Rádio Vaticana

Kdo se bojí ekumenismu?

1.3.2009

V médiích se zabydlela dezinterpretace papežova vstřícného kroku vůči tzv. lefebvristům a ne každému věřícímu je jasné, jak odpovědět na názory, které kritizují službu Benedikta XVI. a směřování církve, zejména vycházejí-li z církevních kruhů. Autor článku se zavádějícím titulkem ?Popírač holokaustu a církev?, zveřejněném v LN (Tomáš Halík, 21.2.2009), tvrdí dokonce, že ?je na místě klást si otázku?, zda se touto - prý ?uspěchanou velkorysostí? - nevrací do církve ?nebezpečný virus triumfalismu a sektářské intolerance?. Lze na to odpovědět snadno spolu s Janem Pavlem II.: ?Nemějte strach?. Stejně tak totiž není třeba se obávat např. oslabení víry v eucharistii či ve význam služby Petrova nástupce pro jednotu církve, vede-li se ekumenický dialog třeba s protestanty.

Redukovat dialog s tzv. lefebvristy na postoj k popírači hitlerovské genocidy Židů určitě není korektní. A není pravdou ani to, že tento dialog nepřináší žádné plody. Na internetu jsou snadno dostupné údaje o tradicionalistických bratrstvech, která vznikla v posledních několika letech jako instituty plně začleněné do katolické církve. Nejvíce výmluvné jsou v tomto směru údaje o počtech seminaristů z loňského roku ve Francii. Na kněžství se tam připravuje celkem 741 mužů, z čehož 245 tvoří členové celkem pěti tradicionalistických společenství spojených s Římem (Bratrstvo sv. Petra - 60, Komunita sv. Martina - 55, Institut Krista Krále - 50, Kanovníci z Carcassonne - 20 a Institut Dobrého Pastýře v Chartres - 20). Jen 40 z těchto francouzských seminaristů patří k Bratrstvu sv. Pia X. Dialog s tradicionalisty tedy plody přináší. Je to fakt, který je užitečné zopakovat: jedna třetina všech francouzských seminaristů patří ? jak se pohrdlivě říkává ? k tzv. tridenťákům. To je třeba mít na paměti, aby diskuse nenabrala příliš abstraktní rozměr.

Vyplývá z toho, že možná právě ti, kteří se tak úporně snaží jít s dobou, dobu poněkud zaspali, když se zdráhají chápat gesta Benedikta XVI. vůči tzv. lefébvristům. Ostatně i sama historie zde dává nejednu lekci. Původci tzv. reformace byli přesvědčeni, že nabízejí evangeličtější evangelium a tedy původní tradici křesťanství. Nakonec však, bohužel, z oné původní plnosti společenství Kristovy církve něco ztratili. Lidé tehdy nebyli tak úplně jiní než dnes, kdy od posledního koncilu uplynulo už skoro půl století. Není to snad dostatečně dlouhá doba pro podání ruky ke smíru těm, kteří vyjadřují, byť třeba ne vždy srozumitelně či korektně, touhu po kontinuitě církevní tradice, kterou chtějí také žít? Anebo chtějí horliví stoupenci ekumenismu a zároveň kritici papeže zase nějaké to století počkat?

Pod změtí nekompetentních a nezasvěcených hlasů, vyjadřujících se v médiích na toto téma, lze tedy postřehnout projevy určité polarizace, kterou však u nás popisuje většinou jen jedna strana. Řešením zajisté není polarizaci pěstovat. Zraňovat svou přezíravostí a intelektuální arogancí upřímné snahy těch druhých však, bohužel, není vlastnost jedné strany. Obě se umí přesně strefit, což poškozuje celé společenství víry, včetně těch, kteří tento spor nijak pronikavě nevnímají a připadá jim poněkud odtažitý či akademický. Nepřímo se jich ale týká také. A to na zcela jiné rovině než ta - ne vždy všem přístupná - akademická či teologická. Všech se dotýká na rovině pastorační, na níž se konkrétními akty smířlivosti pohybuje Petrův nástupce. Netřeba tyto roviny směšovat, ani oddělovat, ale zdá se, že ta druhá ? pastorační ? byla v médiích poněkud zanedbána.

Vzniká tak rozjitřená atmosféra. Zastřená, ale cílená kritika papežových kroků z církevních kruhů, jistě neprospívá církevní jednotě, nemluvě o problematické teologické udržitelnosti zasévání takových pochyb v Božím lidu. Stávají se jen bezplatným střelivem pro žurnalisty, kteří nesdílejí křesťanskou víru ani morálku, a produkují jen antipatii vůči církvi. Je zde zapotřebí více lásky k nesmrtelným duším druhých. Ty jsou důležitější než jejich leckdy nešťastně laděné názorové postoje, do nichž jsou nezřídka zaháněni arogantní přezíravostí svých odpůrců.

Ve vnitrocírkevní diskusi, nemá-li být úplně mimoběžná, přece nejde o to, neustále si jen vzájemně dokazovat slabiny víry. Nejde o to ponižovat toho, kdo nerozumí tomu, co je úplně nad slunce jasné. Je třeba umět s pokorou přijmout nejen nechápavost druhých, ale také to, že porozumění, kterého se i v té nejmenší podrobnosti ve věci víry dostane mně, je absolutně nezasloužený dar, který nelze předat pouze lidsky. Zároveň to však také neznamená vydat se napospas relativismu, nýbrž držet se prostě církevního magisteria, jehož aktuální podobu prezentuje Petrův nástupce. U něho lze opravdu nalézt širší a přívětivější prostor než poskytují sdělovací prostředky. Vedení církve je totiž ukotveno nahoře. Není řízena jen zdola, třebaže se to tak během každého koncilu může jevit a velmi snadno lze na tomto zdání ulpět i způsoby zcela protichůdnými.

Možnost návratu tzv. lefébvristů do plného církevního společenství vlastně jen docela konkrétně ukazuje ten nejhlubší cíl ekumenického hnutí, kterým je obrácení a návrat k plnému společenství církve, založené na Petrovi. ?Věříme totiž ? praví 2.vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu - že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už nějakým způsobem k Božímu lidu patří? (UR, 3). To je pravda ekumenického hnutí, kterou žádný papež nezamlčuje.

Pouhá samolibost a tolerance nedovedou Boží lid stmelit, aby skutečně byl Kristovým Tělem. To dovede jenom láska k církvi. A tu nestačí pořád jenom předpokládat. Je třeba ji občas i vyznat a nechat si tak darovat pravou šíři a rozlet víry.

Milan Glaser