Rádio Vaticana

Náboženský fanatismus

14.12.2008

Manifestované násilí či terorismus, bohužel, patří k dějinným kulisám, v nichž dnešní člověk žije. Zprávy o nich jsou jediné, které vyčnívají z jinak spíše nudného stereotypu mediální komunikace: nekončící seriál vystoupení ochotníků politické diskuse, která jitří emoce a vyvolává domýšlivé přesvědčení o principiální neudržitelnosti názorů protivníka; přehlídka celebrit, produkujících pilně svůj věhlas nebo urputné zápolení o to, kdo dopraví dřevěným klackem gumový kotouč po ledě vícekrát do protivníkem statečně bráněné sítě ? to vše dnes vytváří povědomí, na jehož pozadí se odvíjejí lidské dějiny.

Svět je prostřednictvím médií podáván za pomoci stále bizardnějších krajností, karikatur i falsifikátů reality. Není divu, že na člověka někdy dolehne hluboký pocit bezmoci a sklíčenosti, je-li denně mediálně bombardován absencemi odpovědí na otázky, jež ho doopravdy souží, tváří v tvář globálně bezradnému omílání myšlenkových klišé, ne-li přímo důmyslnému zatajování pravdy. Oné ignorované Pravdy, která jedině osvobozuje i obšťastňuje zároveň.

Manifestace agresivity, jež se nedávno odehrály v jedné z členských zemí EU a pár dnů před tím v Indii šokovaly celý svět, jsou v médiích označovány nic neříkajícím termínem extremismus, fundamentalismus či fanatismus. Nutno však říci, že jsou to v první řadě projevy myšlení, které odmítá racionálně uvažovat o etických měřítcích jednání a chtě nechtě nabývá podoby jakési univerzální nenávisti, jejímž předmětem je kterýkoli, nahodilý člověk. Zvláště teroristické zabíjení naslepo je fenomén, který budí stále větší obavy. Nahodilost bytí, na kterou novověké myšlení zapomnělo, ba nevděčně ji odložilo jako nepohodlnou stopu kreativity existence Boha, jakoby se tak lidem dramaticky a globálně připomínala a to za vysokou cenu obětí života konkrétních lidí.

Zvláště extremismus inspirovaný fanatickým praktikováním bludného nebo racionálně nekonzistentního náboženského učení je především nástrojem nenávisti k lidskému rodu. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že neexistuje a ani nemůže existovat křesťanský terorista, protože úmyslné zabíjení lidských osob nemůže být nikdy křesťanské. Avšak skupiny založené na nekřesťanské náboženské víře ne vždycky dovedou rozpoznat toto záludné svádění bezbřehou nenávistí; navíc postrádají vnitřní kontrolní mechanismus, který by to jejich členům pomohl rozlišit a odmítnout, jako je tomu - na druhé straně - v případě katolické víry a jejího církevního magisteria.

Při pohledu na globální scénu nepředvídatelných teroristických hrozeb je třeba sáhnout po vysvětlení jiného řádu než je to politicko-sociální popř. psychologické. Proč vlastně nehledat náboženské vysvětlení náboženského fanatismu? Může tu vůbec stačit vysvětlení nenáboženské?

Bylo by totiž chybou, držet se při vysvětlování extremismu jenom pojmu ?fanatický?. Tento latinský výraz, který podle slovníku znamená ?vášnivě zaujatý?, prodělal několik významových proměn od svého znovuobjevení na scéně lidských dějin v novověku. Byl totiž používán nejprve v 16.století jako označení nároku, který požaduje zevšeobecnění normy, která není univerzální. V tomto smyslu pak v 17.století výraz ?fanatický? užívají katolíci ve vztahu k protestantům a volnomyšlenkářům, kterým vyčítali, že chtějí nahradit univerzální víru církve svými soukromými úsudky. V 18.století se pak perspektiva otočila a výrazu ?fanatický? se chopili osvícenci, kteří začali tímto termínem označovat věřící křesťany proto, že chápou víru jako univerzálně platnou, tedy závaznou pro všechny, zatímco ? podle nich ? prý měla platnost pouze regionální (cuius regio eius religio) a univerzalitu připisovali pouze lidskému rozumu.

Dnes v době rozšířené ideologie relativismu už ani lidský rozum není bezproblémově pokládán za univerzální. Výraz ?fanatický? proto už dnes nevysvětluje nic, protože je možné jej použít jako výtku či pokárání kohokoliv, kdo se komukoliv znelíbí.

Vrátíme-li se k náboženskému vysvětlení mezinárodního terorismu, zřejmě tu nejde o válku mezi lidmi, ale o válku proti všem lidem. O válku, inspirovanou nepřítelem lidské přirozenosti, tím, který je od počátku vrah, lhář a svůdce, Zlý, o jehož zbavení žádáme v poslední prosbě Otčenáše. Ten stojí za všemi lživými myšlenkovými proudy či ideologiemi, které nabízejí odstranění konkrétního člověka jako cestu k dosažení svého abstraktního cíle.

Lidské dějiny zajisté nejsou další etapou biologické evoluce, tedy výběru, který by navíc mohl být jedině nepřirozený; a už vůbec nemohou být automatickým a nutným vývojem směrem ke stále širšímu pozemskému blahobytu a štěstí člověka, protože dějiny jsou založeny na lidské svobodě. A ta může dát vzniknout i tzv. ?konečným řešením? a Gulagům.

Manifestace násilí praktikovaného náboženskými devianty je výrazem jejich uvíznutí v bludu či herezi, tedy v popírání Pravdy, která je platná pro všechny lidi. Barbarství terorismu by proto nemělo být potíráno jen hrubou silou, ale mělo by být také podnětem ke hlubší reflexi na všech úrovních veřejného i soukromého života lidské společnosti a především k opětovnému uznání univerzální instance lidského rozumu, který je schopen Pravdu poznat i věřit.

Milan Glaser