Sv. Jan Damašský

6.5.2009 

Benedikt XVI. na gen. audienci 6.května, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
Chtěl bych dnes mluvit o Janu Damašském, velmi významné postavě dějin byzantské teologie, velkém učiteli dějin univerzální církve. Je to předně očitý svědek přechodu řecké a syrské křesťanské kultury, společné pro východní část byzantského císařství, ke kultuře islámu, který si vytvářel prostor vojenskými výboji na území, nazývaném obvykle jako Střední či Blízký východ. Jan se narodil v bohaté křesťanské rodině a jako mladík ? zřejmě po svém otci ? přijal pověření zastávat ekonomický úřad v kalifátu. Avšak velmi záhy, nespokojen s životem u dvora, v něm uzrálo mnišské povolání a vstoupil do kláštera sv. Sáby, nedaleko Jeruzaléma. Bylo to kolem roku 700. Nikdy se z kláštera nevzdálil a věnoval všechny své síly asketickému životu a spisovatelské činnosti. Nezříkal se však také pastorační služby, o čemž svědčí zejména jeho četné Homilie. Jeho liturgická památka připadá na 4.prosince. Papež Lev XIII. jej roku 1890 prohlásil za učitele církve.

Na Východě jsou známy především jeho tři Traktáty proti těm, kteří hanobí svaté obrazy, které byly po jeho smrti odsouzeny ikonoklastickým koncilem v Hieria (754). Tyto traktáty však byly také hlavním důvodem jeho rehabilitace a kanonizace pravověrnými otci, svolanými na 2. nicejský a sedmý ekumenický koncil (787). V těchto textech lze zaznamenat první důležité teologické pokusy ospravedlnit úctu k posvátným obrazům tím, že je kladena do souvislosti s tajemstvím Vtělení Boží Syna v lůně Panny Marie.

Jan Damašský byl kromě toho mezi prvními, kdo rozlišoval ve veřejné a soukromé křesťanské úctě mezi adorací (latreia) a úctou (proskynesi). První se vztahuje pouze k Bohu, svrchovaně duchovnímu, zatímco druhá se může prokazovat obrazu s úmyslem vztahovat se k tomu, který je obrazem znázorněn. Pochopitelně, že Svatý nemůže být v žádném případě spojován s matérií, která tvoří obraz. Toto rozlišení se záhy ukázalo jako velmi důležité pro křesťanskou odpověď nabízenou těm, kteří pokládali zachovávání přísného starozákonního zákazu kultovního užití obrazů za univerzální a neměnné. Křesťané o tom však diskutovali a dobrali se oprávnění úcty k obrazům. Jan Damašský píše: ?Kdysi Bůh, který nemá ani tělo, ani podobu, nemohl být vůbec představován obrazem. Avšak nyní, když se dal vidět v těle a žil mezi lidmi, mohu vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha. Neuctívám materii, ale stvořitele matérie, který se stal matérií pro mne a uznal se hodným přebývat v matérii a skrze ni působit mou spásu. Absolutně ji však neuctívám jako Boha! Jak by mohl být Bůh tím, co dostalo existenci z ničeho? ? Ale vážím si a ctím veškeré zbývající matérie, která mi - naplněna svatými energiemi a milostmi - obstarala spásu. Není snad matérií dřevo kříže třikrát požehnaného? ? A inkoust a nejsvětější kniha evangelií není matérie? Spásonosný oltář, který nám podává chléb života není matérie?... A dříve než všechno ostatní není matérií tělo a krev mého Pána? Buď musíš popřít posvátný charakter toho všeho, anebo musíš uznat tradici církve v uctívání obrazů Boha a přátel Božích, kteří jsou posvěceni jménem, jež nosí, a jsou z téhož důvodu obdařeni milostí Ducha svatého. Matérii tedy neradno urážet. Není opovrženíhodná, protože nic z toho, co Bůh učinil není opovrženíhodné? (Contro imaginum calumniatores, I,16 vyd. Koster, str.89-90). Vidíme, že z důvodu vtělení se matérie jeví jako zbožštěná, je v ní spatřován příbytek Boží. Jde tedy o novou vizi světa a materiálních skutečností. Bůh se stal tělem a tělo se stalo skutečným příbytkem Boha, jehož sláva se zračí v lidské tváři Krista. Podněty východního Učitele jsou proto dodnes extrémně aktuální. Ukazují obrovskou důstojnost, které se Vtělením dostalo matérii, jež se tak ve víře může stát účinným znamením svátostného setkání člověka s Bohem. Jan Damašský tedy zůstává přednostním svědkem kultu ikon, který je až do dodneška jedním z nejcharakterističtějších aspektů východní teologie a spirituality. Je to nicméně forma kultu, která jednoduše patří ke křesťanské víře, k víře v onoho Boha, který se stal tělem a učinil se viditelným. Učení svatého Jana Damašského tak patří k tradici univerzální církve, jejíž nauka o svátostech předpokládá, že materiální prvky vzaté z přírody se mohou stát nástrojem milosti vzýváním (epiklesis) Ducha svatého, provázeným vyznáním víry.

Jan Damašský klade do spojitosti s těmito zásadními myšlenkami také úctu k ostatkům svatých na základě přesvědčení, že křesťanští světci tím, že mají účast na Kristově vzkříšení, nemohou být prostě považováni za ?mrtvé?. Když například vypočítává ty, jejichž ostatky jsou hodné úcty, Jan Damašský ve své třetím traktátu na obranu obrazů upřesňuje: ?Uctíváme především ty, mezi nimiž Bůh spočinul, on jediný je svatý, který spočinul na svatých (srov. Iz 57,15) jako svatá Matka Boží a všichni svatí. To jsou ti, kteří se, nakolik je to možné, stali podobnými Bohu svou vůlí a skrze přebývání a pomoc Boží; jsou skutečně bohy (srov. Žl 82,6). Nikoli přirozeností, ale nahodilostí, tak jako se rozžhavené železo nazývá ohněm nikoli přirozeně, ale nahodile, tedy svou účastí na ohni. Říká totiž: Buďte svatí, neboť já, Hospodin jsem svatý! (srov. Lv 19,2)? (III, 33, col. 1352 A). Po sérii odkazů tohoto druhu, mohl tedy Jan Damašský klidně uzavřít: ?Bůh, který je dobrý a svrchovaný nad každým dobrem, nespokojil se rozjímáním nad sebou samým, ale chtěl existenci bytostí, kterým požehnal, aby mohly mít účast na jeho dobrotě. Proto stvořil z ničeho všechny viditelné a neviditelné věci, včetně člověka, viditelných i neviditelných skutečností. A stvořil ho s myšlenkou realizovat jej jako bytost schopnou myslet (ennoema ergon), obdarovanou slovem (logoi sympleroumenon) a orientovanou k duchu (pneumatik teleioumenon)? (II, 2, PG 94, col. 865A). A aby tuto myšlenku ještě více vysvětlil, dodává: ?Je třeba se nechat naplnit úžasem (thaumazein) všemi díly prozřetelnosti (tes pronoias erga), všechny je chválit, všechny přijmout, překonat přitom pokušení rozpoznávat v nich aspekty, které se mnohým zdají nespravedlivé nebo ničemné (adika), a naopak uznat, že plán Boží (pronoia) přesahuje schopnost člověka poznat a porozumět (agnoston kai akatalepton), zatímco pouze On poznává naše myšlenky, naše činy a dokonce i naši budoucnost? (II, 29, PG 94, col. 964C). Již Platón, ostatně říkal, že celá filosofie začíná úžasem: také naše víra začíná úžasem nad stvořením, krásou Boha, který se stává viditelným.

Optimismus přirozené kontemplace (physike theoria), toto nazírání dobra, krásy a pravdy ve viditelném stvoření, tento křesťanský optimismus není optimismus naivní. Počítá se zraněním, které zasadila lidské přirozenosti svoboda volby, Bohem chtěná a nevhodně člověkem použitá, se všemi důsledky rozšířené disharmonie, které z toho vyplynuly. Odtud vychází požadavek, který Jan Damašský jasně vnímal, aby totiž přirozenost, v níž se odráží dobrota a krása Boha, které byly naší vinou poraněny, ?byla posílena a obnovena? sestoupením Božího Syna do těla, když se sám Bůh mnoha způsoby a při různých příležitostech předtím snažil dokázat, že stvořil člověka, aby nejenom ?byl?, ale měl ?blahobyt? (srov. O pravé víře, II, 1, PG 94, col. 981°). Jan potom nadšeně vysvětluje: ?Bylo nezbytné, aby přirozenost byla posílena a obnovena, a byla tak konkrétně ukázána a vyznačena cesta ctností (didachthenai aretes hodon), která vzdaluje od špatností a vede k životu věčnému? Na horizontu dějin se tak objevuje velké moře lásky Boha k člověku (philanthropias pelagos)..? To je krásný výraz. Na jedné straně vidíme krásu stvoření, a na druhé straně ničení, způsobené lidskou vinou. Vidíme však Božího Syna, který sestupuje, aby obnovil přirozenost - moře lásky Boha k člověku.? A Jan Damašský pokračuje: ?On sám, Stvořitel a Pán, bojoval za své stvoření, kterému předal své učení svým příkladem? A tak Boží Syn, přestože subsistuje ve formě Boha, snížil nebesa a sestoupil? ke svým služebníkům? a učinil tak vůbec nejnovější věc, jedinou opravdu novou věc pod sluncem, skrze niž skutečně ukázal nekonečnou moc Boží? (III, 1, PG 94, coll. 981C-984B).

Můžeme si představit útěchu a radost, kterou v srdcích věřících šířila tato slova tak bohatá na okouzlující obrazy. Naslouchejme jim i dnes, a sdílejme tytéž pocity tehdejších křesťanů: Bůh v nás chce spočinout, chce obnovit přirozenost také naším obrácením, chce nám dát účast na svém božství. Kéž nám Pán pomáhá činit z těchto slov podstatu svého života.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.