10.12.2008 

Benedikt XVI. na gen. audienci, 10.prosince v aule Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Ve stopách svatého Pavla jsme v minulé středeční katechezi viděli dvě věci: Za prvé. Naše lidské dějiny jsou od počátku zamořeny zneužitím stvořené svobody, která má v úmyslu emancipovat se od Boží vůle a tak nenachází pravou svobodu, ale staví se proti pravdě a v důsledku toho falsifikuje naši lidskou skutečnost. Falsifikuje především základní vztahy: mezi člověkem a Bohem, mezi mužem a ženou, mezi člověkem a zemí. Řekli jsme, že toto zamoření našich dějin se šíří do celého jejich tkaniva a že tato zděděná porucha se neustále zvětšuje a je všude patrná. To je první věc. Druhá věc: Od svatého Pavla jsme se naučili, že Ježíš Kristus, Ten, který je člověkem i Bohem, je nový začátek dějin v dějinách. V Něm, který přichází od Boha, začínají nové dějiny tvořené jeho přitakáním Otci, tvořené nikoli pýchou, falešnou emancipací, ale láskou a pravdou.

Nyní se však klade otázka: Jak můžeme my vstoupit do tohoto nového začátku, do těchto nových dějin. Jak tyto nové dějiny přicházejí ke mně? S těmi prvotními zamořenými dějinami jsme nevyhnutelně spojeni naším biologickým původem tím, že jsme součástí jednoho těla jediného lidství. Jak ale vzniká společenství s Ježíšem, nové zrození nového lidstva? Jak Ježíš vstupuje do mého života, do mé existence? Základní odpověď svatého Pavla a celého Nového zákona zní: skrze Ducha svatého. Nastávají-li první dějiny takříkajíc biologicky, ty druhé přicházejí s Duchem svatým, Duchem zmrtvýchvstalého Krista. Tento Duch stvořil o Letnicích počátek nových dějin, nové společenství, církev, Kristovo tělo.

Musíme však být ještě konkrétnější. Jak se tento Duch, Duch svatý, může stát mým duchem? Odpověď zní: třemi vzájemně propojenými způsoby. Za prvé. Duch svatý klepe na bránu mého srdce, vnitřně se mne dotýká, ale protože nové lidstvo musí být pravým tělem, protože duch nás musí znovu sjednotit a skutečně vytvořit nové společenství, právě proto, že je počátkem, který překonává rozdělení a znovu shromažďuje rozptýlené. Tento Duch Kristův viditelně používá dvou prvků viditelného shromažďování: slovo hlásání a svátosti, zejména křest a eucharistii. V listě Římanům říká svatý Pavel: ?Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že jej Bůh vzkřísil, budeš spasen?(10,9), to znamená budeš součástí nových dějin, dějin života a nikoli smrti. Svatý Pavel potom pokračuje: ?Jak ho však mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?? (10,14-15a). Na jiném místě praví stručně: ?víra je z hlásání?(Řím 10,17).

Tedy víra nepřichází z našeho myšlení, z naší reflexe, ale je něčím novým! Něčím, co nemůžeme vynalézt, ale pouze obdržet jako dar, jako novinu od Boha. A víra nepřichází ze čtení, ale z naslouchání. Není jen niterným vyznáním, ale je vztahem. Předpokládá setkání se zvěstí, s někým, kdo zvěstuje a vytváří společenství. A nakonec: ten kdo hlásá, nemluví sám od sebe, ale je poslán. Je součástí struktury poslání, které začíná Ježíšem, jehož poslal Otec, jde k apoštolům (slovo apoštol znamená poslaný) a pokračuje v posláních, předávaných apoštoly. Nové tkanivo dějin se ukazuje v této struktuře jednotlivých poslání, v nichž slyšíme mluvit Boha samého. Jeho osobní Slovo, Syn, mluví k nám a přichází k nám. Slovo se v Ježíši stalo tělem, aby skutečně vytvořilo nové lidství. Proto se slovo zvěsti stává svátostí. Ve křtu se znovu rodí z vody a z Ducha, jak říká svatý Jan.

V šesté kapitole listu Římanům promlouvá svatý Pavel velmi hluboce o křtu: ?Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.?(6,3-4). V této katechezi, samozřejmě, nemohu zacházet do podrobné interpretace tohoto nesnadného textu. Chtěl bych poukázat pouze na tři věci. Sloveso být pokřtěn je v trpném rodu. Nikdo nemůže pokřtít sám sebe. Potřebuje druhého. Nikdo se nemůže stát křesťanem sám od sebe, stát se křesťanem je v trpném rodu. Pouze od druhého se můžeme stát křesťany. A tím druhým, který z nás činí křesťany a dává nám dar víry, je v první řadě společenství věřících, církev. Od církve dostáváme ve křtu víru a bez toho, že bychom se nechali formovat tímto společenstvím, se křesťany nestaneme. Autonomní křesťanství je protimluv. Nejprve je tedy společenství, ale také toto společenství nejedná samo ze sebe a podle svých vlastních idejí a přání. Také toto společenství žije v trpném rodě. Jedině Kristus může tvořit církev, Kristus je pravým dárcem svátostí. Toto je první bod. Nikdo nekřtí sám sebe. Nikdo se nestává křesťanem sám od sebe. Jako křesťané jsme učiněni.

Za druhé. Křest je více než pouhé obmytí vodou. Je to smrt a vzkříšení. Sám Pavel popisuje v listě Galaťanům svůj životní obrat, k němuž došlo při setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, slovy: ?umřel jsem? (srov. Gal 2,19). V tomto okamžiku začíná skutečně nový život. Stát se křesťanem je více než nějaká kosmetická operace, která by přidala něco hezkého k existenci, jež je více či méně úplná. Je to nový začátek! Znovuzrození. Smrt a zmrtvýchvstání. Samozřejmě, že ve zmrtvýchvstání bude vzkříšeno to, co bylo dobré v předešlém životě.
A za třetí. Součástí svátosti je matérie. Křesťanství není jenom něčím ryze duchovním, ale zahrnuje v sobě tělo, implikuje kosmos, vztahuje se k nové zemi a novým nebesům. Vracíme se tak k posledním slovům textu svatého Pavla, kde říká, že můžeme ?žít novým životem?. To je podnět ke zpytování svědomí pro nás všechny. Kráčet novým životem.

To byl křest a nyní přejděme ke svátosti eucharistie. V minulých katechezích jsem již ukázal s jak hlubokou úctou svatý Pavel předává doslovně tradici o eucharistii, kterou obdržel od samotných svědků poslední noci. Předává tato slova jako drahocenný poklad, svěřený jeho věrnosti, a tak slyšíme v těchto slovech skutečné svědky této poslední noci. Poslechněme si slova apoštola Pavla, který říká: ?Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: ?Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku?. Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: ?Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku??(1 Kor 11,23-25). Je to nevyčerpatelný text, a v této katechezi podám jen dva stručné postřehy.

Pavel předává Pánova slova o kalichu takto: ?Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví?. V těchto slovech se skrývá narážka na dva zásadní texty Starého zákona. První se týká příslibu Nové smlouvy v knize proroka Jeremiáše. Ježíš říká učedníkům i nám: nyní, v této hodině se Mnou a Mojí smrtí uskutečňuje Nová smlouva. Mojí krví začínají ve světě nové dějiny lidstva. V těchto slovech je však přítomna i narážka na okamžik uzavření smlouvy na Sinaji, kde bylo řečeno: "Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Hospodin na základě všech těchto slov"(Ex 24,8). Jednalo se zde o krev zvířat. Zvířecí krev mohla být jen gestem touhy, očekáváním pravé oběti, pravého kultu. Darem tohoto kalicha nám Pán dává pravou oběť. Jedinou pravou obětí je láska Syna. Darem této lásky, věčné lásky vstupuje svět do Nové smlouvy. Slavit eucharistii znamená, že Kristus nám dává sám sebe, svou lásku, aby nás připodobnil sám sobě a vytvořil tak nový svět.

Druhý postřeh, druhý důležitý aspekt nauky o eucharistii se ukazuje v tomtéž prvním listu svatého Pavla Korinťanům, kde říká: ?Kalich požehnání, který žehnáme ? není to účast v Kristově těle? Chléb, který lámeme ? není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě? (1 Kor 16-17). Z těchto slov vysvítá jak osobní, tak sociální charakter svátosti eucharistie. Kristus se sjednocuje osobně s každým z nás, ale tentýž Kristus se sjednocuje i s mužem a ženou, kteří stojí vedle mne, a je chlebem pro mne i pro druhého, a tak sjednocuje nás všechny se sebou samým a nás všechny mezi sebou navzájem. V eucharistii přijímáme Krista, ale Kristus se sjednocuje stejně tak s mým bližním, Kristus a bližní jsou v eucharistii neoddělitelní. Jeden chléb a jedno tělo jsme my všichni. Eucharistie bez solidarity s druhými, je zneužitá eucharistie.

A tady jsme u kořene a zároveň jádra nauky o církvi jakožto Těla Kristova, Těla zmrtvýchvstalého Krista. Tady vidíme veškerý realismus této nauky. Kristus nám dává v eucharistii své tělo, dává nám ve svém těle sebe samého a tak z nás činí své tělo, sjednocuje nás se svým vzkříšeným tělem. Když člověk přijímá normální pokrm, pak se během trávení tento pokrm stává jeho tělem, takže se proměňuje podstatně v lidský život. Ve svatém přijímání však dochází k obrácenému procesu. Kristus, Pán nás asimiluje do sebe, uvádí nás do svého oslaveného těla a tak se všichni společně stáváme Jeho tělem. Kdo by si přečetl pouze dvanáctou kapitolu prvního listu Korinťanům a dvanáctou kapitolu Římanům, mohl by si myslet, že výraz tělo Kristovo jako organismus různých charismat je pouze jakýmsi sociologicko-teologickým přirovnáním. A v římské politologii tento symbol s různými údy, které tvoří celek, skutečně byl používán k popisu samotného státu, aby se tak vyjádřilo, že ve státě má každý svou funkci a mnohost různých funkcí vytváří jedno tělo a každý má své místo. Po přečtením pouze této dvanácté kapitoly by bylo možno si myslet, že Pavel sděluje pouze toto, a že se tedy jedná o jakousi sociologii církve. Ale vezme-li se do úvahy desátá kapitola vidíme, že realita církve je zcela odlišná, mnohem hlubší a pravdivější než organismus státu, protože Kristus nám opravdu dává svoje tělo a činí z nás svoje tělo, stáváme skutečně jedno s tělem vzkříšeného Krista a tím sjednoceni také vzájemně. Církev není pouhou korporací jako stát, ale je tělo. Není organizací, ale je organismem.

Na závěr jen krátká zmínka o svátosti manželství. V listu Korinťanům se nachází jen několik narážek, zatímco v listu Efesanům je podána skutečně hluboká teologie manželství. Pavel tady definuje manželství jako ?velké tajemství? a dodává: ?mám na mysli vztah Krista a církve? (Ef 5,32). V tomto úryvku je třeba zdůraznit určitou reciprocitu, která vzniká ve vertikální dimenzi. Vzájemné podřízení (manželů) si musí osvojit jazyk lásky, která má svůj vzor v lásce Krista vůči církvi. Tento vztah Krista k církvi ukazuje teologický aspekt manželské lásky jako primární a povznáší citový vztah mezi manžely. Autentické manželství bude prožito dobře, pokud neustálý lidský a citový růst zůstane spojen s účinností Slova a s významem Křtu: ?Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem?(Ef 5,25b-26). Účast na Kristově těle pak stmeluje - kromě toho že zviditelňuje ? onu jednotu, kterou vytvořila nerozlučná milost.

A na závěr slyšme slova svatého Pavla k Filipanům: ?Pán je blízko? (Flp 4,5). Myslím, že chápeme, že skrze slovo a skrze svátosti je v celém našem životě Pán blízko. A prosme jej, aby se nás stále více tato jeho blízkost v nitru našeho bytí dotýkala a rodila se tak radost, která je přítomna tam, kde je Ježíš opravdu blízko.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.