14.1.2009 

Benedikt XVI. na gen. audienci 14.ledna, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Mezi Pavlovými listy jsou dva, které lze do jisté míry považovat za blížence. Je to list Kolosanům a list Efesanům. Oba obsahují výrazy, které se vyskytují pouze v nich, a bylo spočítáno, že více než jedna třetina slov listu Kolosanům se nalézá také v listu Efesanům. Např. v listě Kolosanům čteme výzvu: ?s vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně? (Kol 3,16) a pak v listě Efesanům doporučení, aby ?užívali slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní a ze srdce zpívali a hráli Pánu? (Ef 5,19). Mohli bychom o těchto slovech meditovat: srdce i hlas mají zpívat žalmy a chvalozpěvy a vstupovat tak do tradice modlitby celé církve Starého a Nového zákona; tak se učíme být spolu a mezi sebou s Bohem. Kromě toho se v obou listech nacházejí tzv. ?pokyny pro domácnost?, které se nevyskytují v ostatních Pavlových listech. Jde o sérii doporučení, určených manželům a manželkám, rodičům a dětem, pánům a otrokům (srov. Kol 3,18-4,1 a Ef 5,22-6,9).

Ještě důležitější je zjištění, že pouze v těchto dvou listech se vyskytuje titul ?hlava?, řec.kefalé,lat.caput ve vztahu k Ježíši Kristu. Tento titul je použit ve dvou stupních. V prvním smyslu je Kristus pojat jako hlava Církve (srov. Kol 2,18-19 a Ef 4,15-16). To znamená dvojí: za prvé je vládcem, vůdcem a hlavním představitelem, jenž řídí křesťanskou komunitu jako její leader a Pán (srov. Kol 1,18: ?A on je hlava těla, to je církve?); za druhé je hlavou, která oživuje a ovládá všechny údy těla (neboť podle Kol 2,19 ?hlava dává celému tělu přes klouby a šlachy všechno, co tělo potřebuje a drží ho pohromadě?), to znamená, že není jenom tím, kdo poroučí, ale tím, kdo je organicky s námi spojen a od něhož také přichází síla jednat správně.
V obou případech je církev chápana jako Kristu podřízená, ať už tím, že se řídí jeho vyšším vedením ? přikázáními ? anebo tím, že přijímá všechny životní vlivy, které od Něho vycházejí. Jeho přikázání nejsou pouhá slova, příkazy, ale jsou to životní síly, které od něho přicházejí a nám pomáhají.
Tato idea je zvláště rozvinuta v listě Efesanům, kde jsou dokonce i jednotlivé služby a dary v církvi odvozeny nikoli od Ducha svatého (jako je tomu v 1 Kor 12), ale od vzkříšeného Krista. On je tím, kdo ?určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele? (4,11). A ?z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť.. a tak roste a koná pokroky v lásce? (4,16). Kristus si totiž ?chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady? (Ef 5,27). Tím je nám řečeno, že silou, která buduje, řídí a usměrňuje církev, je právě jeho láska.

Prvním významem je tedy Kristus jako Hlava Církve ať už co do vedení, anebo, zejména, co do inspirace a organické výživy jeho láskou. Za druhé je Kristus chápán nejen jako hlava Církve, nýbrž jako hlava nebeských mocností a celého kosmu. V listě Kolosanům čteme, že Kristus ?odzbrojil knížata a mocnosti, veřejně je vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval? (2,15). Analogicky se pak v listě Efesanům píše, že jeho vzkříšením Bůh postavil Krista ?vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva ? a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím? (1,21). Těmito slovy nám oba listy podávají toto vysoce pozitivní a plodné poselství: Kristus se neobává žádného eventuálního konkurenta, protože stojí úplně nade všemi formami moci, které si umanuly ponížit člověka. Pouze On ?nás miloval a vydal sebe za nás? (Ef 5,2). Jsme-li tedy sjednoceni s Kristem, nemusíme se obávat žádného nepřítele a žádné nevraživosti. Znamená to však tedy, že se Ho musíme pevně držet, a neuvolňovat toto semknutí!

Pro pohanské prostředí, jež věřilo ve svět plný duchů, kteří byli většinou nebezpeční a před nimiž bylo třeba se chránit, byla skutečným osvobozením zvěst o tom, že Kristus je jediným vítězem a že kdo je s Kristem, nemá se čeho obávat. Totéž platí i pro dnešní pohanství, neboť také nynější stoupenci podobných ideologií vidí svět naplněný nebezpečnými silami. Je třeba jim zvěstovat, že Kristus je vítězem, takže kdo je s Kristem, kdo s Ním zůstává spojen, nemusí se obávat ničeho a nikoho. Zdá se mi, že to je důležité také pro nás, že se musíme naučit čelit všem strachům, neboť On je nade všemi silami a je pravým Pánem světa.

Dokonce i celý kosmos je Mu podřízen a k Němu směřuje jako ke své hlavě. Proslulá jsou slova z listu Efesanům, kde se mluví o Božím plánu ?(recapitulare) sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi? (1,10). Analogicky v listu Kolosanům čteme, že ?v Něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný? (1,16) a že ?jeho krví prolitou na kříži? usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi? (1,20). Nestojí tedy na jedné straně obrovský materiální svět a na druhé tato maličká realita dějin naší země, svět lidí: všechno je jedno v Kristu. On je hlava kosmu; také kosmos stvořil On, byl stvořen pro nás, nakolik jsme sjednoceni s Ním. Taková je racionální a personalistická vize vesmíru. A řekl bych že univerzálnější vizi nežli je tato, nelze koncipovat, a že se odvozuje pouze od vzkříšeného Krista. Kristus je Pantokrator, jemuž jsou podřízeny všechny věci. Vybavuje se zde Kristus Pantokrator, jak bývá vyobrazen v apsidách byzantských chrámů, někdy trůnící nad světem nebo přímo na duze, aby byla zdůrazněna jeho rovnost samotnému Bohu, po jehož pravici se nachází (srov. Ef 1,20; Kol 3,1), a tudíž také jeho nedostižitelná funkce v řízení lidských osudů.

Vize tohoto druhu je pochopitelná jenom Církví. Nikoli v tom smyslu, že si mylně přivlastňuje něco, co jí nepatří, ale v jiném, dvojím smyslu: Jednak v tom, že jako Církev uznává, že Kristus je větší než ona, vzhledem k tomu, že Jeho vláda sahá také za její hranice; a jednak v tom, že jedině církev je Kristovým Tělem, nikoli kosmos. To znamená, že musíme chápat pozitivně pozemské skutečnosti, poněvadž Kristus je v sobě sjednocuje, a současně musíme v plnosti žít svoji specifickou církevní identitu, která je nejvíce homogenní v totožnosti samotného Krista.

Existuje pak také zvláštní pojem, jenž je pro oba tyto listy typický, a tím je ?tajemství?. Jednou je řeč o ?tajemství vůle? Boží (Ef 1,19) a podruhé o ?tajemství Krista? (Ef 3,4; Kol 4,3) nebo přímo o ?Božím tajemství o Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání? (Kol 2,2-3). Označuje nevyzpytatelný božský plán s osudy lidí, národů a světa. Tímto výrazem nám oba listy říkají, že naplnění tohoto tajemství se nalézá v Kristu. Jsme-li s Kristem, i když nemůžeme intelektuálně pochopit všechno, víme, že patříme k jádru ?tajemství? a jsme na cestě pravdy. On ve svém celku, a nejenom v nějakém aspektu své osoby nebo momentu svojí existence, obsahuje v sobě plnost nevyzpytatelného božského plánu spásy. V Něm dostává podobu to, co je nazváno ?přerozmanitou Boží moudrostí? (Ef 3,10), poněvadž v Něm ?přebývá celá plnost božství tělesně? (Kol 2,9). Od nynějška tedy již není možné myslet nebo ctít blahosklonnost Boha, jeho svrchované rozhodnutí bez toho, aniž bychom se osobně setkali s Kristem, v němž je ono ?tajemství? vtěleno a lze jej tak konkrétně vnímat. Dochází se tak k rozjímání ?nevystižitelného Kristova bohatství? (Ef 3,8), které stojí nad každým lidským porozuměním. Ne že by Bůh nezanechal stopy o svém přechodu, poněvadž Kristus sám je stopou Boha, jeho největší stopou, ale tušíme i ?šířku a délku, výšku i hloubku? tohoto tajemství, ?přesahujícího všechno poznání? (Ef 3,18-19). Jenom intelektuální kategorie tady nestačí, a uzná-li se, že mnohé věci překračují naše racionální schopnosti, je třeba se svěřit pokorné a radostné kontemplaci nejen myslí, ale také srdcem. Církevní otcové nám ostatně říkají, že láska rozumí více než pouhý rozum.

Poslední slovo je třeba říci o pojmu, který byl již zmíněn výše, a týká se Církve jakožto Kristovy snoubenky. Apoštol Pavel v druhém listu Korinťanům přirovnal křesťanské společenství ke snoubence, když napsal: ?Mám vás tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu.? (2 Kor 11,2). List Efesanům tento obraz rozvíjí a upřesňuje, že Církev není jenom snoubenka, ale skutečná nevěsta Kristova. On si ji totiž takříkajíc získal za cenu vlastního života. ?Vydal sám sebe za ni? (Ef 5,25), čteme doslova v listu Efesanům. Jaký důkaz lásky může být větší než tento? On však navíc pečuje o její krásu. Nejenom o tu, kterou již získala křtem, ale která má každý den růst bezúhonným životem, svým mravním jednáním ?bez poskvrny či vrásky?. Odtud je jenom krůček k obecné zkušenosti křesťanského manželství, ba dokonce není dost jasné, co bylo pro autora tohoto listu výchozím opěrným bodem: zda to byl vztah Krista-Církve, v jehož světle promýšlí sjednocení muže a ženy, anebo zda je to zkušenost manželského sjednocení, v jejímž světle promýšlí vztah Krista a Církve. Oba aspekty se totiž osvěcují vzájemně: učíme se, co je to manželství ve světle společenství Krista a Církve; a učíme se, jak se Kristus spojuje s námi, když promýšlíme tajemství manželství. Náš list v každém případě stojí přibližně uprostřed cesty mezi prorokem Ozeáše, který ukazoval vztah mezi Bohem a jeho lidem v kategoriích uskutečněné svatby (srov. Oz 2,4.16.21), a vizionářem Apokalypsy, který načrtává eschatologické setkání Církve a Beránka jako radostnou a nepomíjivou svatbu (srov. Zj 19,7-9; 21,9).

Bylo by toho třeba ještě říci mnoho, ale zdá se mi, že z uvedeného je již zřejmé, že tyto dva listy jsou velkolepou katechezí, z níž se můžeme naučit nejen, jak být dobrými křesťany, ale také jak se skutečně stát lidmi. Začneme-li chápat, že kosmos je stopou Krista, naučíme se vlastnímu správnému vztahu ke kosmu a všem problémům záchovy světa. Naučíme se vidět jej rozumem, ale rozumem, pohnutým láskou, a s pokorou a úctou, které umožňují správně jednat. A máme-li na mysli, že Církev je Kristovým Tělem, že Kristus vydal sebe sama za ni, naučíme se, jak prožívat s Kristem vzájemnou lásku, lásku, která nás sjednocuje s Bohem a dává nám spatřovat v druhém Kristův obraz, Krista samého. Prosme Pána, aby nám pomáhal správně rozjímat Písmo svaté, jeho Slovo, a naučit se tak skutečně dobře žít.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.