Rádio Vaticana

Smrtí blízkých v sobě objevujeme touhu po nebi

3.11.2008

Homilie Benedikta XVI., bazilika sv. Petra

Páni kardinálové,
ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři a sestry!

Den po liturgické Památce všech věrných zemřelých scházíme se dnes, abychom podle hezké tradice slavili zádušní eucharistickou oběť za naše bratry kardinály a biskupy, kteří během uplynulého roku opustili tento svět. Naši modlitbu oživuje a posiluje tajemství společenství svatých, které jsme v uplynulých dnech opět rozjímali ve snaze jej pochopit, osvojit si ho a intenzivněji ho prožívat.

V tomto společenství si s velkým pohnutím připomínáme kardinály Stephena Fumio Hamao, Alfonse Marie Sticklera, Aloisia Lorscheidera, Petera Porekuu Deryho, Adolfo Antonio Suárez Rivera, Ernesta Corripio Ahumada, Alfonso Lopez Trujilla, Bernardina Gantina, Antonia Innocentia a Antonio Gonzales Zumarraga. Věříme a cítíme, že žijí v Bohu živých. A spolu s nimi vzpomínáme také na každého z arcibiskupů a biskupů, kteří v posledním roce přešli z tohoto světa do domu Otcova. Za všechny se chceme modlit a nechat osvítit svou mysl a srdce Božím Slovem, které jsme právě vyslechli.

První čtení, úryvek z knihy Moudrosti (4,7-15) nám připomněl, že opravdová důstojnost stáří nespočívá jen v délce věku, ale v rozvážném, průzračném a bezúhonném životě. Povolá-li Pán k sobě spravedlivého předčasně, je to proto, že s ním má nějaký laskavý záměr, který my neznáme: předčasná smrt osoby, jež je nám drahá, stává se pro nás pozváním k tomu, abychom nesetrvávali v průměrném životě, ale zamířili co nejrychleji k jeho plnosti. Ve zmíněném textu knihy Moudrosti nachází se stopa jistého paradoxu, kterou nalézáme také v evangelním úryvku (Mt 11,25-30). Z obou čtení vysvítá kontrast mezi tím, co se jeví povrchnímu lidskému zraku a tím, co vidí oči Boží. Svět považuje za šťastného toho, kdo žije dlouho, ale Bůh spíše než na věk hledí na poctivost srdce. Svět dává kredit ?moudrým? a ?učeným?, zatímco Bůh dává přednost ?maličkým?. Obecné poučení, které z toho vyplývá, praví, že existuje dvojí dimenze reality: jedna je hlubší, pravá a věčná, a druhá je poznamenána konečností, provizorností a zdáním. Je proto zapotřebí zdůraznit, že tyto dvě dimenze nejdou za sebou v nějaké časové posloupnosti, jakoby pravý život začínal pouze po smrti. Ve skutečnosti pravý život, věčný život začíná již v tomto světě, třebaže v rámci vratkosti historického dění; věčný život začíná do té míry, do jaké se otevíráme pro tajemství Boha a přijímáme ho mezi sebe. Bůh je Pánem života a v Něm ?žijeme, hýbeme se a jsme? (Sk 17,28), jak řekl svatý Pavel v Athénách na Areopagu.

Bůh je pravá moudrost, která nestárne, je autentickým bohatstvím, které netrouchniví; je štěstím, po němž v hloubi srdce touží každý člověk. Tato pravda, která prostupuje mudroslovnými knihami a vystupuje v Novém zákoně, dostupuje svého vrcholu v Ježíšově životě a učení. Z hlediska evangelní moudrosti je samotná smrt nositelkou ozdravného ponaučení, protože nutí pohlédnout zpříma na realitu; vybízí k uznání pomíjivosti toho, co se jeví jako velké a silné v očích světa. Tváří v tvář smrti každý důvod lidské pýchy ztrácí váhu, a ukazuje se naopak to, co platí doopravdy. Všechno končí, všichni jsme v tomto světě přechodně. Pouze Bůh má v sobě život, je životem. Náš život je pouze sdílený, darovaný ab alio, a proto člověk může dosáhnout života věčného pouze v důsledku zvláštního vztahu, který mu daroval Stvořitel. Když však Bůh uviděl, jak se od Něho člověk vzdaluje, učinil další krok a vytvořil nový vztah mezi Sebou a námi, jak o tom mluví druhé čtení dnešní liturgie. A tak On, ?Kristus položil za nás svůj život? (1 Jan 3,16).

A když nás Bůh ? píše sv. Jan ? miloval nezištně, můžeme tedy také my. Máme se nechat vtáhnout do tohoto obdarovávajícího pohybu a stávat se nezištným darem pro druhé. Tímto způsobem poznáváme Boha tak jak on poznává nás, přebýváme v Něm tak jako On v nás a přecházíme ze smrti do života (srov. 1 Jan 3,14) jako Ježíš Kristus, který přemohl smrt svým vzkříšením, díky úžasné moci lásky nebeského Otce.

Drazí bratři a sestry, toto slovo života a naděje je nám hlubokou útěchou před tajemstvím smrti, zejména zasáhne-li osoby, které jsou nám nejdražší. Pán nás dnes ujišťuje, že naši zesnulí, za něž se obzvláště modlíme při této mši svaté, přešli ze smrti do života, protože zvolili Krista, přijali jeho sladké jho (srov. Mt 11,29) a zasvětili se službě bratřím. Musí-li tedy sami odčiňovat svůj trest v důsledku lidské křehkosti, kterou jsme všichni poznamenáni a která nám pomáhá být pokornými, věrnost Kristu jim dovoluje vstoupit do svobody dětí Božích. Jsme-li tedy sklíčeni, protože jsme od nich odloučeni a dosud nás jejich nepřítomnost trápí, víra nás naplňuje vnitřní posilou a myšlenkou, že tak jako u Pána Ježíše - a jedině díky Jemu - smrt nad nimi už nemá moc (srov. Řím 6,9). Prošli v tomto životě milosrdným Srdcem Krista a vstoupili do ?místa odpočinku? (Mdr 4,7). A s potěchou nyní myslíme na ně, že se nacházejí ve společenství svatých, konečně zbaveni hořkostí tohoto života, a objevujeme také v sobě touhu, abychom se jednoho dne mohli k této tak blažené společnosti připojit.

V responsoriálním žalmu jsme recitovali tato útěšná slova: ?Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy (Žl 23,,6). Ano, rádi doufáme, že Dobrý Pastýř tyto naše spolubratry, za něž přinášíme božskou oběť, na sklonku jejich pozemské pouti přijal a uvedl do své blažené důvěrnosti. Olejem, který je zmiňován v žalmu, byli třikrát pomazáni na své hlavě a na svých rukách; kněžský kalich Ježíšův stal se i jejich kalichem, který denně pozvedali, aby chválili Pánovo jméno. Nyní dospěli k nebeským pastvinám, kde tato znamení přenechávají místo skutečnosti.

Drazí bratři a sestry, spojme se ve společné modlitbě a pozvedněme ji k Otci veškeré dobroty a milosrdenství, aby na přímluvu Nejsvětější Panny Marie byli tito naši přátelé ohněm jeho lásky co nejdříve očištěni od každé nedokonalosti a proměněni ke chvále jeho slávy. A modleme se, abychom my, poutníci na zemi, neustále svým zrakem a srdcem mířili k poslednímu cíli, po němž toužíme: k domu Otcovu, k Nebi. Tak se staň!

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV