Bez etiky není možný žádný rozvoj

9.7.2009 

Guvernér Italské centrální banky k nové encyklice

Krize, která postihla celosvětovou ekonomii je po prvé globální; ta minulá v třicátých letech ? jež také začala v USA, zasáhla méně rozsáhlé oblasti světa a šířila se pomaleji, i když postihla produktivní struktury mnohem hlouběji. Současná krize potvrzuje nutnost úzkého vztahu mezi etikou a ekonomií, odhaluje křehkost modelu, náchylného k překračování míry, k bezuzdnosti, které vyvolaly bankrot. Je to model, v němž makléři považují za dovolený každý manévr, v němž se slepě věří ve schopnost trhu, že je s to sám se regulovat, v němž se stávají běžnými zpronevěry, defraudace, v němž jsou regulační pravidla trhu slabá nebo jsou kořistí těch, kteří mají být regulování, u nichž platy vysokých funkcionářů podniků jsou eticky naprosto nesnesitelné.

Encyklika Benedikta XVI ?Caritas in veritate? vychází z antického vztahu mezi etikou a ekonomií, který zůstal pevný od Aristotela ? pro něhož se ekonomie spojovala s úsilím o mravnost - po Adama Smitha, který k uvolnění tržních sil považoval za nezbytný zákoník obchodní mravnosti ?zakládající se na čestnosti, důvěře a empatii. Vyhranění ekonomie jako nezávislé discipliny je poměrně nedávné, z druhé poloviny 19. století. Přineslo přetnutí pout s morálními vědami, jak to požadovali za nutné tzv. ?čistí ekonomové?, měla-li vzniknout věda, jež by stanovila zásady chování homo oeconomicus, založené na tezi racionality a co největším osobním blahobytu.

V posledních desetiletích odstranění etiky z oblasti bádání ekonomické vědy bylo uváděno v pochybnost, protože vytvořila model neschopný dokonale brát v úvahu lidské činy v ekonomické oblasti a vysvětlit existenci významných institucí pro obchod, který je pouhým výsledkem čiré interakce rozumových a egoistických činitelů. S touto kritikou vystoupil Amartya Sen, který analyzoval účinky úvah etického rázu na ekonomické jednání, a dále Akerlof, který zdůrazňuje důležitost rovnocenného určování platů.

Podle sociálního učení církve, jestliže nezávislost ekonomické discipliny zahrnuje lhostejnost k etice, pobádá člověka, aby zneužíval ekonomický nástroj; jestliže už neexistuje prostředek k dosažení posledního cíle ? to je všeobecného dobra ? zisk se vystavuje nebezpečí, že bude plodit chudobu. Rozvoj sám od sebe není zaručen neosobními automatickými silami (trh si může dělat chce), ale nutně potřebuje osoby, které jej pohánějí tím, že žijí ve svém svědomí volání společného dobra. Každé ekonomické rozhodnutí má následky mravního rázu. A to je ještě pravdivější v době globalizace, která oslabuje národní působení vlády ekonomie a ohrožuje tak užitečnost scholastického rozlišení mezi vytvářením bohatství a jeho přerozdělováním vykonané věřejnou sférou, kvůli spravedlnosti.

Benedikt XVI. rozpoznává v principu subsidiarity ? vytyčeném v roce 1931 Piem XI. v encyklice Quadragesimo anno ? důležitý nástroj, jak odpovědět v budoucnu na současnou krizi řízení globalizace polycentrické autoritě, kterou by tvořilo více úrovní, a rozmanitých a mezi sebou propojených rovin, která by neměla základ výlučně ve věřejné moci, nýbrž i na prvcích občanské společnosti (zprostředkující orgány mezi státem a trhem, jak to původně formuloval Pius XI.).

Aktuálnost tohoto návrhu spočívá především v poukazu na vládní autoritu postavenou nad složitou ekonomickou skutečnost, která se nedá redukovat na málo jakkoliv silných střetnutí zájmů; která má tedy mnohovrstevnou povahu, která hodně uživá zásady subsidiarity ve smyslu dnes důvěrně známém ekonomům, podle níž moc rozhodovat je třeba přidělit tomu, na koho se hlavně promítají účinky udělaných rozhodnutí.

Na bezprostřední úrovni, světová vzájemná závislost naléhavě vyžaduje reformu mezinárodní finanční struktury, zaměřené na lepší fungování trhů. Tímto směrem jdou návrhy usilující zaručit větší průzračnost bilancí společnosti a donutit operátory k větší střízlivosti při hromadění dluhů, k většímu povědomí rizik, jež sebou nese honba za ziskem, a obecněji, zda jsou společensky přijatelné určité způsoby jednání. Avšak zároveň tyto cíle jsou nerozlučně spojené s etickým, mravním profilem, protože koneckonců jsou zaměřené na ochranu nejslabších.

Nějaký dlouhodobý rozvoj není možný bez etiky. To je jeden základní důsledek pro ekonoma ?lásky v pravdě? (caritas in veritate), o němž píše Benedikt XVI. ve své encyklice. Abychom znovu nastoupili cestu rozvoje, je zapotřebí vytvořit podmínky, aby všeobecná očekávání, která Keynes nazýval ?dlouhodobá?, byla zase příznivá. Je nutné znovu vybudovat důvěru podniků, rodin, občanů, jednotlivých osob ve schopnost stálého růstu ekonomie. Tato důvěra nemůže být na dlouhou dobu odloučena od morálky, od hluboké naděje, podle slov Jana Pavla II. v bule, kterou vyhlásil Jubilejní rok 2000, totiž ?vytvořit model ekonomie ve službě každé lidské osoby.?

Z Osservatore Romano přeložil Josef Koláček.

Mario Draghi

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.