Rádio Vaticana

Papež v mediální bouři

8.2.2009

Benedikt XVI. se v uplynulých týdnech ocitl opět v centru masivní pozornosti světových médií a tím i široké veřejnosti, což znovu ? paradoxně - prověřilo pravdu, že ?papež je trvalým a viditelným zdrojem a základem jednoty.. celého množství věřících? - jak připomíná 2.vatikánský koncil (LG, 23). Tentokrát se zájem médií soustředil na velmi specifický výkon papežské služby a vzal si na mušku papežovo rozhodnutí zrušit exkomunikaci čtyř nedovoleně vysvěcených biskupů z roku 1988. Zájem médií byl, jak známo, více než kritický. Každá kritika církve a papeže však chtě nechtě předpokládá nebo se přímo dovolává určitých věroučných pravd. Lze ji proto přijmout jako výzvu či svéráznou lekci z katechismu, třebaže není snadné se jí prokousat vzhledem k velice skrovné kvalifikaci většiny oněch kritiků. Tím spíše byl udivující zájem žurnalistů o to, co je to exkomunikace, kdo, za co a kdy do tohoto kanonického trestu upadá a za jakých jedině podmínek z něho tento postih může nebo nemůže být sňat.

Kanonické právo není zrovna oblíbeným předmětem mezi studenty teologických fakult, seminaristy nevyjímaje. V neposlední řadě proto, že zkouška z něho nepatří k těm snadným. Zmíněná mediální kauza však vyvolávala dojem jakoby pod sluncem snad ani nebylo člověka, který by v tomto oboru nebyl znalcem. To je zarážející v prostředí, které - lze-li to tak říci ? tradičně ignoruje nebo přinejmenším hrubě podceňuje dimenzi života společenství věřících.

Právě z tohoto společenství je však člověk exkomunikací vyřazen, což například znamená, že nemůže přistoupit ke svátosti zpovědi a obdržet platné rozhřešení. Zdálo by se, že dnešní sekularizovaná a liberální společnost právě tento postih nepovažuje vůbec za trest. Ten má totiž hluboce osobní význam jenom z hlediska víry. Udivuje proto, když zmíněné zrušení exkomunikace vyvolává takový rozruch. Když papež učinil totéž v případě čínských biskupů, kteří se dopustili téhož přestupku, nebyla tomu věnována takřka žádná pozornost. A už vůbec se v médiích nevyskytla zmínka o osobních názorech kteréhokoli z nich.

Kolik jen lidí se najednou začalo hlásit do společenství víry, ve kterém biskup Williamson nebyl, když začali protestovat proti názoru, který vyjádřil na holocaust. Jeho názor zajisté postrádá soudnost i obyčejnou lidskou slušnost a v žádném případě jej nelze obhajovat. Avšak předstírat a sugerovat, že něčeho takového se dopouští papež zrušením jeho exkomunikace, je naprosto absurdní a neméně zpozdilé. Zavání to zavilostí stejně hloupou jako je antisemitismus a navíc uráží zároveň židy i katolíky.

Oprávněně se lze domnívat, že podobné zkratkovité interpretace, jež zaplavily média na celém světě, jsou výrazem ani ne tak nevědomosti jako spíše apriorní nevraživosti jejich tvůrců. Není to poprvé, a jistě ani naposled. Šikovně zkombinovaná dezinformace, ušitá na míru vkusu určitých kruhů v církvi i mimo ni, je vždy papouškována zcela automaticky. Sdělovací prostředky se pak velice snadno stávají pouhou tribunou, z níž jsou stručnými povely skandovány přesně cílené emoce, přičemž podstata problému je ponechána bez vysvětlení.

Na někoho to dokonce může dělat dojem, že Vatikán bere celou věc na lehkou váhu, ale nemusí tomu tak být, zvláště nesoudí-li se podle toho, co skandují mediální tribuny. Skutečnost může být mnohem prozaičtější. Papež není figurkou, která podepisuje cokoliv, co mu podstrčí jeho podřízení. Ale není ani zodpovědný za názory jednotlivých katolíků. Takto to 2.vatikánský koncil nemyslel, když mluvil o papeži jako o ?viditelném zdroji a základu jednoty všech věřících?. Papež podle kanonického práva navíc nemá pravomoc exkomunikovat někoho za jeho názor, byť by byl sebevíce hloupý. V názorové sféře upadá do exkomunikace jenom odpadlík od víry, heretik či schizmatik, a to bez rozhodnutí papeže, automaticky. Církev zkrátka není tak rigidní, jakou by ji - zdá se - chtěli mít mnozí liberálové.

Církev skutečně je tvořena hříšníky, a to těmi, kteří chtějí přijmout odpuštění. Tato možnost je sama o sobě velká milost. A právě tuto nabídku papež učinil. Její pochopení však předpokládá víru. Neudivuje tedy, když není pochopena všude, neboť si žádá víru opravdu zralou. Na druhé straně není nic divného, ba ani pohoršujícího na tom, že vatikánští hodnostáři nedosahují úrovně investigativních nebo bulvárních žurnalistů. To může být naopak dobrý signál. Vatikán zkrátka není oním spikleneckým centrem, které tahá za nitky úplně ve všem, jak to líčí např. Dan Brown.

Kromě toho se ukazuje, že dialog v samotné církvi asi má svá omezení. A to právě u některých jeho horlivých propagátorů. Někdo se rozplývá něhou při ekumenických setkáních s představiteli církevních společenství, která např. světí deklarované a praktikující homosexuály, ale ztvrdnou mu rysy, jen když slyší o latinské mši. Někdo obdivuje spiritualitu Dalajlámy, který se netají tím, že manželství pokládá za překážku duchovního života, ale lefebvristovi by ruku nepodal. I toto jsou karikatury praxe katolické víry. Předpokladem pravého dialogu s lidmi je totiž dialog s Bohem.

V církvi je skutečně všechno založeno na pouhé víře: ?Ty jsi Petr ? skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi? (Mt 16,18-19). Zmíněný akt Petrova nástupce nebyl politickým krokem a neměl být ani mediálním tahem, ale úkonem laskavé víry, kterou katolík nemůže nesdílet a na jejímž šíření je radost se podílet.

Milan Glaser