6.4.2009
Říká německá historička Barbara Frale
Německá badatelka, pracující v tajném vatikánském archivu, Barbara Frale, která v roce 2001 objevila akta soudního procesu proti templářům Processus contra Templarios z počátku 14.století, jež byla předloni vůbec poprvé vydána tiskem, přichází s novým objevem.
Našla totiž písemnosti, z nichž plyne, že templáři uchovávali a uctívali během celého třináctého století nejcennější křesťanskou relikvii, která později vstoupila do dějin pod názvem Turínské plátno. A nejenom to. Relikvie, kterou templáři střežili tak přísně, že se o její existenci dověděli pouze členové řádu, se dokonce stala jedním z důvodů jejich obžaloby francouzským králem Filipem IV. Sličným, který však prahnul především po rozsáhlém majetku řádu Chudých rytířů Krista a Šalomounova chrámu, jak zněl plný název templářského řádu. Ten totiž počátkem 14.století představoval mocnost, která byla prakticky státem ve státě nebo lépe napříč všemi státy Evropy a sahala ještě dál. Francouzský král proto obžaloval templáře z hereze, jejíž prokázání bylo jediným prostředkem k dosažení kýženého výsledku, totiž likvidace tohoto církevního řádu a propadnutí jeho majetku světské moci. Hereze, jež sice nikdy templářům prokázána nebyla, se totiž zakládala - kromě mnoha jiných pomluv - na podivně znějícím obvinění z klanění se ?vousaté modle?, nebo ?hlavě? či bafometu. Toto nejasné obvinění se patrně zakládá na popisu, který podal sice očitý, ale málo informovaný svědek obřadu, kterým templáři při přijímání do řádu prokazovali úctu postavě ze zmíněné relikvie.
Německá historička letos v létě vydá knihu, která na základě objevených pramenů objasňuje vztah templářů k tzv. Turínskému plátnu (I templari e la sindone di Cristo, vyd. Il Mulino). V nedělním vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano (5.dubna 2009) tato autorka publikovala článek, kterým předjímá některé závěry svého dlouholetého studia problematiky templářského řádu. Zveřejňuje mimo jiné svědectví Arnaut Sabbatiera z roku 1287. Tento mladík z bohaté francouzské rodiny popisuje, jak při vstupu do řádu, těsně po té, co složil tři mnišské sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, byl odveden na místo, kam měli přístup jenom členové řádu. Tam mu bylo odhaleno plátno, na němž byl matný otisk postavy muže, jehož nohy třikrát políbil. Toto svědectví je součástí procesní dokumentace s templáři a Barbara Frale dále vysvětluje důvody, proč byla tato relikvie templáři tak přísně utajována. Podle všeho představovala totiž část kořisti, pocházející z vyplenění Konstantinopole křižáky v roce 1204. Plátno bylo do té doby uchováváno v soukromé kapli byzantských císařů a objevilo se až počátkem 14.století v Evropě u jedné zámožné francouzské rodiny. Právě toto období představovalo jedinou středověkou mezeru v posloupnosti majitelů této křesťanské relikvie.
Německá medievalistka uvádí, že prvním, kdo vznesl hypotézu templářského vlastnictví této relikvie byl roku 1978 oxfordský historik Ian Wilson, jehož domněnky doplňuje o další důkazy. On byl první, kdo poukázal na to, že jednou z obžalob templářů bylo uctívání tajemné modly, obrazu postavy muže s vousy na plátně v životní velikosti. Důvodem, proč templáři tajili, že vlastní tuto relikvii, byla zřejmě hrozba exkomunikace, kterou nad pachateli drancování Konstantinopole nebo nad těmi, kdo by se jakýmkoli způsobem podíleli na obchodu s tamější uloupenou kořistí, vyhlásil papež Inocenc III. a potvrdil ji roku 1215 také IV. lateránský koncil. Právě temná léta, během nichž historické prameny o relikvii Turínského plátna mlčí, totiž přesně korespondují s dobou, kdy se nacházela v pečlivém utajení ve vlastnictví mocného templářského řádu.
Třicet let po oxfordském historikovi Wilsonovi, píše Barbara Frale, jsem doplnila některé kamínky do celkové mozaiky a analyzovala dosud nepublikované prameny, týkající se dějin templářů a Turínského plátna. Závěry autorky jsou následující. Ve třináctém století obíhalo Evropou mnoho herezí, popírajících Kristovo lidství, a templářský řád vzhledem k mnoha privilegiím, jimž se těšil, byl vystaven riziku, že se stane útočištěm a úkrytem stoupenců těchto herezí. Kataři a další kacíři tvrdili, že Kristus neměl lidské tělo, ani pravou krev, a že tedy nemohl trpět, zemřít a být vzkříšen. Naproti tomu tajemná relikvie plátna s mužskou postavou, jejíž rysy jsou evidentně poznamenány podstoupeným mučením, a plátno je zjevně potřísněno krví, představuje silný protilék na katarské hereze, zmítající tehdejší Evropou.
Popírané Kristovo lidství totiž bylo možné spatřit, dotknout se jej a políbit. A to je něco, co pro středověkého člověka mělo nedozírnou cenu. Bylo to mnohem cennější než kázání kazatelů, nemluvě o represích inkvizitorů. Také Papežové si uvědomovali sílu těchto prostředků a byl to právě Inocenc III., který počátkem 13.století zavedl kult Veroničiny roušky v Římě a Urban IV., který později slavnostně uznal eucharistický zázrak v Bolseně a ustanovil církevní slavnost Těla a Krve Páně. Templáři zase zavedli zvláštní liturgické obřady uctívání plátna s postavou Ukřižovaného jako je např. posvěcení opasků jejich hábitů dotykem s touto nedocenitelnou relikvií, aby je její posvátná moc chránila před nepříteli těla i ducha, anebo obřad přijímání do řádu, jak jej popsal Arnaut Sabbatier. Ještě Karel Boromejský, který se roku 1578 vydal pěšky z Milána do Turína, uctil tamější relikvii polibkem ran na nohou právě tak, jak to činili templáři.
Zmíněná kniha, v níž německá badatelka rekonstruuje historicko-archeologickou stránku vztahu templářů k Turínskému plátnu, představuje první část delší studie, jejíž druhá část nazvaná Plátno Ježíše Nazaretského bude vydána také letos (Sindone di Gesu Nazareno, vyd. Il Mulino). V závěru svého článku v deníku Osservatore Romano Barbara Frale zmiňuje také některé nové hypotézy, týkající se neprobádaných stop řeckého, latinského a hebrejského písma, které na zmíněném plátně objevili jistí francouzští vědci a které jsou patrně pozůstatkem otisku nějakého dokumentu, který přišel do styku s pohřebním plátnem.
Podle článku Barbary Frale I templari a la sindone,
z deníku L´Osservatore Romano, 5.dubna 2009
zpracoval Milan Glaser
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.