Sv. Germanus

29.4.2009 

Benedikt XVI. na gen. audienci 29.dudbna, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Konstantinopolský patriarcha Germanus, o kterém chci dnes mluvit, nepatří mezi ty nejvíce reprezentativní postavy východního křesťanského světa, a přesto se jeho jméno objevuje s určitým čestným důrazem na seznamu velkých obránců posvátných obrazů, jak je vypočítává 2. nicejský a sedmý ekumenický koncil (787). Řecká církev slaví jeho liturgický svátek 12. května. Měl významnou roli ve složitých dějinách boje o obrazy během tzv. obrazoborecké krize (ikonoklasmu). Dovedl účinně odporovat nátlaku Lva III., ikonoklastického císaře, tedy nepřítele ikon.

Během Germanova patriarchátu (715-730) zažila Konstantinopol, hlavní město byzantského císařství, velmi nebezpečné obléhání od Saracénů. Za této situace (717-718) se konalo slavnostní procesí městem s vystaveným obrazem Matky Boží, Theotokos, a s relikvií Svatého kříže jako výraz prosby o pomoc Nejvyššího při obraně města. Konstantinopol byla skutečně z obležení vysvobozena. Protivníci se rozhodli navždy ustoupit od myšlenky vybudovat své hlavní město právě v tomto městě-symbolu křesťanského císařství a tamější lid v tom s obrovskou vděčností spatřoval božský zásah.

Patriarcha Germanus byl po této události přesvědčen, že Boží zásah má být pokládán za zřejmé schválení zbožnosti, kterou lid prokazoval posvátným ikonám. Naprosto opačného mínění byl však císař Lev III., který se právě roku 717 usadil natrvalo v hlavním městě, kde vládnul až do roku 741. Po osvobození Konstantinopole a po řadě dalších vítězství začal křesťanský císař stále otevřeněji vyjadřovat přesvědčení, že upevnění císařství musí začít právě reorganizací projevů víry se zvláštním důrazem na nebezpečí modloslužby, ke kterému byl podle jeho mínění lid nakloněn vyhroceným uctíváním ikon. Nic nebylo platné poukazování patriarchy Germana na tradici církve a na účinnost úcty k některým obrazům, které byly jednomyslně považovány za ?zázračné?. Císař se stával stále více neústupným, pokud šlo o jeho plán obnovy, jehož součástí bylo odstranění ikon. A když 7.ledna 730 na veřejném shromáždění zaujal otevřeně nepřátelský postoj vůči uctívání obrazů, Germanus se nechtěl podřídit císařově vůli v otázkách, které pokládal za rozhodující pro ortodoxní víru, k níž podle něho patřila právě úcta, láska k obrazům. V důsledku toho byl Germanus nucen zřeknout se patriarchátu a dobrovolně odejít do exilu, kde v jednom klášteře zemřel takřka všemi zapomenut. Jeho jméno se objevilo právě na 2. nicejském koncilu (787), kde pravověrní otcové rozhodli ve prospěch ikon a uznali i zásluhy Germana.

Patriarcha Germanus velice pečoval o liturgii a jistou dobu byl považován také za obnovitele slavnosti Akatistos. Jak známo, Akatist je proslulý antický hymnus, který vznikl v byzantském prostředí a opěvuje Matku Boží, Theotokos. Třebaže z teologického hlediska nelze Germana pokládat za velkého myslitele, některá jeho díla měla určitý ohlas, zejména některé jeho intuice v mariologii. Zachovaly se nám totiž od něho různé homilie mariánského obsahu, z nichž některé hluboce poznamenaly zbožnost celých generací věřících jak na Východě, tak na Západě. Jeho nádherné Homilie ke svátku Uvedení Panny Marie do chrámu jsou dosud živým svědectvím nepsané tradice křesťanských církví. Generace mnichů, mnišek a členů početných institutů zasvěceného života nalézají nadále v těchto textech drahocenné poklady spirituality.

Ještě nyní vzbuzují obdiv i některé Germanovy mariologické texty, které jsou součástí homilií, pronesených ke cti SS. Deiparae dormitionem, tedy slavnosti odpovídající našemu Nanebevzetí. Z těchto textů papež Pius XII. převzal jeden, který zasadil jako perlu do apoštolské konstituce Munificentissimus Deus (1950), kterou vyhlásil věroučné dogma o Mariině Nanebevzetí. Tento text papež Pius XII. citoval ve zmíněné konstituci a podal jej jako jeden z argumentů ve prospěch ustavičné víry církve v Mariino tělesné Nanebevzetí. Germanus píše: ?Copak mohlo dojít k tomu, Nejsvětější Matko Boží, že nebe a země byly poctěny tvou přítomností a ty bys svým odchodem ponechala lidi bez svojí ochrany? Ne. Je nemožné si to myslet. Jako jsi se totiž necítila odcizena nebeským skutečnostem, když jsi byla ve světě, tak také poté, co jsi z tohoto světa odešla, nepociťuješ nemožnost duchovně komunikovat s lidmi? Vůbec jsi totiž neopustila ty, kterým jsi zaručila spásu...tvůj duch žije navěky, ani tvé tělo nepodlehlo v hrobě porušení. Ty, ó Matko, jsi blízko všem a všechny ochraňuješ a třebaže našim očím je zabráněno tě vidět, přesto víme, ó Nejsvětější, že jsi uprostřed nás a různými způsoby se stáváš přítomnou? Ty (Maria), jak je psáno, zjevuješ se v celé své kráse. Tvé panenské tělo je naprosto svaté, celé cudné, celé je domem Božím, takže také proto absolutně odolává rozpadu na prach. Je neproměnné od chvíle, kdy to, co v něm bylo lidské, bylo přijato do neporušitelnosti a zůstalo živé a absolutně oslavené, netknuté a účastní se dokonalého života. Bylo totiž nemožné, aby zůstala uzavřena v hrobě ta, která se stala nádobou Boží a živým chrámem nejsvětějšího božství Jednorozeného. Na druhé straně s jistotou věříme, že kráčíš nadále spolu s námi? (PG 98, coll. 344B-364, passim).

Již dříve jsme řekli, že pro Byzantince je úroveň rétorické formy kázání, a ještě více hymnů nebo básnických skladeb, které nazývají tropáře, stejně důležitá v liturgii jako je krása sakrální budovy, v níž se liturgie slaví. Patriarcha Germanus je v této tradici uznáván za jednoho z těch, kteří se značně zasadili o to, uchovat při životě přesvědčení, že krása slova, jazyka a krása budovy a hudby spolu musí být zajedno.

Cituji na závěr inspirovaná slova, kterými Germanus v úvodu svého drobného mistrovského spisu popisuje církev: ?Církev je dům Boží, posvátný prostor, dům modlitby, shromáždění lidu - Kristova těla? Je to nebe na zemi, kde transcendentní Bůh přebývá jako ve svém domě a chodí s námi, ale je také reálným otiskem ukřižování, hrobu a vzkříšení? Církev je dům Boží, kde se slaví oživující mystická oběť, a zároveň je nejniternější částí svatostánku a posvátné jeskyně. V ní se totiž nacházejí ony pravé a skutečné perly, jimiž jsou božská dogmata učení, které Pán bezprostředně nabízí svým učedníkům? (PG 98, coll. 384B-385A).

Nakonec zbývá otázka: co nám má říci dnes tento světec, jenž je od nás chronologicky a kulturně značně vzdálen? Myslím, že především tři věci: Za prvé: je to určitá viditelnost Boha ve světě, v církvi, kterou se musíme naučit vnímat. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, ale tento obraz byl pokryt mnohou špínou hříchu a v důsledku toho jakoby už Bůh neprosvítal. Syn Boží se tedy stal člověkem, dokonalým obrazem Boha: v Kristu tak můžeme nazírat také tvář Boha a sami se učit být opravdovými lidmi, pravými obrazy Boha. Kristus nás vybízí, abychom Ho napodobovali, stali se Mu podobnými, aby tak v každém člověku znovu zářila tvář Boha, obraz Boží. Bůh v Desateru opravdu zakázal vytvářet obrazy Boha, ale bylo to z důvodu pokušení modloslužby, jemuž mohl být věřící v pohanském kontextu vystaven. Jakmile se však Bůh skrze vtělení učinil viditelným v Kristu, bylo dovoleno znázorňovat Kristovu tvář. Posvátné obrazy nás učí vidět Boha v zobrazeních Kristovy tváře. Vtělením Božího Syna bylo tedy umožněno hledět na Boha v obrazech Krista a také ve tvářích svatých, ve tváři všech lidí, z nichž vyzařuje svatost Boží. Za druhé je to krása a důstojnost liturgie. Slavit liturgii s vědomím přítomnosti Boha, v oné důstojnosti a kráse, která dá aspoň trochu zahlédnout jeho zář, je závazek pro každého křesťana, který je formován svou vírou. Za třetí je to láska k církvi. Právě ve vztahu k církvi jsme my lidé nakloněni vidět především hříchy, negativa, ale za pomoci víry, která nás uschopňuje vidět autenticky, můžeme v ní dnes i vždycky také objevovat božskou krásu. Bůh se zpřítomňuje v církvi, nabízí se nám v posvátné eucharistii a zůstává stále přítomen pro adoraci. V církvi s námi mluví Bůh, v církvi ?s námi Bůh chodí?, jak praví svatý Germanus. V církvi se nám dostává Božího odpuštění a učíme se odpouštět.

Prosme Boha, aby nás naučil vidět v církvi svoji přítomnost, svoji krásu, vidět Jeho přítomnost ve světě a pomohl nám, abychom také my byli transparentní pro Jeho světlo.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.