Rádio Vaticana

Eucharistie není jenom liturgickým úkonem

9.4.2009

Drazí bratři a sestry,
?Qui, pridie quam pro nostra omniumque salute pateretur, hoc est hodie, accepit panem - neboť on právě dnes, večer předtím, než trpěl za naši spásu a za spásu celého světa? - tak to budeme říkat dnes v kánonu mše svaté. ?Hoc est hodie? ? liturgie Zeleného čtvrtku zařazuje do textu modlitby slovo ?dnes? a podtrhuje tím zvláštní důstojnost tohoto dne. Bylo to ?dnes?, kdy to učinil: navždy nám daroval sebe sama ve svátosti Těla a Krve. Toto ?dnes? je především památkou tehdejší Paschy. Je však i něčím víc. Do tohoto ?dneška? vstupujeme kánonem. Náš dnešek se dotýká jeho dneška. On ho tvoří. Slovem ?dnes? nás liturgie církve nabádá věnovat velkou vnitřní pozornost mysteriu tohoto dne, slovům, v nichž se vyjadřuje. Snažme se proto znovu zaposlouchat do vyprávění o ustanovení svátosti tak, jak jej církev formulovala na základě Písma a rozjímáním samotného Pána.

Nejprve nás upoutá, že slova o ustanovení nepředstavují nějakou autonomní větu, ale začínají vztažným zájmenem: qui pridie. Zájmeno ?qui? připojuje tato slova k předcházející modlitbě: ?ať se nám stane tělem a krví tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista?. Tím se slova o ustanovení pojí s předcházející modlitbou, s celým kánonem, a sama se stávají modlitbou. Zdaleka to není pouze vřazená vsuvka, a nejde ani o autoritativní, sama sebou stojící slova, která by snad měla modlitbu přerušovat. Je to modlitba. Pouze v úkonu modlitby se naplňuje mandát proměňovat konsekrací, která může vzejít jedině od Boha. Církev je v naprostém souladu s událostí ve Večeřadle, poněvadž Ježíšovo jednání je popisováno slovy: ?gratias agens benedixit ? vzdal ti díky a požehnal?. Tímto výrazem římská liturgie rozdělila na dvě slova to, co v hebrejštině bylo slovem jediným - berakha. A v řečtině se objevuje také ve dvou slovech eucharistía a eulogía. Pán vzdává díky. Děkováním uznáváme, že nějaká věc je darem, pocházejícím od druhého. Pán děkuje a tím vrací Bohu chléb, ?plod země a plod lidské práce?, aby jej znovu od Něho přijal. Děkování se stává požehnáním. To co bylo v rukách Božích, se od Něho vrací požehnáno a proměněno. Římská liturgie tak právem interpretuje naši modlitbu zároveň s modlitbou Ježíšova díkůvzdání slovy: ?přinášíme?, ?prosíme?, ?přijmi a požehnej tyto dary?. To všechno se skrývá ve slově eucharistie.

Chceme však nyní rozjímat o jiné zvláštnosti v podání římského kánonu o ustanovení. Modlící se církev hledí Pánu na ruce a do očí. Chce jej jakoby pozorovat, chce vnímat gesto jeho modlitby a jeho konání v tuto jedinečnou chvíli, setkat se s postavou Ježíše takříkajíc skrze tělesné smysly. ?Vzal do svatých a ctihodných rukou chléb?? Hledíme na ony ruce, kterými uzdravoval lidi, na ruce, jimiž žehnal dětem, na ruce, které na lidi vkládal, na ruce, které byly přibity na kříži a které navždy ponesou stigmata jako znamení jeho lásky, ochotné zemřít. A nyní můžeme učinit to, co učinil On: vzít do rukou chléb a nechat, aby ho svým slovem proměnil. Při kněžském svěcení byly naše ruce pomazány, aby staly rukama žehnajícíma. Prosme Pána, aby naše ruce stále více sloužily roznášení spásy, nesly požehnání a zpřítomňovaly jeho dobrotu!

V úvodu k Ježíšově kněžské modlitbě (srov. Jan 17,1) kánon užívá slov: ?Pozdvihl oči k nebi, k tobě, svému Otci všemohoucímu?? Pán nás učí pozvedat k nebi oči a zejména srdce. Pozvedat zrak, odtrhovat jej od věcí tohoto světa; orientovat se modlitbou směrem k Bohu a tak si dodávat odvahy. V jednom hymnu z liturgie hodin prosíme Pána, aby střežil naše oči, abychom nepřijímali a nenechávali do sebe vstoupit ?vanitates? ? marnosti, nicotnosti, to co je pouhým zdáním. Prosíme, aby do nás skrze zrak nevstoupilo zlo a nezfalšovalo a neušpinilo tak naše bytí. Ale chceme prosit především za to, abychom měli oči, které vidí všechno, co je pravdivé, zářivé a dobré; abychom se stali schopnými vidět přítomnost Boha ve světě. Modleme se, abychom se dívali na svět očima lásky, Ježíšovýma očima a rozpoznávali tak bratry a sestry, kteří mají zapotřebí nás, kteří čekají naše slova a naše činy.

Po díkůvzdání pak Pán láme chléb a rozdává ho učedníkům. Lámat chléb je gestem otce rodiny, který se stará o svoje a dává jim to, co potřebují k životu. Ale je to také gesto pohostinnosti vůči cizinci, hostu, který je přijat do rodiny a je mu poskytnuta účast na jejím životě. Dělit se a sdílet znamená sjednocovat. Sdílením se vytváří společenství. V lámaném chlebu Pán rozdává sebe sama. Gesto lámání tak tajemně poukazuje na jeho smrt, na lásku až k smrti. Rozdává sebe samého, pravý ?chléb obětovaný za život světa? (srov. Jan 6,51). Výživou, kterou člověk jako takový ve svém nejhlubším nitru potřebuje, je společenství s Bohem samotným. Díkůvzdáním a požehnáním Ježíš proměňuje chléb, už nedává pozemský chléb, ale společenství se sebou samým. Toto proměnění však chce být počátkem proměny světa. Aby se stal světem vzkříšení, světem Božím. Ano, jde o transformaci. O nového člověka, o nový svět, které mají svůj počátek v proměněném, transformovaném a přepodstatněném chlebu.

Řekli jsme, že lámat chléb je gestem společenství, sjednocení prostřednictvím sdílení. Takto je v tomto gestu samotném naznačena vnitřní povaha eucharistie: je agape, ztělesněná láska. Ve slovu ?agape? se významy eucharistie a lásky prostupují. V gestu Ježíše, který láme chléb, dosahuje sdílená láska naprosté radikálnosti: Ježíš se nechává lámat jako živý chléb. V rozdávaném chlebu rozpoznáváme tajemství pšeničného zrna, které odumírá a tak přináší plody. Uznáváme nové rozmnožení chlebů, které vyplývá z odumření pšeničného zrna a bude pokračovat až do konce světa. Zároveň vidíme, že eucharistie nemůže být nikdy jenom liturgickým úkonem. Je kompletní pouze tehdy, když se liturgická agape stává láskou v každodenním životě. V křesťanském kultu se tyto dvě věci stávají jedinou: být obdarováni Pánem v kultovním úkonu a zároveň kultem lásky ve vztahu k bližnímu. Prosíme nyní Pána o milost naučit se žít stále více tajemstvím eucharistie, aby tímto způsobem započala transformace světa.

Po chlebu, Ježíš bere kalich s vínem. Římský kánon označuje kalich, který Pán dává učedníkům, jako ?praeclarus calix? (jako slavný kalich), narážeje tím na Žalm 23, onen Žalm, který mluví o Bohu jako o dobrém a mocném Pastýři. Čteme v něm: ?Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel? má číše přetéká? ? calix praeclarus. Římský kánon interpretuje toto slovo Žalmu jako proroctví, které se naplňuje v eucharistii: Ano, Pán nám prostírá stůl uprostřed hrozeb tohoto světa, a dává nám slavný kalich ? kalich velké radosti, pravé slavnosti, po níž všichni toužíme ? kalich naplněný vínem jeho lásky. Kalich znamená svatbu: nyní přišla ta hodina, k níž tajemně odkazovala svatba v Káni. Ano, eucharistie je více než hostina, je to svatební slavnost. A tato svatba se zakládá na sebedarování Boha až k smrti. Ve slovech z Ježíšovy Poslední Večeře a církevního kánonu se slavné tajemství svatby halí do výrazu ?novum Testamentum?. Tento kalich je nová Smlouva ? ?nová smlouva, potvrzená mou krví?, jak podává Ježíšova slova nad kalichem Pavel v dnešním druhém čtení (1 Kor 11,25). Římský kánon dodává: ?toto je smlouva nová a věčná? a vyjadřuje tak nerozlučnost snubního svazku Boha s lidstvem. Důvod, proč starobylé překlady Bible nemluví o Smlouvě, ale o Zákonu, spočívá v tom, že nejde o dvě rovnocenné smluvní strany, které se zde setkávají, ale přichází tu ke slovu nekonečná vzdálenost mezi Bohem a člověkem. To co nazýváme novou a starou smlouvou, není dohoda mezi dvěma rovnocennými stranami, ale čirý dar Boha, který nám zanechává odkaz své lásky ? sebe samého. On z nás prostřednictvím tohoto daru své lásky zajisté činí opravdové ?partnery? a uskutečňuje se snubní tajemství lásky.

Abychom mohli pochopit, co se zde v hloubi děje, musíme naslouchat ještě pozorněji slovům Bible a jejich původnímu významu. Odborníci nám říkají, že v dávných dobách, o nichž mluví příběhy praotců Izraele, byla ?ratifikace smlouvy? jakýmsi ?vstupem do svazku, zakládajícího se na krvi, tedy přijetí druhého do vlastního svazku a vejití do společenství vzájemných práv. Tímto způsobem se vytvářela jakási nemateriální pokrevnost?. Partneři se stávají do jisté míry ?bratry téhož těla a téže kosti?. Smlouva vytváří určitý celek, jenž je vyjádřením pokoje (srov. ThWNT II, 105-137). Můžeme si tak nyní učinit alespoň představu o tom, k čemu dochází v hodině Poslední Večeře a že se to od té doby obnovuje pokaždé, když slavíme eucharistii. Bůh, živý Bůh s námi ustanovuje společenství pokoje, ba dokonce vytváří ?pokrevnost? mezi sebou a námi. Ježíšovým Vtělením, skrze jeho prolitou krev, jsme byli vtaženi do velmi reálné, byť nemateriální pokrevnosti s Ježíšem a tudíž s Bohem samotným. Ježíšova krev je jeho láska, v níž se božský a lidský život stávají jedno. Prosme Pána, abychom stále více chápali velikost tohoto tajemství! Aby rozvinulo svou proměňující sílu v našem nitru tak, abychom se opravdu stali pokrevnými Ježíšovými příbuznými, proniknutými jeho pokojem, a tak abychom byli ve společenství jedni s druhými

. Nyní však vyvstává ještě jedna otázka. Ve Večeřadle, Kristus dává učedníkům své Tělo a svou Krev, to znamená sebe sama v celistvosti své osoby. Může to však učinit? Je ještě fyzicky přítomen mezi nimi, stojí před nimi! Odpověď zní: v oné hodině Ježíš uskutečňuje to, co oznámil dříve v kázání o Dobrém Pastýři: ?Nikdo mi nemůže život vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout? (Jan 10,18). Nikdo Mu nemůže život odejmout: dává jej ze svobodného rozhodnutí. V onu chvíli předjímá ukřižování i zmrtvýchvstání. To, co se v Něm uskutečňuje, takříkajíc fyzicky, předjímá nyní ve svobodě své lásky. On dává svůj život a přijímá jej ve zmrtvýchvstání, aby se o něj mohl dělit navždy.

Pane, daruj nám dnes svůj život, daruj nám sebe samého. Pronikni nás svou láskou. Učiň, ať žijeme v tvém ?dnešku?. Učiň nás nástroji svého pokoje! Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV