal 1,19) a s Janem (srov. Gal 2,9). Pavel je neváhá označit za ?sloupy? Církve. Zvlášť příznačné je setkání s Kéfou (Petrem), k němuž došlo v Jeruzalémě. Pavel u něj setrval 15 dní, aby se s ním ?radil? (srov. Gal 1,19), totiž aby se poinformoval o pozemském životě Zmrtvýchvstalého, který jej ?uchvátil? na cestě do Damašku a postupně radikálním způsobem proměnil jeho bytí. Z pronásledovatele Boží církve se stal hlasatelem víry v ukřižovaného Mesiáše a Božího Syna, víry, kterou se v minulosti pokoušel zničit (srov. Gal 1,23).

Jaké informace získal Pavel o Ježíši Kristu během tří let, které následovaly po setkání u Damašku? V Prvním listě Korinťanům lze rozpoznat dva úryvky, s nimiž se Pavel seznámil v Jeruzalémě a které byly již tehdy formulovány jako základní a konstitutivní prvky křesťanské tradice. Cituje je doslovně, tak jak je přijal, velice slavností dikcí: ?Předávám vám to, co jsem sám přijal.? Znamená to, že trvá na věrnosti tomu, co přijal a co věrně předává novým křesťanům. Jsou to konstitutivní prvky a týkají se eucharistie a vzkříšení. Jde o úryvky formulované už ve třicátých letech. Dostáváme se tak k Ježíšově smrti, pohřbu do lůna země a k jeho vzkříšení (srov. 1 Kor 15, 3-4). Podívejme se na obé: Ježíšova slova při Poslední večeři (srov. 1 Kor 11,23-25) jsou pro Pavla skutečně středem života církve. Církev roste z tohoto středu a stává se tak sama sebou. Kromě tohoto eucharistického středu, z něhož se církev stále znovu rodí, také pro celou teologii sv. Pavla a celé jeho myšlení, měla tato slova značný vliv na osobní vztah sv. Pavla k Ježíši. Na jedné straně dosvědčují, že eucharistie osvěcuje prokletí kříže a činí z něj požehnání (Gal 3,13-14) a na druhé straně vysvětlují význam Ježíšovy smrti a vzkříšení. V jeho listech se ?za vás? z ustanovení eucharistie mění na ?za mne? (Gal 2,20), stává se osobním, protože Pavel ví, že v onom ?za vás? Ježíš poznává a miluje jeho samého. Na druhé straně v Druhém listu Korinťanům (2 Kor 5,14) nacházíme ?za všechny?, kde se ono ?za vás? stává ?za mne? a ?za církev" (Ef 5,25), a tedy také výkupná oběť na kříži ?za všechny? (srov. Řm 3,25). Od eucharistie a v eucharistii církev roste a rozpoznává sebe sama jako ?Tělo Kristovo? (1 Kor 12,27), živené každý den mocí Ducha Zmrtvýchvstalého.

Také text o Vzkříšení nám opět věrně předává tutéž formulaci. Sv. Pavel píše: ?Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti? (1 Kor 15,3-5). Také v této tradici předané Pavlovi se vrací ono ?za naše hříchy,? v němž se klade důraz na dar, který Ježíš učinil ze sebe sama pro Otce, aby nás osvobodil od hříchu a smrti. Z tohoto daru sebe sama vyvodí Pavel strhující a fascinující charakteristiky našeho vztahu ke Kristu: ?Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti? (2 Kor 5,21); ?Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.? (2 Kor 8,9). Stojí za to připomenout komentář, jímž - toho času augustiniánský mnich - Martin Luther, doprovodil tyto Pavlovy paradoxní věty: ?Je to velkolepé tajemství Boží milosti k hříšníkům, že totiž v podivuhodné výměně nejsou naše hříchy již více našimi, nýbrž Kristovými, a Kristova spravedlnost není již více Kristovou, ale naší.? (Komentář k Žalmům z let 1513-1515). A tak jsme spaseni.

V původním kerygmatu (hlásání), předávaném od úst k ústům, stojí za zmínku upozornit na způsob používání slovesa ?je vzkříšen,? namísto ?byl vzkříšen?, které by bylo logičtější v návaznosti na ?zemřel? a byl pohřben.? Slovesná forma ?je vzkříšen? byl zvolena proto, aby se zdůraznilo, že Kristovo vzkříšení je vštípeno do přítomné existence věřících. Můžeme překládat jako ?je vzkříšen a žije dále? v eucharistii a v církvi. Všechna Písma tak vydávají svědectví o smrti a vzkříšení Krista, poněvadž ? jak píše Hugo od sv. Viktora ? ?celé Písmo tvoří jedinou knihu a touto jedinou knihou je Kristus, protože veškeré Písmo mluví o Kristu a v Kristu dochází svého naplnění.? (De arca Noe, 2,8). Může-li sv. Ambrož Milánský říci, že ?v Písmu čteme Krista,? je tomu tak proto, že prvotní Církev v interpretaci celého Písma Izraele od Krista vycházela a k Němu se vracela.

Rozfázování zjevení Zmrtvýchvstalého nejprve Kéfovi, pak Dvanácti, více než pětistům bratří a Jakubovi uzavírá narážkou na osobní zjevení, kterého se Pavlovi dostalo na cestě do Damašku: ?Naposled ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.? (1 Kor 15,8). Jelikož pronásledoval Boží církev, vyjadřuje v tomto vyznání svou nehodnost být považován za apoštola na stejné úrovni jako ti, kdo jej předešli. Avšak Boží milost v něm nebyla nadarmo (1 Kor 15,11). Důležitá je identita a jedinečnost hlásání evangelia. Oni stejně jako já kážeme stejnou víru, stejné evangelium Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých a dává sebe sama v nejsvětější eucharistii.

Důležitost, kterou Pavel přičítá živé Tradici Církve a předává ji svým obcím, ukazuje, jak mylná je představa těch, kdo připisují Pavlovi vynález křesťanství. Dříve než začal hlásat Ježíše Krista, svého Pána, setkal se s ním na cestě do Damašku a setkával se s ním v Církvi, pozoroval jeho život ve Dvanácti a v těch, kdo ho následovali po cestách Galileje. V dalších katechezích budeme mít příležitost podívat se hlouběji na to, co Pavel přinesl prvotní církvi. Poslání evangelizovat pohany, které obdržel od Zmrtvýchvstalého, však muselo být potvrzeno a garantováno těmi, kdo jemu a Barnabášovi podali pravici na znamení, že schvalují jejich apoštolské působení a jejich evangelizaci a přijímají je do jediného společenství Kristovy církve (srov. Gal 2,9). Tak můžeme porozumět, že výraz ?přestože jsme poznali Krista podle těla? (2 Kor 5,16) neznamená, že by jeho pozemská existence měla chabý dopad na naše zrání ve víře, nýbrž to, že od okamžiku vzkříšení se mění způsob, jakým s ním vstupujeme do vztahu. On je zároveň Syn Boží, ?tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, jak to připomíná Pavel na začátku Listu Římanům (1,3-4).

Čím více se snažíme nalézt stopy Ježíše z Nazareta na cestách Galileje, tím víc můžeme chápat, že On na sebe vzal naše lidství, sdílel je ve všem, kromě hříchu. Naše víra nemá původ v mýtu, ani v nějaké ideji, nýbrž v setkání se Zmrtvýchvstalým v životě církve.

Přeložila Johana Bronková.

Česká sekce RV