Sv. Odo z Cluny

2.9.2009 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, Vatikán

Drazí bratři a sestry,
Po dlouhé přestávce bych rád navázal na prezentaci velkých spisovatelů Východní i Západní církve z doby středověku, protože v jejich životech a v jejich spisech vidíme jakoby v zrcadle, co znamená být křesťany. Dnes vám nabízím vynikající postavu svatého Oda, opata z Cluny: je součástí onoho mnišského středověku, kdy Evropa zaznamenala překvapivý rozkvět života a spirituality inspirované Řeholí svatého Benedikta. V oněch stoletích docházelo k obrovskému rozmachu a zakládání klášterů, které se rozvětvovali po celém kontinentu a šířili křesťanského ducha a vnímavost. Svatý Odo nás přivádí zejména do kláštera Cluny, který ve středověku patřil k nejskvělejším a nejproslulejším, a ještě dnes jsou jeho majestátné trosky znamením slavné minulosti, intenzivního pěstování askeze a studia a zvláště bohoslužby, vyznačující se důstojností a krásou.

Odo byl druhým opatem v Cluny. Narodil se kolem roku 800 na hranicích mezi Maine a Touraine ve Francii. Otec ho svěřil svatému biskupovi Martinovi z Tours, v jehož blahodárném stínu a památce prožil Odo celý svůj život, který nakonec završil poblíž jeho hrobu. Rozhodnutí o řeholním zasvěcení předcházela zkušenost zvláštní milosti, o níž vyprávěl on sám jinému mnichovi, Janovi z Itálie, který se pak stal jeho životopiscem. Odo byl v mladistvém věku teprve 16 let, když během jedné vánoční vigilie splynula z jeho rtů spontánně tato modlitba k Panně Marii: ?Moje Paní, Matko milosrdenství, jež jsi této noci porodila Spasitele, oroduj za mne. Tvůj slavný a jedinečný porod kéž je mým útočištěm, Nejsvětější? (Vita sancti Odonis, I,9: PL 133, 747). Oslovení ?Matka milosrdenství?, kterým se tehdy mladý Odo obrátil k Panně Marii, se od té doby stalo jeho nejoblíbenějším. Nazýval ji také ?jedinou nadějí světa,? díky níž se otevřely brány ráje? (In veneratione S. Mariae Magdalenae: PL 133,721). V té době se setkal s Řeholí sv. Benedikta a vyjádřil se k ní několika postřehy, ?když nesl lehké břemeno mnichů, třebaže ještě mnichem nebyl? (ibis., I,14: PL 133,50). V jednom ze svých kázání Odo oslavuje Benedikta jako ?svítilnu, která ozařuje temný stav tohoto života? (De sancto Benedicto abbate.,: PL 133, 725), a označuje ho za ?mistra duchovní discipliny? (ibid., PL 133, 727). Se zápalem zdůrazňuje, že křesťanská zbožnost na něho ?vzpomíná s tou nejhlubší něhou?, vědoma si, že jej Bůh povýšil ?mezi nejsvrchovanější a vyvolené církevní otce? (ibis.,: PL 133,722).

Odo, okouzlen benediktinským ideálem, opustil Tours a vstoupil jako mnich do benediktinského opatství v Baume, odkud pak přešel do Cluny, kde se roku 927 stal opatem. Z jeho vedení a z jeho reformy měli prospěch také různé kláštery v Itálii, mezi nimiž např. ten u svatého Pavla za hradbami. Odo několikrát navštívil Řím a také Subiaco, Montecassino a Salerno. Právě v Římě roku 942 v létě onemocněl. A poněvadž cítil, že se blíží jeho konec chtěl se za každou cenu vrátit ke svému svatému Martinovi do Tours, kde zemřel v oktávě jeho svátku, 18. listopadu 942. Životopisec, který zdůrazňuje Odovu ?ctnost trpělivosti?, podává dlouhý seznam dalších jeho ctností, jako pohrdání světem, horlivost pro duše, nasazení za pokoj v církvích. Velkými tužbami opata Oda byly smíření mezi králem a knížaty, dodržování přikázání, pozornost vůči chudým, náprava mladých, respekt vůči starým (srov. Vita sancti Odonis, I,17: PL 133,49). Miloval celu, kterou obýval, ?skryt před zraky všech, povzbuzován pouze útěchami v Bohu? (ibid., I,14: PL 133,49). Neopomíjel však jako ?překypující zdroj?, sloužit také slovem a příkladem, ?v pláči jako největší ubožák tohoto světa? (ibid., I,17: PL 133,51). V jediném mnichovi, podotýká jeho životopisec, se nacházely různé ctnosti, existující roztroušeně v ostatních klášterech: ?Ježíš ve své dobrotě čerpal v různých mnišských zahradách a na nevelkém prostoru vytvořil ráj, aby se z jeho pramene osvěžovala srdce věřících? (ibid., I,14: PL 133,46).

V jednom úryvku z kázání ke cti Marie Magdalény nám opat z Cluny podává své pojetí mnišského života: ?Maria, která seděla u Pánových nohou, a s pozorným duchem naslouchala jeho slovu, je symbol něhy kontemplativního života, jehož chuť, čím více je zakoušena, tím více přivádí duši k odluce od viditelných věcí a od vřavy a starostí tohoto světa? (In ven. S.Mariae Magd., PL 133,717). Toto pojetí Odo potvrzuje a rozvíjí v dalších svých spisech, v nichž se zračí jeho láska k niternosti, vidění světa jakožto křehké a chatrné skutečnosti, z níž je třeba se vykořenit, ustavičná snaha o odstup od věcí, vnímaných jako zdroj neklidu, vytříbená vnímavost pro přítomnost zla u různých kategorií lidí a vnitřní eschatologické očekávání. Tato vize světa se může zdát hodně vzdálená od té naší; oceňuje vnitřní život, otevřený vůči druhým, pro lásku k bližním, a právě tak proměňuje bytí a otevírá svět Božímu světlu.

Zvláštní zmínku si zasluhuje ?úcta? k Tělu a Krvi Kristově, kterou prokazoval s velkým přesvědčením a rozhodně odsuzoval rozšířené opomíjení této zbožnosti. Byl totiž pevně přesvědčen o reálné přítomnosti Těla a Krve Pánovy pod eucharistickými způsobami, ?přepodstatněním? chleba a vína. ?Bůh Stvořitel všeho ? píše sv. Odo ? vzal chléb, o němž řekl, že je jeho Tělem, které obětuje za svět a podával víno, které nazval svou Krví?. Nyní je to ?zákon přírody, že dochází k proměně podle příkazu Stvořitele?, a proto ?přirozenost ihned mění svůj obvyklý stav: bez váhání se chléb stává tělem a víno krví?; na příkaz Páně ?se mění podstata? (Odonis Abb. Cluniac. Occupatio, ed. A.Swoboda, Lipsko 1900, str. 121). Bohužel, poznamenává náš opat, toto ?svatosvaté tajemství Pánova Těla, v němž spočívá veškerá spása světa? (Collationes, XXVIII,: PL 133, 572), je slaveno ledabyle. ?Kněží ? podotýká ? kteří přistupují k oltáři nehodně, poskvrňují chléb, tedy Kristovo Tělo? (ibid., PL 133,572-573). Pouze kdo je duchovně sjednocen s Kristem, může mít důstojnou účast na jeho eucharistickém Těle: v opačném případě by přijímání jeho Těla a jeho Krve nebylo k užitku, ale k záhubě (srov. ibid., XXX, PL 133,575). To všechno nás vybízí k tomu, abychom s novou silou a hloubkou věřili pravdu o Pánově přítomnosti: přítomnost Stvořitele mezi námi, který se dává do našich rukou, proměňuje nás jako proměňuje chléb a víno a tak proměňuje svět.

Svatý Odo byl opravdovým duchovním vůdcem jak pro mnichy, tak pro věřící svojí doby. Tváří v tvář ?rozsahu neřestí? rozšířených ve společnosti, s rozhodností nabízel jako protilék radikální změnu života, založenou na pokoře, přísnosti, odluce od pomíjivých věcí a přilnutí k těm věčným (srov. Collationes, XXX, PL 133,613). I přes realistickou diagnózu svojí doby, však Odo neupadá do pesimismu: ?Neříkáme to proto ? upřesňuje ? abychom uvrhávali do zoufalství ty, kteří se budou chtít obracet. Božské milosrdenství je vždycky připraveno, čeká na hodinu našeho obrácení? (ibid.: PL 133, 563). A volá: ?Ó nevýslovné hlubiny božského slitování! Bůh trestá viny a přesto chrání hříšníky? (ibid.: PL 133,592). Opat z Cluny, nesen tímto přesvědčením, rád setrvával v kontemplaci milosrdenství Krista, Spasitele, kterého působivě nazýval ?milovníkem lidí?: amator hominum Christus (ibid., LIII: PL 133,637). Ježíš vzal na sebe bičování, které bychom si zasloužili my ? poznamenává ? aby tak zachránil stvoření, které je jeho dílem a které miluje (srov. ibid.: PL 133.638).

Zde se objevuje jeden rys svatého opata, který je na první pohled téměř skryt pod strohostí jeho reformátorské přísnosti: hluboká dobrota jeho duše. Byl přísný, ale především byl dobrý, byl mužem velké dobroty, dobroty, která pochází z dotyku s dobrotou božskou. Odo, jak nám říkají jeho vrstevníci, šířil kolem sebe radost, kterou byl naplněn. Jeho životopisec dosvědčuje, že neslyšel nikdy z úst člověka ?tak něžná slova? (ibid., I,17: PL 133,31). Bylo obvyklé, připomíná životopisec, že vyzýval ke zpěvu děti, které potkával na cestě, aby je pak odměnil nějakým drobným darem, a dodává: ?Jeho slova byla plná jásotu?, jeho veselost vlévala do našich srdcí vnitřní radost? (ibid., II, 5: PL 133,63). Tímto způsobem onen zdatný a zároveň oblíbený středověký opat, zanícený pro reformu, svým pronikavým působením živil v mniších jakož i ve věřících laicích své doby úmysl, postupovat svižným krokem vpřed na cestě ke křesťanské dokonalosti.

Chceme doufat, aby se jeho dobrota a radost, pocházející z víry, spojeny s přísností a opozicí vůči neřestem světa, dotknuly také našeho srdce, abychom i my mohli najít zdroj radosti, která pramení v dobrotě Boha.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.