Rádio Vaticana

Almužna

3.10.2008

Homilie k 27. neděli v mezidobí

Jenom Chesterton dokáže být tak vtipný, když ironisuje lidský postoj k dobročinnosti. Stál jsem v kostele ? zní vyprávění ? a poslouchal jsem kázání kněze, který vybízel lidi, aby přispěli na nějaký dobrý účel. Mluvil s takovým nadšením, že jsem se hned rozhodl: ?Dám na to 50 penízků.? Kněz kázál dál. Zdálo se mně to dlouhé. Po deseti minutách jsem si pomyslil, že 25 stačí. Ale kázání pokračovalo. Po dalších deseti minutách jsem si pomyslel, že mohou přispět jiní, zámožnější a ne zrovna já. Když pak za chvíli kázání skončilo a přišli ke mně s táckem, na který už jiní něco vložili, vzal jsem si z něho peníz pro svou vlastní kapsu.

V kostelích se vždycky vybíralo na chudé. Dávat almužnu se považuje za podstatnou křesťanskou ctnost. Píše o tom už sv. Pavel a sv. Jakub. Ale to řecké slovo už hodně změnilo svůj význam. Dát někomu almužnu dnes znamená najít v peněžence nejmenší možný penízek, který poslouží k tomu, abych se zbavil toho, kdo prosí. Řecké elemosyné označuje na prvním místě vnitřní postoj: smilovat se, mít milé srdce, pocítit bídu druhého, jakoby byla naše vlastní. K Bohu se modlíme: Kyrie eleison, Pane smiluj se nad námi! Abychom to odůvodnili, máme si pomyslit: Tak jako my se smilováváme nad jinými. Nemusí to být vyjádřeno peněžně. Může to být pomoc v práci, dobré slovo. Ale peněžní podpora potvrdí, že ta potěšující slova nejsou jenom limonádovou útěchou, dávají jim hmotnou váhu. Ale i ta váha může být velmi rozličná.

V první křesťanské literatuře najdeme mnoho homilií, které mluví o almužně. Jak ji vysvětlují? Velmi radikálně. Jmění je ve světě totiž nerovně rozdělené. Jsou tu boháči a chudí, přesycení a hladoví. Jak to mohl Bůh dopustit, když miluje všechny? Odpověď sv. Bazila je prostá: Chce, aby se ta situace stala příležitostí k vzájemné lásce, abychom se naučili spolupracovat s dobrotou Stvořitele. Dobroty země jsou v podstatě společné, určeny pro všechny k nutné potřebě. Někdo má ovšem víc než potřebuje. To ?víc? už tedy není jeho, je povinen je rozdělit potřebným. Ponechá-li si to pro sebe, dopouští se nespravedlnosti. Bazil ho přirovnává k člověku, který v divadle okupuje dvě místa k sezení pro sebe, zatím co jiní stojí.

Jmění je tedy svou povahou zásadně společné. Když ty texty čteme, máme skoro dojem, jakoby se tu hlásal radikální marxismus. Takové společeství jmění se totiž uskutečňuje i v klášteřích, pro které sv. Bazil napsal dodnes platná pravidla. Tam opravdu čteme, že je bezbožný ten, kdo nazývá nějakou věc svou vlastní. Jak to srovnat s normální morálkou, která vždycky hájila právo na soukromé vlastnictví a odsuzuje každou krádež? Abychom dali správnou odpověď, musíme vyjít ze základní pozice. Bazil bezesporu uznává právo na soukromé vlastnicví, ke kterému člověk přišel svou prací a legální cestou. Je to jeho, ale je mu to dáno k tomu, aby toho užil k dobrému. Co je v tom případě dobré? Na prvním místě vlastní potřeba osobní, rodinná, i podmínky práce, kterou vykonává. Ostatní je dáno k tomu, aby se to stalo prostředkem lásky k bližnímu. Kdyby mu to bylo násilně vyvlastněno, zmaří se původní účel, násilím se vztahy lásky neuskuteční, naopak se přiostří třídní boj a nenávist.

Dobrý příklad v této situaci mají dávat právě mniši, řeholní společnosti, které Bazil založil. Jsou tu lidé, kteří se zcela dobrovolně zříkají vlastního majetku, žijí společně, společná práce všem jednotlivcům zaručí jejich potřeby. Ale tam, kde skupina lidí pracuje a nemá vlastní rodinu, výdělek práce převyšuje vlastní potřeby. Z toho kláštery po staletí vydržovaly siročince, starobince, školy a jiné kulturní zájmy. Dnešní situace se změnila. Starost o tyto ústavy přebírá stát. Je to v pořádku. Ale přesto nám neujde jisté srovnání. Na boloňské universitě před časem jeden kandidát předložil doktorskou práci o sociální činnosti klášterů v minulosti z hlediska ekonomického. Byly tam ovšem nedokonalosti, jako jsou i v dnešní administraci státní. Ale to je nevyhnutelné. V jedné věci však klášterní praxe vynikala. Málo výdajů spotřebovala na administraci dobročinnosti. Ta je dnes opravdovou nemocí veřejných podpor. Jedna sociální organizace s politováním zjistila, že někdy až 90 procent poberou ke své potřebě ti, kdo poctivě dobročinnost rozdělují, a jenom 10 procent dojde k těm, pro které je určena.

Jaký z toho plyne důsledek? Tepat zlořády? Navracet se k minulosti? Překážet někomu,kdo chce dobro? Pravý závěr je jenom jeden. Pochybí-li láska a dobrovolné vztahy lidi, kteří usilují o dobro, vnější organizace nakonec vždycky sklamou. Zákony bez lásky jsou jsou škraboškou, ale také je pravdivé, že láska bez zákona se stane zmatenou inspirací. Proto je nutné, aby se tu soukromé inciativy a veřejná správa navzájem doplňovaly a často docela prolínaly.

Slyšíme dnes často větu: Chudým se nesmí dávat almužna, mají na podporu právo. Věta zní dobře, když myslíme slovem almužna tu trošku na dlaň. Znamená?li naopak to, co je její původní význam, cítit s ostatními jako sám se sebou, pak je to nejzákladnější princip všech lidských práv a konstituční zákon Kristova království, jak to čteme u sv.Matouše v prorockém textu o definitivním soudu nad lidskými dějinami: Tehdy řekne král těm po pravici: ?Pojďte požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mne, byl jsem nemocen, a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení, a přišlijste za mnou... Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili? (Mt 25,34-40), řekne Kristus jako své poslední slovo.

Tomáš Špidlík