Rádio Vaticana

Na skok zaskočeni návštěvou Benedikta XVI.

4.10.2009

Skončila papežská návštěva. Silné emoce, které snadno kohokoliv zaskočí a jejichž příčinu nelze pochopit beze zbytku. Takové je mysterium instituce, kterou je dnes Benedikt XVI. Tajemná konkretizace Boží přítomnosti v pohnutých i klidných lidských dějinách působí ještě dříve než proslovy či gesty, totiž samotnou osobní existencí. Mohli jsme to sledovat v přímém přenosu a nebylo to představení, nýbrž reálné dění.

Někteří zahraniční novináři prý byli zaskočeni pozitivním přijetím, jakého se papežovi v České republice dostalo. A snad lze říci, že nejenom ti zahraniční. Je to důkaz toho, že ani oni nejsou imunní vůči tomuto zvláštnímu tajemství. Abstraktní a nezřídka nepřiléhavé kategorie, jimiž ve svém líčení reality bývají svázáni v důsledku určité ?nemoci z povolání?, se tak mohly překvapivě rozplynout v dotyku s konkrétní a velice prostou skutečností živé osoby papeže.

Pohled na zjihlé politiky nebo nadšenou intelektuální elitu národa, bouřlivě aplaudující obsah papežových slov, je bezpochyby nesmazatelný zážitek. Téma k rozjímání. A co říci o obrovských zástupech lidí, kteří se za nemalých osobních obětí sešli, aby se účastnili papežských bohoslužeb? I když nad tím asi většina národa nevěřícně kroutila hlavou anebo to přešla nezasvěceným mlčením, mnozí přece jen uznale přikývli.

Papež není celebritou a ti, kdo přicházejí kvůli němu, nepřicházejí, aby oslavovali jeho, ale aby se sami stali poselstvím, jehož je papež svědkem a nikoli tvůrcem. Uplatňuje se zde také to, co Druhý vatikánský koncil - s odvoláním na ten první - říká o Petrově nástupci, který je ?viditelným zdrojem a základem celého množství věřících? (LG, 23). Mohli to zakoušet účastníci bohoslužeb, ale i ti, kteří možná teprve začínají tušit, že křesťanská víra je pokrokem svobody a motorem pohody.

Neméně významnou a příznačnou stránkou papežovy cesty do České republiky je samotné zákulisí její přípravy. Právě zde se mocně, na rozličných úrovních a zejména v nesčetných osobních vztazích, mohla uplatnit plodná symbióza církevního a občanského prostředí, která plně a mile vystoupila do popředí zdařilým průběhem papežské návštěvy. Právě realizace přátelského vztahu mezi oběma těmito prostředími patřila mezi nejvíce potěšující momenty. Snad je třeba si také přiznat, že mohla být zaskakující i pro některé katolíky.

Papežskou návštěvu lze proto chápat dokonce jako příležitost pro ty, kteří se potřebují probudit z melancholického snění jakéhosi plíživého či snad uraženého pozemského triumfalismu, který se po přestálém období totality mohl zdát oprávněným a který se uměl ohánět třeba i Druhým vatikánským koncilem. Takovéto snění totiž promeškává naději. Církev má co nabízet a může tak činit bez ohledu na to, zda se jí dostává či nedostává institucionální spravedlnosti, nemluvě o institucionálních či mediálních poctách. To je snad nejdůležitější závěr.

Pravda, na kterou ve svých promluvách Benedikt XVI. klade takový důraz, není v jeho v podání nárok, před nímž se každý musí bezpodmínečně sklonit, nýbrž pramen útěchy a osvobození pro každého, kdo se ji snaží hledat, ať už na rovině porozumění nebo víry. Plná pravda totiž smiřuje a tak může potěšit dokonce i strany, které jsou znesvářeny, pod podmínkou, že se ji snaží hledat, porozumět jí, věřit v ni a věřit jí. V pohotovosti pokory totiž pravda spojuje lidi i tam, kde jsou rozděleni odlišným rozuměním věcí.

Zkrátka, slovy nelze plně obsáhnout všechno, co návštěva Benedikta XVI. přinesla, počínaje hlavně těmi, kteří ji vřele uvítali, přes ty, ve kterých vzbudila zájem a konče těmi, které uvedla do plodného mlčení. Samozřejmě, že s realitou setkání, které lidskou duši čeká na věčnosti, nemůže být pozemská komunikace s Kristovým náměstkem srovnatelná. Avšak i tato, jakkoliv křehká a lidskou slabostí obtížená komunikace, vnáší do našich soukromých i společných dějin spasitelný dotyk a stává se tak nadějným příslibem radostného, definitivního spočinutí v jejich smyslu.

Milan Glaser